ECLI:CZ:US:2004:3.US.128.04
sp. zn. III. ÚS 128/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. dubna 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti A. J., zastoupené JUDr. J. V., advokátem proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. prosince 2003 sp. zn. 14 Co 610/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatním splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.") napadá stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 12. 2003 sp. zn. 14 Co 610/2003, a tvrdí, že označeným rozsudkem odvolacího soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu (ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), stejně jako prý došlo k porušení čl. 4 odst. 1, 2 a 4 Listiny, a k porušení principu právní jistoty, jež je jedním z pilířů právního státu. Stěžovatelka dále namítá, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo porušeno i její právo garantované čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení zejména čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy spatřuje stěžovatelka ve skutečnosti, že odvolací soud rozhodl oproti soudu prvního stupně "nepředvídatelným způsobem", neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka (v občanskoprávním řízení žalobkyně) porušila podstatným způsobem smlouvu uzavřenou mezi ní a S.T.S. - SWIFT TEXTILE SERVIS s. r. o., se sídlem Plzeň, Pražská 33 (dále jen "žalovaný"). Z tohoto důvodu žalovaný od smlouvy odstoupil platným způsobem. S tímto právním závěrem odvolacího soudu stěžovatelka nesouhlasí, i když si je vědoma toho, že v řízení před Ústavním soudem nemůže meritorně namítat nesprávnost skutkových zjištění ani nesprávnost právního posouzení krajským soudem, ale výlučně zásah do svých ústavně garantovaných práv a svobod.
Proto stěžovatelka tvrdí, že odvolací soud porušil svým rozhodnutím zásadu dvojinstančnosti řízení, které ve svém důsledku zasáhlo i její právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny), neboť změna právního náhledu na projednávanou věc, která ze strany odvolacího soudu vedla k vydání pro stěžovatelku "překvapivého rozhodnutí", měla, podle jejího názoru, vyústit ve vydání kasačního rozhodnutí, které by z hlediska ústavně právního stěžovatelce zajistilo možnost uplatnit její procesní práva v průběhu soudního řízení, tj. vyjádřit se k právnímu názoru odvolacího soudu a případně předložit ve věci nové důkazy, které až do této doby nebyly ve věci relevantní.
Jestliže se stěžovatelka o odlišném právním názoru na projednávanou věc dozvěděla až při vyhlášení předmětného rozsudku, nebyla jí prý dána jakákoli možnost na tuto změnu odpovídajícím procesním krokem reagovat. Takovým postupem odvolacího soudu jí byla údajně odňata možnost jednat před soudem.
Za nespravedlivé a protiústavní považuje dále stěžovatelka i ustanovení §237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu v platném znění (byť je v petitu ústavní stížnosti nenapadá), které jí neumožňuje domoci se nápravy ani v dovolacím řízení.
Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 4. 12. 2003 sp. zn. 14 Co 610/2003, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. 7. 2003 č. j. 21 C 83/2003-59, rozhodl tak, že pod bodem I. výroku změnil rozsudek soudu prvního stupně v tom směru, že žaloba stěžovatelky o uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku 2.500,-Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 19. 11. 2002 do zaplacení, se zamítá. Dále rozhodl odvolací soud o nákladech řízení (bod II. a III. výroku předmětného rozsudku).
Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že ve smyslu ustanovení §212 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, včetně řízení, které mu předcházelo, přihlédl k námitkám žalovaného i vyjádření stěžovatelky a poté dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.
Ve vztahu k napadenému rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud zdůraznil, že tento soud provedl dokazování v rozsahu postačujícím pro posouzení věci, z provedených důkazů učinil správná skutková zjištění, avšak s právními závěry soudu prvního stupně se neztotožňuje. Krajský soud souhlasil s tím, že věc posoudil soud prvního stupně podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku, a mezi účastníky řízení není sporné, že dne 18. 3. 2002 uzavřeli smlouvu, jejímž předmětem byla návrhářská činnost a soubor dalších prací s touto činností spojených, dle dispozic žalovaného. Odvolací soud dále stručně zopakoval obsah této smlouvy a uvedl, že povinnosti podle této smlouvy stěžovatelka vykonávala až do 3. 7. 2002. Dne 4. 7. 2002 se však do provozovny žalovaného, která byla místem výkonu její činnosti, nedostavila z důvodu svého onemocnění. Na základě této skutečnosti žalovaný dopisem, adresovaným stěžovatelce, od smlouvy odstoupil. Soud prvního stupně toto odstoupení posoudil jako neplatné, když podle jeho názoru se ze strany stěžovatelky nejednalo o podstatné porušení smlouvy podle ustanovení §345 odst. 2 obchodního zákoníku, neboť stěžovatelka pro žalovaného vykonávala činnost nezastupitelnou, jejíž výkon v době své nemoci nemohla zajistit prostřednictvím jiné osoby.
S výše uvedeným závěrem soudu prvního stupně se odvolací soud neztotožnil, a zdůraznil, že v projednávané věci se nejedná o vztah pracovně právní, ale obchodně právní, v němž onemocnění podnikatele (stěžovatelky) nelze považovat za důvod pro neplnění povinností z tohoto vztahu pro podnikatele vyplývajících. Skutečnost, že stěžovatelka pro žalovaného nevykonávala sjednané činnosti k jejichž poskytování se bezvýhradně zavázala, neboť v předmětné smlouvě neexistují žádná ujednání týkající se nemožnosti výkonu této činnosti z důvodu překážek na straně stěžovatelky (resp. na straně žalovaného), je nutné, podle názoru odvolacího soudu, posoudit tak, že stěžovatelka podstatným způsobem porušila své smluvní povinnosti, takže ve smyslu ustanovení §345 odst. 1 obchodního zákoníku byl žalovaný oprávněn od smlouvy odstoupit, což stěžovatelce ostatně bez zbytečného odkladu oznámil poté, co zjistil, že stěžovatelka své smluvní povinnosti neplní.
Řádným doručením písemného odstoupení od smlouvy stěžovatelce tak podle názoru odvolacího soudu mezi účastníky zanikl smluvní vztah a od tohoto okamžiku již stěžovatelka neměla nárok na plnění ze strany žalovaného.
Pokud se stěžovatelka domáhá odměny za jí vykonanou činnost podle zaniklé smlouvy, kterou měla vykonávat v provozovně žalovaného ve dnech od 23. 9. do 26. 9. 2002 a dne 30. 9. 2002, nelze její žalobě vyhovět.
Krajský soud nad rámec žaloby dovodil, že požadované částky by se stěžovatelka mohla domáhat cestou vydání bezdůvodného obohacení za předpokladu, že by prokázala, co konkrétně ve prospěch žalovaného učinila a v jaké výši se žalovaný na její úkor obohatil.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 o. s. ř. změnil a žalobu zamítl.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky ve vztahu k napadenému rozsudku odvolacího soudu dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Podstatou nesouhlasu stěžovatelky s napadeným rozsudkem odvolacího soudu je její tvrzení (byť v odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka namítá i jeho věcnou nesprávnost), že pokud odvolací soud oproti rozsudku soudu prvního stupně dospěl k jinému právnímu závěru, na jehož základě rozsudek soudu prvního soudu změnil, jedná se ve své podstatě o rozhodnutí nepředvídatelné (překvapující), které porušuje její právo na spravedlivý proces, neboť jí zbavuje jejího práva na dvojinstanční projednání věci.
Jak bylo již uvedeno shora, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil v souladu s ustanovením §220 odst. 1 o. s. ř., neboť na základě správně (tj. i úplně) zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dospěl k nesprávným právním závěrům. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku vyložil jak, a zejména z jakých důvodů věc posoudil po právní stránce odlišně (§157 odst. 2 o. s. ř.). Skutečnost, že věc spadá pod režim obchodního zákoníku, nebyla zpochybňována ani soudem prvního stupně; rozdílný právní náhled na projednávanou věc odvolací soud zaujal ve vztahu k situaci, kdy stěžovatelka z důvodu své nemoci přestala pro žalovaného vykonávat činnosti dle podmínek mezi nimi uzavřené smlouvy. S ohledem na obsah písemné smlouvy uzavřené mezi účastníky odvolací soud dospěl k právnímu názoru, že stěžovatelka v této době podstatným způsobem porušila své smluvní povinnosti, a z tohoto důvodu je odstoupení od smlouvy žalovaným platné. Změna právního posouzení skutkových zjištění soudu prvního stupně byla důvodem pro změnu odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně, a tím i k jinému posouzení žaloby stěžovatelky.
Odvolací soud změnou rozsudku soudu prvního stupně neporušil žádná z příslušných ustanovení o. s. ř., a postupoval zcela v intencích ustanovení §220 odst. 1 o. s. ř., které mu ukládá, aby v případě, kdy soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav, odvoláním napadené rozhodnutí změnil.
Námitky stěžovatelky o porušení jejích práv a svobod jsou ve vztahu k měnícímu rozsudku odvolacího soudu nepřípadné, neboť odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, se kterými se ve svém rozhodnutí ztotožnil, takže stěžovatelce nebylo upřeno její právo ve sporu věcně argumentovat.
Žádné z ustanovení o. s. ř. odvolacímu soudu neukládá povinnost informovat účastníky o tom, jak projednávanou věc posoudí po právní stránce, pokud jeho rozhodnutí bude splňovat požadavek zákazu "libovůle" v rozhodování.
K problematice "překvapujících" rozhodnutí se Ústavní soud vyjadřoval v několika svých nálezech, např. lze uvést nález Ústavního soudu ze dne 4. 8. 1999 sp. zn. IV. ÚS 544/98 (in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS sv. 15, nález č.109), případně nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2003 sp. zn. II. ÚS 523/02 (in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 29, nález č.12). V posledně citovaném nálezu vycházel Ústavní soud z názoru, "že důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu je změna právního náhledu, jež ale neopodstatňuje změnu rozhodnutí soudu prvního stupně", což ale není případ ústavní stížností napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud nezjistil, že by rozsudkem Krajského soudu v Plzni došlo k porušení stěžovatelkou označených článků Listiny a Úmluvy.
Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení proto ústavní stížnost odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu