ECLI:CZ:US:2004:3.US.137.04
sp. zn. III. ÚS 137/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti M. D. právně zastoupené JUDr. O. S., advokátkou AK proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2002, sp. zn. 1 Cao 61/2002, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 1. 2002, č. j. 26 Ca 102/2001-27, a dále proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 19. 2. 2001, č. 536015025, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. 3. 2004, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2002, sp. zn. 1 Cao 61/2002, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 1. 2002, č. j. 26 Ca 102/2001-27, a dále rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 19. 2. 2001, č. X, a to pro porušení čl. 30 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 19. 2. 2001, č. X, byl M. D. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelce") přiznán podle ust. §39 odst. 1 písm. a) zák. č. 155/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ode dne 6. 11. 2000 plný invalidní důchod ve výši 7.156,- Kč měsíčně. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka opravný prostředek, když nesouhlasila s datem přiznání invalidního důchodu, ani s jeho výší. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 1. 2002, č. j. 26 Ca 102/2001-27, bylo napadené rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení potvrzeno. Rozsudek Městského soudu v Praze napadla stěžovatelka odvoláním, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 6. 2002, sp. zn. 1 Cao 61/2002, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozsudek Vrchního soudu napadla stěžovatelka dovoláním, podaným k Nejvyššímu soudu ČR, o kterém však nebylo Nejvyšším soudem ČR do 31. 12. 2002 rozhodnuto. V souladu s ust. §129 odst. 4 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2003, postupoval Nejvyšší správní soud v řízení podle ustanovení části třetí, hlavy třetí, dílu prvního s. ř. s., a o podaném dovolání rozhodl jako o kasační stížnosti (přípustnost návrhu však posuzoval Nejvyšší správní soud podle právních předpisů účinných v době jeho podání) tak, že kasační stížnost stěžovatelky podle ust. §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., odmítl pro její nepřípustnost.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že porušení výše uvedených ústavně zaručených základních práv spatřuje v tom, že jí nebyl přiznán invalidní důchod, který by jí umožnil zajištění základních životních podmínek. Stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 92/95, který sice neshledal ust. §4 odst. 2 zák. č. 582/1991 Sb., protiústavním, avšak vyslovil, že uvedené ustanovení je nutno interpretovat a aplikovat v souhrnu procesních norem platných pro přezkumné řízení soudní v souladu s obecnými zásadami civilního řízení. Stěžovatelka proto má za to, že zejména Vrchní soud v Praze jakožto odvolací soud měl posoudit právní význam komplexního přezkoumání zdravotní dokumentace stěžovatelky a právo stěžovatelky do dokumentace o zdravotním stavu nahlížet a doplňovat a navrhovat potřebné důkazy vyšetřeními a výsledky lékařských prohlídek, případně znaleckým posudkem. Obecná praxe je však podle stěžovatelky taková, že osoba, jejíž zdravotní stav je předmětem posouzení a je klíčovým důkazem a jedinou rozhodující skutečností pro přiznání plného invalidního důchodu, není často ani účastna zasedání či jednání posudkové komise a nemá právo se se svou dokumentací seznámit. I před soudem bylo posouzení správnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy prováděno jednostranně pouze důkazy navrženými a předloženými tím, jehož rozhodnutí se přezkoumává. Žádné ustanovení právních předpisů však podle stěžovatelky nebrání tomu, aby přezkoumávající soud doplnil dokazování i o výsledky jiných vyšetření a názory odborných lékařů, kteří sledují zdravotní stav žadatele o plný invalidní důchod dlouhodobě. Stěžovatelka spatřuje porušení svého ústavního práva na spravedlivý proces právě v tom, že nebyly provedeny veškeré důkazy jí navržené. Pokud jde o usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým byla kasační stížnost odmítnuta, neztotožňuje se stěžovatelka s tvrzením, že skutečnost, že soudy neprovedly navržené důkazy, není věcí zásadního právního významu. Pokud soud provede důkazy pouze jedné strany, navíc za situace, kdy je jednou ze stran sporu upozorněn na skutečnost, že se jí nedostalo možnosti, které dává zákon, tj. nahlédnutí do zdravotnické dokumentace s odkazem, že si tuto vyžádá soud, jde podle stěžovatelky o založení procesní i faktické nerovnosti stran.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Ca 102/2001.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky zakotvené v tomto ustanovení o. s. ř., nepřísluší Ústavnímu soudu hodnocení důkazů obecnými soudy znovu "hodnotit". Tuto zásadu lze prolomit pouze tehdy, jestliže by se právní závěry obecného soudu ocitly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
K jednotlivým námitkám stěžovatelky uvádí Ústavní soud následující:
Organizační uspořádání sociálního zabezpečení, působnost orgánů státní správy v sociálním zabezpečení a řízení ve věcech důchodového pojištění a důchodového zabezpečení upravuje zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Podle §3 odst. 3 písm. a), b), c) cit. zák. jsou orgány sociálního zabezpečení Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen "MPSV"), Česká správa sociálního zabezpečení a okresní správy sociálního zabezpečení. Podle §4 odst. 2 cit. zák. posuzuje Ministerstvo práce a sociálních věcí zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění, a za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise. Pro vydávání posudku podle předchozí věty se přiměřeně použijí ustanovení obecných předpisů o správním řízení. Složení posudkových komisí upravuje vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí č. 182/1991 Sb., podle níž posudkovými lékaři a tajemníky posudkových komisí pověřuje ministerstvo své pracovníky se souhlasem těchto pracovníků (§3 odst. 1). Dalšími členy posudkových komisí jsou odborní lékaři jednotlivých klinických oborů. Podle §3 odst. 2 této vyhlášky je posudková komise ministerstva schopna jednat a usnášet se, je-li přítomen posudkový lékař, který je předsedou této komise, tajemník a další lékař. Posudková komise ministerstva se usnáší většinou hlasů a při rovnosti hlasů rozhoduje hlas jejího předsedy.
V přezkumném řízení soudním rozhodoval (podle platné právní úpravy v době rozhodování) v intencích ust. §89 odst. 1 zák. č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, ve věcech důchodového pojištění, a tedy i ve věcech dávek důchodového pojištění podmíněných dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem, o opravném prostředku proti rozhodnutí správních orgánů příslušný krajský soud (v daném případě Městský soud v Praze) podle části páté, hlavy třetí občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). Pro toto řízení platí ust. §246c o. s. ř., dle kterého se pro řešení otázek, které nejsou přímo upraveny v obecných ustanoveních o správním soudnictví, užije přiměřeně ustanovení v prvé a třetí části o. s. ř., tj. obecná ustanovení a ustanovení o řízení v prvním stupni, včetně hlavy druhé, upravující dokazování, což ostatně koresponduje s ustanovením §250q odst. 1 o. s. ř., které upravuje možnost provést dokazování nezbytné k přezkoumání napadeného rozhodnutí. Uvedené dále znamená, že s ohledem na ustanovení §6, §120, §125 ve spojení s §250q o. s. ř. platí i pro rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů zásada skutečného stavu věci, nyní skutkového stavu věci (§153 odst. 1 o. s. ř.), avšak modifikovaná ustanovením §250i o. s. ř. potud, že jde o skutkový stav tak, jak jej zjistil správní orgán, tedy v době vydání rozhodnutí správním orgánem.
Je-li důchod podmíněn zdravotním stavem, je rozhodnutí přezkumného soudu závislé především na odborném lékařském posudku. Zdravotní stav a pracovní schopnost občanů zjišťuje v případě pochybností pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění, pokud napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě posudku lékaře OSSZ (ust. §8 odst. 1 zák. č. 582/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) v souladu s ust. §4 odst. 2 cit. zák., příslušná posudková komise MPSV. Tento zákonem předepsaný důkaz - posudek posudkové komise MPSV hodnotí soud jako každý jiný důkaz podle zásad uvedených v ust. §132 o. s. ř., přičemž přihlíží ke všemu, co za řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci řízení.
Otázky spojené s prováděním a hodnocením důkazů upravuje občanský soudní řád v části třetí, hlavě druhé; ta soudu ukládá, aby důkazy hodnotil podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti (§132 o. s. ř.), a aby rozhodl ve věci na základě zjištěného skutkového stavu (§153 odst. l o. s. ř.), přičemž jen jemu přísluší rozhodnout o tom, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoli; ze zásad řádného procesu ostatně nevyplývá povinnost soudu provést bez dalšího všechny důkazy, které účastník v řízení navrhl (§120 odst. 1 o. s. ř.). Nelze proto spatřovat porušení zásad vyjádřených ust. §18 o. s. ř., a také těch, které jsou dány ustanovením čl. 36 Listiny základních práv a svobod, v tom, jestliže soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků, jestliže z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci (pod aspektem aplikace té které právní normy) bezpečně usoudit. Jen soudu přísluší rozhodnout, které z navržených důkazů provede a které nikoliv (§120 odst. 1 o. s. ř.), to však platí pouze potud, pokud lze na skutkový stav v dané věci bezpečně usoudit. V odůvodnění rozsudku je soud podle §157 odst. 2 o. s. ř. povinen uvést, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a proč neprovedl další navrhované důkazy (srov. nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 150/93).
S posudkem posudkové komise MPSV ze dne 31. 10. 2001 byla stěžovatelka seznámena při jednání u Městského soudu v Praze konaném dne 2. 1. 2002 (stejnopis byl stěžovatelce při tomto jednání předán).
Při jednání konaném u Městského soudu v Praze dne 2. 1. 2002 předložila stěžovatelka jako důkaz lékařskou zprávu MUDr. H. z téhož dne. Obsah předložené zprávy byl při jednání konstatován (č. l. 24 spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 26 Ca 102/2001). Dle výše uvedeného protokolu o ústním jednání bylo ze zprávy MUDr. H. konstatováno, že "dne 2. 1. 2002 se dostavila se žádostí o výpis z dokumentace pro potřebu soudu M. D., vzhledem k tomu, že to nelze v tomto rozsahu dnešního dne provést, bude dokumentace vyhotovena v nejbližších dnech. Na žádost pacientky uvádí, že v zařízení bylo 30. 4. 1998 provedeno CT vyšetření lbi a mozku, CT vyšetření krční páteře v tomto zařízení provedeno nebylo. Jde o Železniční nemocnici, Praha 2, Italská 37, neurologie, MUDr. L. H., CSc.". Další doplnění ve smyslu uvedené zprávy nebylo ze spisového materiálu - a to ani v odvolacím řízení - zjištěno. Provedení jiných důkazů stěžovatelka Městskému soudu v Praze nenavrhla.
V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně pak stěžovatelka navrhla i provedení svědeckého výslechu ošetřujícího praktického lékaře MUDr. R.. Uvedený důkaz, jak ze spisového materiálu vyplývá, proveden nebyl. Ze spisového materiálu však bylo zjištěno - a vyplývá to i z odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu - že pro posouzení zdravotního stavu měla posudková komise MPSV k dispozici veškerou zdravotní dokumentaci ošetřujícího praktického lékaře MUDr. R., kterou si sama vyžádala (č. l. 10, č. l. 15, č. l. 16 spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 26 Ca 102/2001). Provedení uvedeného důkazu by tedy bylo nadbytečným. Jiné důkazy, než uvedené v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, již stěžovatelka odvolacímu soudu nenavrhovala.
Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav v dostatečném rozsahu, který ani v odvolacím řízení nedoznal změny, a vyvodil z něho i správné právní závěry, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje. V odůvodnění svého rozhodnutí Vrchní soud v Praze dále uvedl, vzhledem k tomu, že navrhovatelka v opravném prostředku podaném proti rozhodnutí ČSSZ vyslovila nesouhlas s takto stanoveným datem vzniku její plné invalidity (6. 11. 2000), postupoval soud prvního stupně správně, jestliže si k důkazu vyžádal posudek od posudkové komise MPSV, která je povolána přímo ze zákona (§4 odst. 2 zák. č. 582/1991 Sb.) k celkovému posouzení zdravotního stavu a dochované pracovní schopnosti občana pro účely přezkumného řízení soudního, jehož předmětem je dávka důchodového pojištění podmíněná zdravotním stavem. Vrchní soud dále v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že uvedená posudková komise ve svém posudku ze dne 31. 10. 2001, podaném v řádném složení za účasti odborného lékaře neurologa, vyhodnotila na podkladě dokumentace obsažené v posudkovém spise a zapůjčené dokumentace ošetřujícího praktického lékaře MUDr. R. vývoj navrhovatelčina zdravotního stavu zejména od roku 1998 (od úrazu utrpěného v lednu 1998) a jednoznačně potvrdila, a rovněž přesvědčivě odůvodnila datum vzniku plné invalidity u navrhovatelky dnem 6. 11. 2000, stanovené posudkem lékařky Pražské správy sociálního zabezpečení v Praze 4 ke dni konzultace, po neurochirurgickém zákroku provedeném dne 26. 10. 2000. Vznik navrhovatelčiny plné invalidity přede dnem neurochirurgické operace komise vyloučila s tím, že degenerativní změny krční páteře, které jsou rozhodující příčinou navrhovatelčina dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, nemohly být vyvolány ani zásadněji zhoršeny úrazem ze dne 30. 1. 1998. Posudková komise, na základě jejíhož posudku soud rozhodoval, podle vrchního soudu velmi podrobně a přesvědčivě vysvětlila, že datum vzniku plné invalidity navrhovatelky je správné. Jestliže tedy přesvědčivě odůvodněným posudkovým závěrem posudkové komise bylo potvrzeno datum vzniku plné invalidity navrhovatelky dnem 6. 11. 2000, pak ČSSZ postupovala správně, když od tohoto data také navrhovatelce plný invalidní důchod přiznala. ČSSZ podle vrchního soudu nepochybila ani při stanovení výše přiznaného plného invalidního důchodu, s níž navrhovatelka nesouhlasila právě v souvislosti se stanoveným datem vzniku plné invalidity.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí - což ostatně připomněla i stěžovatelka v ústavní stížnosti, že otázkou ústavnosti ust. §4 odst. 2 zák. č. 582/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se Ústavní soud zabýval ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 92/95. Ústavní soud neshledal protiústavnost tohoto předpisu, a to právě s ohledem na ustanovení §250q o. s. ř., i §246c o. s. ř., ve znění účinném v době rozhodování krajského soudu, která umožňovala aplikaci zásady skutečného stavu věci prováděním i jiných důkazů, a dále též s ohledem na složení komisí upravené v §3 vyhl. č. 182/1991 Sb.
Při jednání konaném u odvolacího soudu dne 12. 6. 2002 stěžovatelka namítla, že jí nebylo ošetřující lékařkou umožněno nahlédnout do zdravotnické dokumentace a byla poučena, že si tuto dokumentaci může vyžádat soud.
Ustanovení §67b odst. 10 zák. č. 20/1966 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uvádí, kdo může do zdravotnické dokumentace nahlížet a za jakých podmínek. Pacient má právo na poskytnutí veškerých informací shromážděných ve zdravotnické dokumentaci vedené o jeho osobě a v jiných zápisech, které se vztahují k jeho zdravotnímu stavu; pacient se z informací, které jsou mu sděleny o jeho zdravotním stavu, nesmí dozvědět informace o třetí osobě. Za osoby mladší 18 let nebo osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům mají právo na informace podle věty prvé jejich zákonní zástupci (§67b odst. 12 cit. zák.).
Přestože stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje námitky i ve vztahu k usnesení Nejvyššího správního soudu, jeho zrušení se v ústavní stížnosti nedomáhá.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší správní soud v její právní věci nesprávně posoudil, zda se v daném případě jedná o otázku zásadního právního významu. Jak bylo již výše uvedeno, rozhodoval o podaném dovolání Nejvyšší správní soud dle ust. §129 odst. 4 s. ř. s., jako o kasační stížnosti, přičemž přípustnost návrhu posuzoval Nejvyšší správní soud podle právních předpisů účinných v době jeho podání, tedy podle příslušných ustanovení o. s. ř. Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Ústavní soud na tomto místě poukazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle které v případě, kdy Nejvyšší soud ČR dovolání podané podle ust. §237 odst.1 písm. c) o. s. ř. odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda označený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo respektováno právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Řečeno jinými slovy, zabývá se pouze tím, zda v daném případě nedošlo k odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae). Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť jde o dovolací důvod, který svým smyslem přesahuje ten který posuzovaný případ. Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy, přičemž posouzení odchylnosti či novosti v rozhodování soudů přísluší plně Nejvyššímu soudu ČR, jemuž náleží sjednocování judikatury obecných soudů. Neumožnění dovolání podle uvedeného důvodu tedy nelze považovat za odepření soudní ochrany a porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tedy nevidí žádný důvod, pro který byl bylo možno z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybnit závěr soudu o nepřípustnosti dovolání podaného podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (k tomuto srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, č. 19, str. 345, nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 104/96, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, č. 84, str. 107, nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 379/01 ze dne 12. 11. 2001).
V této souvislosti je třeba dále uvést, že Ústavní soud není primárně povolán ani k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy. Pokud se týče výkladu jednoduchého práva je Nejvyšší správní soud od 1. 1. 2003 tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. (resp. §17 a násl. s. ř. s.). Dle ust. §12 odst. 2 s. ř. s. Nejvyšší správní soud sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí soudů ve správním soudnictví a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudů přijímá stanoviska ke sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů ve věcech určitého druhu.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v projednávané věci stěžovatelkou konkrétně namítané porušení čl. 30 nebo čl. 38 Listiny.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu