ECLI:CZ:US:2004:3.US.138.04
sp. zn. III. ÚS 138/04
Usnesení
III. ÚS 138/04
Ústavní soud rozhodl dne 3. listopadu 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. K. zastoupené JUDr. E. M. advokátkou proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. prosince 2003 č. j. 22 Co 2446/2003-76 o určení výživného a úpravě styku otce s nezletilou dcerou, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k doručení Ústavnímu soudu dne 5. března 2004, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. prosince 2003 č. j. 22 Co 2446/2003-76 o určení výživného a úpravě styku otce s nezletilou dcerou. Uvedeným rozhodnutím obecného soudu se cítí být dotčena v základních právech plynoucích z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu spisu Okresního soudu v Prachaticích sp. zn. 3 P 68/2003, jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh ústavní stížnosti bylo zjištěno následující:
Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 22. srpna 2003 č. j. 3 P 68/2003-44 rozhodl o návrhu stěžovatelky na zvýšení výživného a o návrhu otce na úpravu styku s nezletilou dcerou. Rozhodl zároveň o výši a způsobu úhrady nedoplatku na výživném. Krajský soud pak v předmětném rozhodnutí rozsudek soudu nalézacího změnil, přičemž zvýšil výživné o částku nižší a současně stanovil nižší částku nedoplatku na výživném, než tak učinil soud I. stupně.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s odůvodněním určení výše nedoplatku na výživném, obsaženým v předmětném rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, v němž se odkazuje na "nesporné tvrzení účastníků" řízení o placení výživného. Tvrdí, že v předchozím řízení k "nespornému tvrzení účastníků" ohledně dané věci nedošlo, a tudíž odvolací soud vyvodil skutková zjištění i právní závěry v rozporu s průběhem provedeného dokazování. Pro uvedené se stěžovatelka cítí být rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. prosince 2003 č. j. 22 Co 2446/2003-76 dotčena v právu na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a v právu vlastnickém dle čl. 11 Listiny.
Předsedkyně senátu 22 Co krajského soudu ve svém vyjádření ze dne 26. dubna 2004 odkazuje na závěry plynoucí z odůvodnění rozsudku napadeného ústavní stížností, konstatuje, že jím k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo a navrhuje předmětnou ústavní stížnost zamítnout.
Dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítne, je-li nepřípustný, přičemž pojem nepřípustnosti je v řízení o ústavních stížnostech vymezen podmínkou vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, čili zásadou subsidiarity (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip self restraint ve vztahu Ústavního soudu k ostatním orgánům veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.
Jak konstatoval Ústavní soud v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 117/2000, podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje není v případě procesních prostředků, které jsou ovládány zásadou dispozitivní a nikoli zásadou revizní, splněna pouhým uplatněním procesního prostředku ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytností namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo, resp. svoboda promítá. V opačném případě, z pohledu důvodu obsaženého v ústavní stížnosti, možnost uplatnění možností právní ochrany vyčerpána nebyla, a tudíž nebyla ani splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, a tím i podmínka přípustnosti ústavní stížnosti.
Dle tvrzení R. K. bývalého manžela stěžovatelky a nositele vyživovací povinnosti k nezletilé dceři (protokol o jednání před Okresním soudem v Prachaticích dne 22. srpna 2003, spis Okresního soudu v Prachaticích sp. zn. 3 P 68/2003, č. l. 41, 42), tento řádně platil soudem stanovené výživné, dobrovolně nad jeho určenou výši poskytoval měsíčně 500,-Kč, od čehož ustoupil poté, co stěžovatelka znemožňovala jeho styk s nezletilou dcerou. Dle stěžovatelky uvedené tvrzení není pravdivé, R. K. neplnil vyživovací povinnost tak, jak uvedl v předmětné výpovědi. Do rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 22. srpna 2003 č. j. 3 P 68/2003-44 stěžovatelka ale nepodala odvolání, ačkoli výši nedoplatku na výživném soud odůvodnil toliko zvýšením samotného výživného, a nikoli předchozím neplněním vyživovací povinnosti. Uvedl-li otec nezletilé u jednání před odvolacím soudem dne 13. listopadu 2003 (spis Okresního soudu sp. zn. 3 P 68/2003, č. l. 65), že od doby rozhodnutí soudu I. stupně na výživném platí 3.000,-Kč měsíčně, stěžovatelka se nevyjádřila ani k tomuto tvrzení ani k placení výživného před touto dobou.
Za těchto okolností hlediska interpretace zásady subsidiarity v řízení o ústavních stížnostech plně dopadají i na posuzovanou věc, pročež Ústavní soud návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. prosince 2003 č. j. 22 Co 2446/2003-76, z důvodu nepřípustnosti dle §75 odst. 1 a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně , dne 3. listopadu 2004