ECLI:CZ:US:2004:3.US.158.04
sp. zn. III. ÚS 158/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. srpna 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele M. K., právně zastoupeného Mgr. Z. V., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2003 sp. zn. 5 Tdo 1293/2003, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2003 sp. zn. 7 To 87/03 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. prosince 2002 sp. zn. 3 T 96/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu a dále usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2003 sp. zn. 7 To 87/03 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. prosince 2002 sp. zn. 3 T 96/97, a to pro porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel (v trestní věci "obžalovaný") a spoluobžalovaný P. V. byli rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. prosince 2002 sp. zn. 3 T 96/97 odsouzeni pro trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. spáchané ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. k úhrnným trestům odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jejichž výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Odsouzený skutek spočívá (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel a spoluobžalovaný P. V. dne 13. 11. 1995 jako policisté kriminální policie při sepisování protokolu o podání vysvětlení, vymáhali na M. Z. zaplacení dlužné částky 1.000.000,- Kč nebo alespoň její části ve prospěch Ing. M. Š., majitele firmy T. A S., s tím že v případě nezaplacení bude trestně stíhána pro závažný trestný čin zpronevěry a mohla by být vzata do vazby, a v tomto jednání pokračovali dne 23. 11. 1995 při sepisování úředního záznamu, v němž se M. Z. zavázala uhradit dvě splátky po 250.000,- Kč ve prospěch Ing. M. Š. jako úhradu škody vzniklé jejím trestným činem. Oba obžalovaní byli naproti tomu podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby pro další skutek v rozsudku blíže popsaný, kterým měli dle obžaloby spáchat trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Konstatovanému rozsudku předcházelo šest rozsudků soudu prvního stupně, přičemž ve dvou z nich byli obvinění odsouzeni pro shora popsané trestné činy a ve čtyřech byli obžaloby v plném rozsahu zproštěni, všechny tyto rozsudky byly následně zrušeny usneseními odvolacího soudu a věc byla opakovaně vrácena k novému projednání a rozhodnutí.
Odvolání obou obžalovaných proti odsuzujícímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 12. 2002 zamítnul podle §256 tr. ř. jako neodůvodněná Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. března 2003 sp. zn. 7 To 87/03. Rozhodnutí odvolacího soudu napadli obžalovaní dovoláními, která byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2003 sp. zn. 5 Tdo 1293/2003 podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že spolu s P. V. jako pracovníci kriminální služby obdrželi informaci od oznamovatele Ing. M.Š., že v jeho firmě T. A. S. došlo k závažným finančním machinacím a nesrovnalostem, přičemž tohoto jednání se mohla dopustit M. Z.. Stěžovatel byl jako policista povinen prověřovat poznatky svědčící o tom, že došlo ke spáchání trestného činu a zdokumentovat důkazní situaci, tedy opatřit potřebné doklady a vysvětlení, případně jiné důkazy a vyšetřit, zda vznikla škoda a v jaké výši. Z tohoto důvodu obžalovaní pozvali M. Z. na policii za účelem podání vysvětlení, nečinili ovšem na ni žádný nátlak, nevyhrožovali jí a nedopustili se ani jiného nezákonného postupu. M. Z. byla pouze upozorněna, že u trestného činu, z jehož spáchání je podezřelá, mohou být dány důvody vzetí do vazby, přičemž tento postup rozhodně nelze považovat za pohrůžku násilí. Jejich upozornění mělo přitom reálný základ, neboť v době jejího výslechu existovalo vážné podezření spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., který je ohrožen vysokým trestem, na což obžalovaní byli povinni vyslýchanou upozornit. V tomto jednání obžalovaných ani ve skutečnosti, že vyzvali M. Z. k vrácení peněz, které měla zpronevěřit a upozornili ji na možné následky, pokud tak neučiní, nelze spatřovat trestný čin vydírání. Jejich jednání v celé věci bylo logické a v souladu se zákonem.
Stěžovatel dále konstatuje, že výpověď M. Z. byla jediným přímým důkazem proti němu, v průběhu řízení se však ukázalo, že tato svědkyně a její manžel A. F., z jehož výpovědi soudy rovněž vycházely, jsou jako svědci nevěrohodní, neboť bylo prokázáno, že v přípravném řízení ani v hlavním líčení nevypovídali pravdu. M. Z. uvedla, že 210.000,- Kč, které v kavárně Sandra předala obžalovaým, si půjčila od A. F. (160.000,- Kč) a své sestry A.Z. (50.000,- Kč), což tito svědkové potvrdili, později bylo ale prokázáno, že 160.000,- Kč poskytla M. Z. Inspekce ministra vnitra a 50.00,- Kč dodala sama, rovněž se prokázalo, že Inspekce ministra vnitra poskytla této svědkyni diktafon, na který zaznamenala svůj rozhovor s obžalovanými, jakkoliv uváděla, že tento diktafon byl její. Jelikož Inspekce ministra vnitra postupovala proti obviněným v rozporu se zákonem, byli částečně zproštěni obžaloby. Stěžovatel polemizuje se závěrem, že je ze svého jednání usvědčován rovněž výpověďmi M. Š. a M. S. a dále písemnými důkazy, zajištěnými na jeho pracovišti. Písemné důkazy naopak dokládají, že ve věci prováděl řádné šetření, jakmile se dozvěděl o podezření z trestné činnosti. Soudy se prý dostatečně nevypořádaly s jeho námitkou, že složka T. A. S. není kompletní, během vyšetřování nebyla dlouho k nalezení a je tedy na místě podezření, že s ní bylo manipulováno. M. S. jako stěžovatelův nadřízený neprováděl evidenci spisů odpovídajícím způsobem, a to z důvodu, který vysvětlil svědek JUDr. J. M.. Obžalovaní byli odsouzeni v podstatě proto, že pozvali řádným způsobem M. Z. k podání vysvětlení.
Dle tvrzení stěžovatele svědčí o jeho věrohodnosti výkon jeho zaměstnání, neboť během dvaceti let služby u policie neměl jediný kázeňský prohřešek a naopak velké množství odměn. Jeho výpověď ani výpověď P. V. nebyla žádným způsobem zpochybněna, naopak svědkové Z. a F. opakovaně lživě vypovídali, k čemuž soudy nepřihlédly, o věrohodnosti těchto svědků neučinily žádný závěr a jejich výpovědím nedůvodně přikládaly větší význam než výpovědím obžalovaných.
Ústavní soud se seznámil s obsahem trestního spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 3 T 96/97 a s průběhem dokazování v trestním řízení.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud posoudil ve světle namítaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu obecných soudů žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.
Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesně právním a hmotně právním rámci. Procesně právní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy.
Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit, a to způsobem, zakotveným v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti napadá hodnocení důkazů obecnými soudy, uvádí Ústavní soud k těmto námitkám následující: V souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ústavní soud konstatuje, že při provádění a hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Dalším z principů představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, je nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 90 Ústavy a s čl. 36 odst. 1 Listiny. Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu situaci, jestliže v soudním rozhodování jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Žádný z výše popsaných rozporů však v projednávané věci zjištěn nebyl.
Podle závěru soudu prvního stupně jsou obžalovaní usvědčováni ze svého jednání zejména svědeckými výpověďmi M. Z. a A. F. a zčásti rovněž výpovědí Ing. M. Š.. Výpověď M. Z. přitom soud pokládá za věrohodnou ve vztahu k událostem z 13. 11. a 23. 11. 1995, její výpověď k událostem, které nastaly poté, co její stížnost na oba obžalované převzala Inspekce ministra vnitra, hodnotil jako nevěrohodnou, cíleně zaměřenou k vyprovokování obžalovaných k dokončení jejich záměru obstarat peníze pro Ing. M. Š.přičemž dle názoru soudu tak svědkyně jednala v rámci připraveného operativního plánu Inspekce MV (str. 5 rozsudku). Jelikož Inspekce MV nepostupovala v souladu s §2 odst. 1 tr. ř. a bez povolení soudce byly použity operativní prostředky a technika, hodnotil soud takto získané důkazy s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 22. června 2000 sp. zn. III ÚS 597/99 jako nezákonné a v trestním řízení nepoužitelné, přičemž vzhledem k činnosti policie došlo k ovlivnění pravdivosti výpovědi svědků Z. a F. o průběhu skutkového děje, pořízení si záznamového zařízení a obstarání peněz, které M. Z. předala obžalovaným. Z těchto důvodů zprostil obviněné obžaloby z jednání popsaného v bodu II. obžaloby.
Z výpovědi M. Z. vyplynulo, že byla oběma obžalovanými vyzvána k podání vysvětlení na Službě kriminální policie v Kongresové ulici, kam se dne 13. 11. 1995 v doprovodu svého přítele, nynějšího manžela, A. F. dostavila. Obviněnými byla seznámena se skutečností, že dle tvrzení Ing. M. Š. mu měla zpronevěřit 1.000.000,- Kč, obvinění ji vyhrožovali, že pokud dluh nezaplatí, bude zavřená, když si svědkyně chtěla vzít právního zástupce, požadovali na ni obžalovaní, aby jejich jednání udržela v tajnosti. Dne 23. 11. ji obžalovaní dovezli do sídla firmy T. A .S, kde byl přítomen Ing. M. Š. a kde na ni činili nátlak, aby podepsala stěžovatelem ručně napsaný papír, že se zavazuje zaplatit dvě splátky po 250.000,- Kč Ing. Š., nebo proti ní bude vedeno trestní stíhání s uvalením vazby (str. 4-5 rozsudku). Svědek A. F. vypověděl, že doprovázel M. Z.u k podání vysvětlení na Službu kriminální policie, přičemž jejího rozhovoru s obžalovanými se neúčastnil, poté co se k němu svědkyně vrátila, byla viditelně rozrušena a sdělila mu, že Ing. Š. po ní chce peníze a obžalovaní jí řekli, že pokud je nezaplatí, tak jí zavřou, z dalšího setkání s obžalovanými a Ing. Š. se M. Z. vrátila opět silně rozrušena, přičemž vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu se ve věci jednání obžalovaných obrátil na mluvčího Policie ČR a poté začala věc šetřit Inspekce MV (str. 5-6 rozsudku). Ing. M. Š. ve své výpovědi potvrdil, že byl přítomen na jednání obžalovaných s M. Z. v T. A. S., kde byl obžalovanými sepsán úřední záznam, v němž se mu M. Z. zavázala nadvakrát zaplatit částku 500.000,- Kč (str. 4 rozsudku). V rozsudku je dále rekapitulován obsah spisového materiálu nazvaného "T. A. Z.", bez čísla jednacího, který byl zajištěn při prohlídce pracoviště obžalovaných a který mj. obsahuje úřední záznam ze dne 23. 11. 1995 podepsaný oběma obžalovanými, Ing. Š. a M. Z., dle něhož se M. Z. zavazuje Ing. Š. zaplatit 500.000,- Kč ve dvou splátkách po 250.000,- Kč (č. l. 122-123 trestního spisu), ze spisového materiálu však nevyplývají žádné skutečnosti svědčící o falšování dokladů či podpisů M. Z.. Soud konstatoval, že obžalovaní nepostupovali v souladu s rozkazem ministra vnitra ČSFR č. 5 ze dne 31. 12. 1990, který upravuje operativně pátrací činnost Kriminální služby, protože pokud zjistili skutečnosti nasvědčující trestné činnosti formou falšování dokladů k výběru hotovosti z pokladny firmy T. A. S. ke škodě Ing. Š., měli zahájit operativní rozpracování, které schvaluje bezprostřední nadřízený, z materiálu ovšem nevyplývá, že by takový návrh byl obžalovanými učiněn (str. 7 rozsudku).
Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že Ing. M. Š. nebyl schopen předložit doklady k vyčíslení údajné zpronevěry ve výši 1.000.000,- Kč, tvrzení tohoto svědka nebylo nijak důkazně podloženo a nepodařilo se prokázat, že by se M. Z. dopustila trestného činu zpronevěry. Nebylo zjištěno, že by obžalovaní vypracovali návrh na zahájení operativního rozpracování případu, přičemž z jejich jednání jasně vyplynulo, že z důvodů blízkých osobních kontaktů s Ing. M. Š. chtěli na M. Z. vymoci dluh, který měla způsobit svou trestnou činností firmě T. A. S. (str. 3 usnesení).
Ústavní soud konstatuje, že soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí prvoinstančního i druhoinstančního soudu dostatečně zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna. Ze souhrnu těchto důkazů bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o stěžovatelově vině. V této souvislosti Ústavní soud opětovně konstatuje, že znovu hodnotit obecnými soudy zhodnocené důkazy může jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi závěry obecného soudu a skutečnostmi, z nichž soud při hodnocení vycházel. Takový nesoulad v daném případě neshledal.
Ústavní soud nenalezl žádné vady ani v rozhodnutí dovolacího soudu a ztotožňuje se s odůvodněním jeho usnesení, na něž je možno odkázat.
Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek stěžovatelem namítané porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu