ECLI:CZ:US:2004:3.US.173.04
sp. zn. III. ÚS 173/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. října 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. P., právně zastoupeného JUDr. A. P., proti usnesení Policie ČR, Okresní ředitelství Brno-venkov, služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 22. 12. 2003 ČTS: ORBO-1186/KPV-OK-2003, usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství Brno-venkov ze dne 21. 1. 2004 sp. zn. Zt 1067/2003 a dále proti opatření Policie ČR, Okresní ředitelství Brno-venkov, služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 29. 1. 2004, jímž bylo nařízeno vyšetření duševního stavu stěžovatele, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel učinil dne 18. 3. 2004 podání k Ústavnímu soudu, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce a bylo zatíženo rovněž dalšími nedostatky, ve stanovené lhůtě však byly vytknuté nedostatky odstraněny a byla podána řádná ústavní stížnost, co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, a to pro porušení čl. 7, čl. 8, čl. 10, čl. 18 a čl. 37 až 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ve dnech 16. 4. a 4. 6. 2004 byly Ústavnímu soudu doručeny další přípisy stěžovatele, s četnými přílohami, k jejichž obsahu však nemohlo být přihlíženo, neboť tato podání nebyla učiněna prostřednictvím právního zástupce.
Z obsahu ústavní stížnosti a k ní přiložených listin Ústavní soud zjistil, že usnesením Policie ČR, Okresní ředitelství Brno-venkov, služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 22. 12. 2003 ČTS: ORBO-1186/KPV-OK-2003 bylo ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání stěžovatele (v trestním řízení "obviněného") pro spáchání trestných činů pomluvy podle §206 odst. 1, útoku na státní orgán podle 154 odst. 2 a křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák., přičemž těchto trestných činů se měl stěžovatel (zkráceně řečeno) dopustit tím, že rozesílal na četné státní instituce dopisy, v nichž mj. uváděl, že R. G., zaměstnankyně obce Šlapanice, se dopouští trestné činnosti a zasahuje do trestních stíhání proti němu vedených, že RNDr. M. L. je duševně chorá a naváděla k týrání jeho dětí K., L. a L. a že organizovala únos jeho dcery K. a že Mgr. Z. L. naváděl k únosu jeho dcery K. a manipuloval soudním spisem ve svůj prospěch.
Uvedené usnesení napadl stěžovatel stížností, o které rozhodl státní zástupce Okresního státního zastupitelství Brno-venkov usnesením ze dne 21. 1. 2004, sp. zn. Zt 1067/2003 tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
Opatřením Policie ČR, Okresní ředitelství Brno-venkov, služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 29. 1. 2004 bylo podle §116 odst. 1 tr. ř. nařízeno vyšetření duševního stavu obviněného a podle §105 odst. 1 tr. ř. byl přibrán znalec MUDr. J. N. k podání znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že byl opětovně obviněn ze stejných trestných činů, pro které již byl neprávem odsouzen rozsudkem Okresního soud Brno-venkov ze dne 17. 12. 2002 sp. zn. 2 T 243/2002 a tímtéž rozsudkem byl zproštěn obžaloby pro trestný čin křivého obvinění. Předmětné stížnosti, které zasílal na státní orgány, se vždy zakládaly na pravdivých skutečnostech a byly podloženy důkazními materiály. Vedené trestní stíhání proto porušuje jeho právo obracet se na státní orgány se svými žádostmi, návrhy a stížnostmi a jeho petiční právo. Stěžovatel dále uvádí, že nebyl žádný důvod ke zkoumání jeho duševního stavu a provádění znaleckého posudku, neboť v předchozím trestním stíhání byl takový posudek vypracován a dle jeho závěrů stěžovatel žádnou duševní poruchou netrpí. Zkoumání duševního stavu je tedy vedeno s cílem ho poškodit. Stěžovatel byl dle svého tvrzení dne 12. 3. 2004 třemi policisty obvodního oddělení Policie ČR ve Šlapanicích pod pohrůžkou násilí donucen k vyšetření duševního stavu, tito policisté byli přítomni během vyšetření v ordinaci a bránili mu ve svobodném odchodu.
Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny ústavně zaručené základní práva a svobody stěžovatele.
Ústavní soud již mnohokrát konstatoval (např. v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 78, str. 243 a násl.), že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Ústavní soud uvedl, že trestní řízení jako zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to jest především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.
Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 tr. ř.) a vyjadřovat se k opodstatněnosti toho kterého trestního stíhání, protože jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení (k tomu srov. nález Ústavního soudu ve věci III. ÚS 511/02, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 30, č. 105, str. 471 násl.). Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zásadně až po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv dle trestního řádu (viz též sp. zn. III. ÚS 539/98).
Ústavní soud, veden zásadami subsidiarity a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, je oprávněn pouze přezkoumat, zda konkrétní rozhodnutí, jímž bylo zahájeno trestní stíhání, je v souladu s imperativy článků 8 odst. 2 Listiny a šetří i ostatní základní práva a svobody, tedy pouze posoudit, zda policejní orgán zahájil trestní stíhání z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (trestní řád).
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi s ohledem na uvedené rovněž opakovaně zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.
Výjimku z těchto zásad připustil Ústavní soud toliko výjimečně v situacích, kdy na usnesení o zahájení trestního stíhání navazují další intenzívní zásahy do základních práv a svobod, (vzetí do vazby, zadržení osoby, zadržení a otevření zásilek apod.), které by po vyčerpání dostupných procesních prostředků ze strany stěžovatele nebylo možné odčinit jinak (sp. zn. IV. ÚS 316/99) nebo kdy by při zahájení trestního stíhání a při jeho přezkumu šlo o zjevnou libovůli v rozhodování (sp. zn. III. ÚS 511/02). O tyto extrémní případy však v posuzované věci nejde.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Dle ustanovení §160 odst. 1 tr. ř., nasvědčují-li prověřováním podle §158 tr. ř. zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného, pokud není důvod k postupu podle §159a odst. 2 a 3 nebo §159b odst. 1 tr. ř. Výrok usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, ze kterého je tato osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným a zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován. V odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání.
Je třeba připomenout, že na samém počátku trestního stíhání není ještě možné dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. K závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí v této úvodní fázi trestního řízení vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Z tohoto vymezení lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání - s ohledem na důkazní situaci - není možné požadovat po orgánech činných v trestním řízení, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stadiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jak je tomu např. u obžaloby. V této počáteční fázi trestního řízení není u usnesení o zahájení trestního stíhání požadován tak vysoký stupeň konkrétnosti a precizace odůvodnění.
Podle názoru Ústavního soudu obsahuje usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání stěžovatele všechny náležitosti upravené v ustanovení §160 odst. 1 tr. ř. a rovněž napadené usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství Brno-venkov odpovídá zákonným požadavkům §134 odst. 2 tr. ř. Stěžovatel ostatně ani nenapadá obsahové náležitosti předmětných rozhodnutí, přičemž jeho konkrétně uplatněné námitky, že pro trestné činy, z jejichž spáchání byl obviněn, již byl pravomocně odsouzen a že skutečnosti obsažené v jím rozesílaných dopisech jsou pravdivé, může namítat, jak již bylo shora uvedeno, v probíhajícím trestním řízení, v jehož rámci může stěžovatel uplatňovat všechna svoje procesní práva. Posuzování těchto otázek Ústavním soudem v této fázi trestního řízení by proto bylo předčasné.
Ústavní soud rovněž posoudil stěžovatelovu námitku proti opatření policejního orgánu ze dne 29. 1. 2004, jímž bylo nařízeno vyšetření duševního stavu obviněného a přibrán znalec k podání příslušného znaleckého posudku. V průběhu trestního stíhání může v řadě případů docházet k omezení základních práv a svobod obviněných např. na osobní svobodě, přičemž tato omezení jsou upravena trestním řádem a pakliže je šetřeno podstaty a smyslu dotčených základních práv a svobod (čl. 4 odst. 4 Listiny) jsou předmětná omezení z hlediska ústavně právních kautel přípustná. Aniž by Ústavní soud posuzoval, zda samo nařízení vyšetření duševního stavu stěžovatele, je způsobilé zasáhnout do jeho základních práv, je nucen konstatovat, že stěžovatel neuvádí konkrétní okolnosti, jimiž by toto opatření porušovalo jeho základní práva a svobody, či bylo v rozporu s trestním řádem, ale pouze je označuje za nadbytečné, neboť v předchozím řízení již jeho duševní stav měl být vyšetřen. Důvodnost zvoleného postupu policejního orgánu Ústavní soud, vzhledem ke svému postavení orgánu ochrany ústavnosti, není povolán přezkoumávat, konstatuje však, že opakované vyšetření duševního stavu je přípustné.
Petit ústavní stížnosti nesměřuje proti tvrzenému postupu policistů, kteří stěžovatele měli pod pohrůžkou násilí přinutit k vyšetření a neumožnit mu odchod z ordinace, nýbrž proti opatření policejního orgánu, jímž bylo podle §116 odst. 1 tr. ř. nařízeno vyšetření jeho duševního stavu. S tímto opatřením však tvrzený nezákonný postup policistů bezprostředně nesouvisí. Ústavní soud, vzhledem ke své vázanosti petitem, nemohl proto tuto námitku věcně přezkoumávat. Nad rámec shora uvedeného je možno konstatovat, že stěžovatel toto své tvrzení žádným způsobem neprokazuje a že zásah orgánu veřejné moci napadený ústavní stížností musí být bezprostřední a přítomný, neboť v opačném případě by se přezkum a následné rozhodování Ústavního soudu stalo čistě akademickým (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 690/2000).
Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení trestněprocesních předpisů, které by mělo za následek porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv nebo svobod. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu