ECLI:CZ:US:2004:3.US.186.04
sp. zn. III. ÚS 186/04
Usnesení
III. ÚS 186/04
Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci navrhovatelky S. M. zastoupené JUDr. J. O. advokátem o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. října 2003 sp. zn. 7 Tdo 1023/2003, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2003 sp. zn. 5 To 10/2003 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. října 2002 sp. zn. 3 T 101/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla dotčena ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Citovaným usnesením Městského soudu v Praze bylo jako nedůvodné zamítnuto její odvolání směřující do shora uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8, kterým byla uznána vinnou trestným činem podvodu ve smyslu §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání tří roků. Rovněž jím bylo uloženo stěžovatelce nahradit poškozenému způsobenou škodu ve výši 465.000,- Kč včetně úroků z prodlení od 21. května 2002. O posléze podaném dovolání, podřazeném pod dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, poté, co se zabýval tvrzenými námitkami stěžovatelky ohledně nesprávného hmotněprávního posouzení věci vycházejícího z právní úpravy dle občanského a obchodního zákoníku, rozhodl Nejvyšší soud tak, že jej pro zjevnou neopodstatněnost v záhlaví citovaným usnesením odmítl.
Svou ústavněprávní argumentaci založila stěžovatelka zejména na blíže rozvedeném konstatování, dle něhož ve věci provedené důkazy byly nesprávně hodnoceny, byla jim ze strany obecných soudů přisouzena nesprávná váha a následné právní posouzení takto dovozených skutkových zjištění bylo nesprávně kvalifikováno. Orgánům činným v trestním řízení taktéž vytkla, že před podáním obžaloby jí nebylo umožněno vyjádřit se ke změněné právní kvalifikaci, resp. nebylo řádně zjištěno, zda ona či její obhájce navrhují se zřetelem na tuto zamýšlenou změnu vyšetřování doplnit (§176 odst. 2 věta druhá tr. řádu). Dále namítala, že neměla, byť ve shodě se zákonem, možnost být přítomna neveřejnému zasedání Nejvyššího soudu, čímž jí bylo odepřeno právo vyjádřit se ke skutkové a právní podstatě věci.
Ústavní stížnost není důvodná.
Jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxi Ústavního soudu, stěžovatelkou předestřená skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů s odkazem na přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, jakož i hodnocení celkové důkazní situace Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, nejedná-li se o extrémní rozpory zakládající vykročení z mezí ústavních kautel. Řečené potom platí obdobně i ohledně podřazení zjištěných skutkových okolností pod příslušná ustanovení zákona (srov. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 3, č. 34; sp. zn. III. ÚS 166/95, tamtéž, Sv. 4, č. 79, a další).
Z ústavněprávního hlediska co do výsledného meritorního hodnocení věci jeví se nepřípadnou i výtka nerealizovaného postupu dle §176 odst. 2 věty druhé tr. řádu, neboť uplatňovat své námitky k právní kvalifikaci skutku a v této souvislosti podávat návrhy na doplnění dokazování mohla stěžovatelka po celou dobu (podáním obžaloby zahájeného) soudního řízení. Totéž lze říci i stran její námitky nemožnosti vyjádřit se k věci před Nejvyšším soudem [§265r odst. 1 písm. a) tr. řádu], když zde jí byl dán dostatečný prostor k předestření jejího náhledu na věc v podaném dovolání, v němž svou argumentaci adekvátně vyložila.
Ústavní stížnost stěžovatelky tak byla shledána zjevně neopodstatněnou, když tato její neopodstatněnost se podává jak z vývodů v návrhu obsažených, tak i judikatury shora příkladmo vyjmenované. Z tohoto důvodu Ústavní soud návrh stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2004