ECLI:CZ:US:2004:3.US.196.04
sp. zn. III. ÚS 196/04
Usnesení
III. ÚS 196/04
Ústavní soud rozhodl dne 5. října 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. L. S. zastoupené JUDr. J. P., advokátem proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2004, čj. 90 K 4/99-313, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2004, čj.
90 K 4/99-313. Tímto rozhodnutím, jak plyne z ústavní stížnosti a jejích příloh, soud vyslovil dle §27 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), svůj souhlas s tím, aby ve věci stěžovatelky (jako úpadce) správce konkurzní podstaty mimo dražbu prodal z konkurzní podstaty pozemek p. č. 528/7 o výměře 368 m2 v k. ú. Krňany, okres Benešov, a dále pak - kromě dalšího - stanovil podmínky tohoto prodeje. Z odůvodnění zmíněného rozhodnutí vyplývá, že správce konkurzní podstaty požádal o udělení předmětného souhlasu dne 21. 7. 2003, soud vzal v úvahu charakter pozemku, jeho cenu dle znaleckého posudku, jakož i skutečnost, že zástupce věřitelů ve svém vyjádření ze dne 26. 6. 2003 s návrhem konkurzního správce souhlasil za podmínky, že prodejní cena nebude nižší než cena dle znaleckého posudku. Vzhledem k těmto skutečnostem městský soud s prodejem shora označené nemovitosti rovněž souhlasil.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že usnesením zmíněného soudu ze dne 28. 1. 2000, čj. 90 K 4/99-44, byl na její majetek prohlášen konkurz pro pohledávky 17 věřitelů, ve skutečnosti stěžovatelka dlužila jen dvěma věřitelům, pohledávky ostatních neuznává a ve všech těchto případech v rámci konkurzního řízení probíhá řízení o tzv. incidenčních žalobách, přičemž stěžovatelka má dle svého vyjádření majetek, který svou hodnotou převyšuje v konkurzu uplatněné pohledávky. Prohlášením konkurzu měla být stěžovatelka odstavena od možnosti pokojně držet svůj majetek a spravovat jej, a tak i uhradit dvě skutečně existující pohledávky. Dále stěžovatelka uvedla, že se prohlášení konkurzu bránila, jejímu odvolání nebylo vyhověno a o dovolání soud dosud nerozhodl. Stěžovatelka má za to, že pokud za dané procesní situace, kdy na straně jedné její nemovitý majetek je zajištěn nemožností dispozice s ním a nehrozí mu ztráta, poškození ani znehodnocení, a na straně druhé nejsou známi skuteční věřitelé a rozsah jejich pohledávek, vydal konkurzní soud napadené usnesení, nastal rozpor se zásadou proporcionality a došlo k hrubému zásahu do práva na pokojné držení majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), napadené rozhodnutí je v rozporu i s čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka také poukazuje na to, že dané usnesení bylo vydáno pouze soudní tajemnicí a není proti němu přípustný opravný prostředek, kromě toho nebyla ve věci ani vyslechnuta, což považuje za porušení čl. 6 Úmluvy a čl. 36 odst. 2 Listiny. Postup soudu a správkyně konkurzní podstaty stěžovatelka považuje za protiprávní a protiústavní a tvrdí, že nejprve měl být zajištěn její majetek, pak měli být zjištěni v řádném řízení skuteční věřitelé a jejich pohledávky a teprve potom mělo být přikročeno k případnému prodeji. V souvislosti s tím stěžovatelka navrhla, aby si Ústavní soud vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 90 K 4/99, spisy týkající se incidenčních žalob, a aby vyslechl stěžovatelku a správkyni konkurzní podstaty. Dále navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí do doby rozhodnutí o ústavní stížnosti, a aby napadené usnesení městského soudu zrušil.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí tomu, že by v důsledku napadeného rozhodnutí došlo k eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
Stěžovatelka ústavní stížností napadá rozhodnutí soudu o souhlasu a podmínkách prodeje konkursní podstaty mimo dražbu dle §27 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání. Žádná z námitek v ní uvedených však proti tomuto rozhodnutí nesměřuje, když se tyto týkají jednak nesouhlasu s prohlášením konkurzu na její majetek (a jeho právními účinky), jednak postupu konkurzního správce, jenž měl dle stěžovatelky ke zpeněžování konkurzní podstaty přistoupit až po skončení tzv. incidenčních řízení.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížností usnesení o prohlášení konkurzu napadeno není, nemohl se Ústavní soud argumentací stěžovatelky, jež se týká tohoto rozhodnutí a právních důsledků s ním spojených, zabývat. Pokud stěžovatelka vytýká konkurznímu správci jím zvolený postup, vychází Ústavní soud z toho, že volba jednotlivých kroků a úkonů je věcí správce konkurzní podstaty, přičemž jeho zákonnou povinností není vyčkávat do skočení incidenčních řízení, naopak by takový postup mohl být v rozporu s požadavkem na ukončení konkurzu v zákonem stanovené lhůtě (§18a odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání), resp. se zásadou rychlosti, jež zejména v současné době nabývá na významu. Dále je třeba uvést, že eventuální zrušení napadeného rozhodnutí by vedlo pouze k tomu, že konkurzní správce by nemohl přistoupit ke zpeněžení předmětného majetku prodejem mimo dražbu, nikoliv však ke zpeněžení konkursní podstaty vůbec, takže příčiny údajného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky by tím beztak odstraněny nebyly. Pokud má stěžovatelka za to, že správce konkurzní podstaty nepostupuje správně, může se obrátit na příslušný soud s tím, aby daný postup přezkoumal v rámci dohlédací činnosti dle §12 zákona o konkursu a vyrovnání.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Pokud se stěžovatelka v ústavní stížnosti domáhá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, je k tomu třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995, sp. zn. IV. ÚS 209/94, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, usn. č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti; z tohoto důvodu jej nebylo třeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2004