ECLI:CZ:US:2004:3.US.20.04
sp. zn. III. ÚS 20/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. května 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. B.právně zastoupené JUDr. J. J., advokátkou AK, proti rozhodnutí bývalého Okresního úřadu v Semilech č. 27/02 ze dne 16. 5. 2002 č. j. RR/132/02-330/Hš, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 2. 2003 č. j. 30 Ca 111/2002-21, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2003 č. j. 2 As 34/2003-80, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. 1. 2004, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 18. 2. 2004, se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí Okresního úřadu v Semilech č. 27/02 ze dne 16. 5. 2002 č. j. RR/132/02-330/Hš, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 2. 2003 č. j. 30 Ca 111/2002-21, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2003 č. j. 2 As 34/2003-80, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozhodnutím č. 27/02 ze dne 16. 5. 2002 č. j. RR/132/02-330/Hš, Okresní úřad v Semilech zamítl odvolání F. B. a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu, obvodního stavebního úřadu Jilemnice ze dne 6. 2. 2002 č. j. SÚ/678/98/Pl, kterým bylo vlastníkům stavby tří mobilních buněk na p. č. 2091 v k. ú. Jilemnice F. B. a J. B. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") dle ust. §88 odst. 1 písm. b) zák. č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů, uloženo provést odstranění této stavby do 3 měsíců ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.
Uvedené rozhodnutí napadla J. B. správní žalobou, o které rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 17. 2. 2003 č. j. 30 Ca 111/2002-21 tak, že žalobu podle ust. §46 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") odmítl, neboť podaný návrh je nepřípustný. Své rozhodnutí krajský soud odůvodnil tím, že žalobkyně nevyčerpala řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem, když proti rozhodnutí městského úřadu o odstranění buněk žádným způsobem nebrojila a nepodala proti němu odvolání a v důsledku toho podala nepřípustnou žalobu. Proti uvedenému rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost.
Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2003 č. j. 2 As 34/2003-80, byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelky, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 7. 2003 č. j. 30 Ca 111/2002-64, kterým stěžovatelce nebylo přiznáno osvobození od soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 2. 2003 č. j. 30 Ca 111/2002-21.
V ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně popisuje postup správního orgánu a obecných soudů předcházející vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí, a pouze obecně namítá, že v její právní věci jednající správní orgán a obecné soudy ústavní stížností napadenými rozhodnutími porušily čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny. Stěžovatelka však neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, ze kterých porušení ústavně zaručených práv vyvozuje; stěžovatelka blíže nekonkretizuje, z jakého důvodu napadená rozhodnutí porušují tato její ústavně zaručená práva, v jakém postupu obecných soudů spatřuje stěžovatelka zásah do svých ústavně zaručených práv.
Pro posouzení formálních a obsahových náležitostí ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 30 Ca 111/2002.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 3. 2004 (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Dle ust. §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v ČR vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 cit. zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Dle ust. §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Dle ust. §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
V právní věci stěžovatelky za takové opravné prostředky, které zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje ve smyslu ust. §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je nutno považovat opravné prostředky, které proti správnímu rozhodnutí poskytuje zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů, a dále zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (hlava II. a hlava III. soudního řádu správního).
Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá rozhodnutí Okresního úřadu v Semilech č. 27/02 ze dne 16. 5. 2002 č. j. RR/132/02-330/Hš, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 2. 2003 č. j. 30 Ca 111/2002-21, je Ústavní soud nucen konstatovat, že v této části je podaná ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, když proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové stěžovatelka sice opravný prostředek podala, o podané kasační stížnosti však dosud nebylo rozhodnuto: Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka přes opakovanou výzvu soudu nezaplatila soudní poplatek, a její žádosti o osvobození od soudního poplatku nebylo vyhověno. Po vydání rozhodnutí Nejvyšším správním soudem o kasační stížnosti směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 7. 2003 č. j. 30 Ca 111/2002-64, kterým stěžovatelce nebylo přiznáno osvobození od soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 2. 2003 č. j. 30 Ca 111/2002-21, byl spisový materiál Nejvyšším správním soudem vrácen Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení, resp. k zastavení řízení o podané kasační stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 2. 2003 č. j. 30 Ca 111/2002-21, s odkazem na ust. §47 písm. c) s. ř. s., a ust. §3 odst. 4 a ust. §9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, s odůvodněním, že stěžovatelka není osvobozena od soudních poplatků, a přestože byla řádně poučena, nezaplatila soudní poplatek za řízení o kasační stížnosti ani v dodatečně stanovené lhůtě. Krajský soud ovšem doposud žádné další kroky neučinil.
Podmínkou, která musí být splněna ještě před podáním ústavní stížnosti podle ust. §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Vyčerpáním všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není přitom jejich pouhé uplatnění, ale až rozhodnutí příslušného orgánu ve věci (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, C. H. Beck, 2001, str. 330, shodně rovněž usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 209/01 a sp. zn. II. ÚS 143/2000).
Nevyčerpání procesního prostředku, který jinak zákon k ochraně práva poskytuje, zakládá z hlediska zákonných podmínek nepřípustnost ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti napadá rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2003 č. j. 2 As 34/2003-80, kterým byla zamítnuta kasační stížnost, jíž se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 7. 2003 č. j. 30 Ca 111/2002-64, kterým nebylo stěžovatelce přiznáno osvobození od soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 2. 2003 č. j. 30 Ca 111/2002-21. Uvedeným usnesením byla stěžovatelka soudem rovněž znovu vyzvána k tomu, aby zaplatila soudní poplatek ve výši 3 000,- Kč, a to do 1 týdne od doručení usnesení, s tím, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, soud řízení zastaví. V odůvodnění svého usnesení ze dne 31. 7. 2003 č. j. 30 Ca 111/2002-64, Krajský soud v Hradci Králové poukázal na ust. §36 odst. 3 s. ř. s., podle kterého může být účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, na vlastní žádost osvobozen od soudních poplatků. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne. Při posuzování žádosti stěžovatelky o osvobození od soudního poplatku v řízení o kasační stížnosti Krajský soud v Hradci Králové zjistil, že usnesení tohoto soudu ze dne 17. 2. 2003 č. j. 30 Ca 111/2002-21, bylo právní zástupkyni stěžovatelky doručeno dne 12. 3. 2003. Ačkoliv bylo v závěru uvedeného usnesení poskytnuto řádně poučení o lhůtě k podání kasační stížnosti ve smyslu ust. §106 odst. 2 s. ř. s., kasační stížnost proti tomuto usnesení podala stěžovatelka ke krajskému soudu osobně až dne 2. 6. 2003, tedy po lhůtě stanovené ust. §106 odst. 2 s. ř. s. Protože kasační stížnost byla podána opožděně, a protože zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout, krajský soud dovodil, že kasační stížnost zjevně nemůže být úspěšná, a proto přiznat osvobození od soudních poplatků je vyloučeno. S uvedeným závěrem krajského soudu se Nejvyšší správní soud ztotožnil, když v odůvodnění svého rozhodnutí dále uvedl, že by opožděně podanou kasační stížnost podle ust. §46 odst. 1 písm. b) a §120 s. ř. s., odmítl. Pokud tedy Krajský soud v Hradci Králové nepřiznal stěžovatelce osvobození od soudního poplatku s odůvodněním, že kasační stížnost zjevně nemůže být úspěšná, neboť byla podána opožděně, rozhodl v souladu se zákonem. Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbylo, než podanou kasační stížnost jako nedůvodnou podle ust. §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s., zamítnout. S uvedenými závěry se Ústavní soud zcela ztotožňuje.
Na výše uvedeném nic nemění ani ta skutečnost, že opoždění podání kasační stížnosti bylo způsobeno tím, že výše uvedené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové právní zástupkyně stěžovatelce předala až v květnu 2003.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v projednávané věci stěžovatelkou konkrétně namítané porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v části, ve které směřuje proti rozhodnutí Okresního úřadu v Semilech č. 27/02 ze dne 16. 5. 2002 č. j. RR/132/02-330/Hš, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 2. 2003 č. j. 30 Ca 111/2002-21, podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl jako návrh nepřípustný, když neshledal důvod k postupu dle ust. §75 odst. 2 cit. zák., a ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2003 č. j. 2 As 34/2003-80, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) cit. zákona, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. května 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu