ECLI:CZ:US:2004:3.US.203.04
sp. zn. III. ÚS 203/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. září 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Obce Z. K., zastoupené starostou M. Š., právně zastoupené JUDr. M. Š. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. ledna 2004 č. j. 22 Co 2382/2003-167, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 2. 4. 2004, napadá stěžovatel usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. l. 2004 č. j. 22 Co 2382/2003-167, kterým tento soud jako soud odvolací zrušil rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 15. 7. 2003 č. j. 7 C 818/2002-118, a řízení ve věci zastavil s tím, že po právní moci předmětného usnesení bude věc postoupena Obci Z. K., a tvrdí, že Krajský soud v Českých Budějovicích jako orgán veřejné moci svým rozhodnutím porušil jeho právo na soudní ochranu (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), a že jeho postup v této věci je možno označit jako odepření spravedlnosti (podle čl. 90 al. 1 Ústavy).
Ke skutkové stránce věci stěžovatel (dříve žalobce) uvádí, že se žalobou proti žalovaným, E .J.a E. J. domáhal, aby jim soud uložil povinnost umožnit průchod a průjezd po účelové komunikaci nacházející se na konkrétním pozemku v katastrálním území Rájov a zdržet se bránění průchodu a průjezdu po této komunikaci.
Okresní soud v Českém Krumlově žalobě vyhověl. Odvolací soud svým usnesením soudní řízení zastavil a své rozhodnutí odůvodnil i tím, že příslušným orgánem k projednání předmětné věci je stěžovatel, neboť obecné užívání komunikace obvyklým způsobem je veřejnoprávním oprávněním, a tedy institutem práva veřejného a nikoli práva soukromého.
Stěžovatel polemizuje s právními závěry odvolacího soudu vyjádřenými v napadeném usnesení a zdůrazňuje, že postup odvolacího soudu, který zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení ve věci zastavil, znamená nebezpečí "zakonzervování" této negativní situace, jejíž vyřešení bude údajně opětovně oddalováno v průběhu dalších kompetenčních sporů.
Z napadeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 1. 2004 č. j. 22 Co 2382/2003-167 se zjišťuje, že tento soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 15. 7. 2003 č. j. 7 C 818/2002-118, a řízení ve věci zastavil.
V odůvodnění napadeného usnesení odvolací soud poukázal na znění příslušných ustanovení zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 13/1997 Sb.") a na ustanovení §7 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), a konstatoval, že soud prvního stupně bez bližšího odůvodnění vycházel ze závěru, že se v daném případě jedná o účelovou komunikaci, ač o této skutečnosti dosud nebylo vydáno žádné správní rozhodnutí. Odvolací soud nesouhlasil s právními závěry soudu prvního stupně a neztotožnil se rovněž s jeho názorem, že je nutné poskytnout ochranu právu komunikaci užívat podle ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb.
Svůj nesouhlas odůvodnil odvolací soud zejména tím, že v předmětné věci se jedná o veřejnoprávní oprávnění, a jde tedy o institut veřejného, nikoliv soukromého práva. V souladu se zněním zákona č. 13/1997 Sb. se tedy musí v projednávané věci postupovat podle předpisů o správním řízení, tedy podle správního řádu (ve smyslu ustanovení §44 odst.1 zákona č, 13/1997 Sb.). Právo upravit nebo omezit veřejný přístup na účelovou komunikaci, pokud je to nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů vlastníka účelové komunikace, může na návrh vlastníka účelové komunikace jen příslušný silniční právní orgán, a to po předchozím projednání s příslušným orgánem Policie ČR. Protože podle ustanovení §40 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. státní správu ve věcech dálnic, silnic, místních komunikací a veřejných účelových komunikací vykonávají silniční správní úřady, kterými mimo jiné jsou i obecní úřady obce s rozšířenou působností, je z tohoto důvodu dána pravomoc správního orgánu a nikoliv soudu rozhodovat o projednávané věci, neboť opačný závěr by odporoval jak ustanovení §7 odst. 1 o. s. ř., tak i již uvedenému ustanovení §44 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. Odvolací soud proto dovodil, že příslušným správním orgánem je v daném případě stěžovatel, když tyto závěry podle jeho názoru korespondují i se závěry konstantní judikatury v této otázce (rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1911/2000, sp. zn. 22 Cdo 2266/2002, sp. zn. 22 Cdo 1433/2000 a další).
Vzhledem k tomu, že odvolací námitky se týkaly merita věci, odvolací soud se jimi, pro nedostatek pravomoci soudu ve věci samé rozhodnout, nezabýval, a zdůraznil, že s ohledem na výše uvedené skutečnosti se jedná o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, a ke kterému musí soud vždy přihlížet (ve smyslu ustanovení §104 odst. 1 a §103 o. s. ř.), a proto tento soud po zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně rozhodl podle ustanovení §221 odst. 2 písm. c) o. s. ř. o zastavení řízení a postoupení věci stěžovateli po právní moci citovaného rozhodnutí.
Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu dne 2. 4. 2004 (předána k poštovní přepravě byla dne 1. 4. 2004).
Před posouzením námitek obsažených v ústavní stížnosti se soudce zpravodaj zabýval nejprve tím, zda ústavní stížnost splňuje podmínky uvedené v stanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb., který nabyl účinnosti od 1. 7. 2004 (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.").
Jednou z podmínek zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. je předchozí vyčerpání procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.). Splnění této povinnosti je stěžovatel povinen prokázat přiložením kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně jeho práva, popřípadě také kopií rozhodnutí o odmítnutí mimořádného opravného prostředku (§72 odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb.) v případě, že byl tento mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb.).
Jak vyplývá z poučení uvedeného v napadeném usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, bylo proti jeho usnesení možné podat, ve lhůtě dvou měsíců od doručení, dovolání k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Dotazem u Okresního soudu v Českém Krumlově (viz úřední záznam ze dne 21. 9. 2004) však bylo zjištěno (a stěžovatel tuto skutečnost ani netvrdí), že dovolání proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podáno nebylo.
Za této situace se soudce zpravodaj již meritem ústavní stížnosti zabývat nemohl, neboť konstatoval, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal možnost podat proti předmětnému usnesení odvolacího soudu dovolání.
Ústavní soud by mohl přijmout ústavní stížnost, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje tehdy, pokud by stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatele a byla by podána do jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti [§75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.].
O takový případ se v předmětné ústavní stížnosti nejedná, neboť Krajský soud v Českých Budějovicích postupoval v této právní věci v souladu s právními závěry judikatury obecných soudů a své rozhodnutí odpovídajícím způsobem odůvodnil.
Ze všech důvodů výše uvedených proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl jako nepřípustný, podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj