ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.1433.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 1433/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce A) R. T., B) M. T. a C) J. J., všech zastoupených JUDr. V. V., proti žalovaným : 1) B. J. a 2) K. J., o zdržení se zásahů do práva užívání veřejně přístupné účelové komunikace, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 3 C 78/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. března 2000, č. j. 25 Co 401/99-65, ve znění doplňujícího usnesení z 15. března 2000, č. j. 3 C 78/98-70, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. března 2000, č. j. 25 Co 401/99-65 ve znění doplňujícího usnesení z 15. března 2000, č. j. 25 Co 401/99-70, a rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 15. února 1999, č. j. 3 C 78/98-50, pokud jím bylo O. J. uloženo, aby se zdržel zásahů do práva užívání veřejné účelové komunikace v části, vedoucí přes pozemek č. 283 v obci a k. ú. Č., zapsaný na LV č. 161 pro obec a k. ú. Č. a rozhodnuto o nákladech řízení, se zrušují.
II. Řízení se zastavuje a věc se postupuje obci Č.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem z 15. 2. 1999, č. j. 3 C 78/98-50, uložil žalovanému O. J., aby se zdržel zásahů do práva užívání veřejné účelové komunikace v části, vedoucí přes pozemek č. 283 v obci a k. ú. Č., zapsanému na LV č. 161 pro obec a k. ú. Č. (výrok I), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému odstranit z této části veřejné účelové komunikace složené dřevo a pískovcový kvádr (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III, IV).
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem z 15. 3. 2000, č. j. 25 Co 401/99-70, rozsudek soudu v napadeném výroku I potvrdil, rozhodl o nákladech řízení a připustil proti svému rozsudku dovolání.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že O. J. - je vlastníkem pozemku parc. č. 273 v k. ú. Č., který nabyl dědictvím po otci K. J., zemř. 14. 3. 1975 (dále K. J. st.). Na uvedeném pozemku je účelová komunikace, která je ze silnice č. 1/16 jedinou přístupovou cestou k nemovitostem žalobců v témže kat. území. Žalobci A) a B) jsou spoluvlastníky domu čp. 224 se stavebním pozemkem č. 364 a pozemků č. 270 a č. 271, a žalobci C) náleží dům čp. 138 se stavebním pozemkem 95 a pozemky č. 280, 281, 282 a 294. Účelová komunikace na parc. č. 263 byla se souhlasem tehdejšího vlastníka této parcely K. J. zřízena v roce 1960, neboť při rekonstrukci silnice č. I/16 T. – J. v letech 1957 – 1960 došlo k přemostění Č. potoka a tím změně výškových poměrů původní místní komunikace vedoucí po parc. č. 265. Od roku 1984 O. J. žalobcům v užívání účelové komunikace brání. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že na pozemku par. č. 263 je účelová komunikace ve smyslu §7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších změn (dále jen „ZPK“), neboť jde o komunikaci, která slouží ke spojení nemovitostí žalobců s ostatními pozemními komunikacemi. Veřejný přístup na tuto účelovou komunikaci nebyl upraven ani omezen a právo žalobců užívat tuto účelovou komunikaci je dáno §19 odst. 1 ZPK, který stanoví, že každý má právo užívat pozemní komunikace bezplatně obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny. Odvolací soud uvedl, že z §3 odst. 1 ZPK vyplývá, že o zařazení pozemní komunikace do kategorie dálnice, silnice nebo místní komunikace rozhoduje příslušný silniční správní úřad. Pro klasifikaci těchto komunikací je určující stav faktický, tedy zda slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi, popř. k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Otázku, co je určující pro klasifikaci účelové komunikace, považoval odvolací soud za otázku, která činí jeho rozsudek rozhodnutím po právní stránce zásadního významu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal O. J. dovolání. Namítal nesprávnost zjištění soudů obou stupňů, že K. J. st. dal souhlas ke stavbě účelové komunikace na pozemku parc. č. 263. O účelovou komunikaci nemůže jít i proto, že o přípustnosti takové stavby nebylo stavebním úřadem nikdy rozhodnuto. Žalobci nemají žádné právo užívat uvedený pozemek a jen správní orgán může rozhodovat o tom, co je účelová komunikace. Soudy tak rozhodly ve věci, která nenáleží do jejich pravomoci. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a řízení zastaveno. V průběhu dovolacího řízení dne 30. září 2001 O. J. zemřel. Jeho dědici jsou manželka B. J. a syn K. J., nar. 18. 1. 1964.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud provedl řízení o dovolání podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 podle procesního předpisu platného k 31. 12. 2000, tj. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, dále dovolací soud zkoumal, zda v řízení nedošlo k vadě podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, tj. že věc nenáleží do pravomoci soudu.
Žalobci se domáhají ochrany obecného užívání účelové komunikace, přičemž účelová komunikace (§7 odst. ZPK) je pozemní komunikací (§2 odst. 2 ZPK). Otázkou pravomoci soudu poskytovat ochranu právu obecného užívání pozemních komunikací se zabýval dovolací soud již v rozsudku z 3. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 178/99, publikovaném v Soudních rozhledech č. 10/2000. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku shledal správným i Ústavní soud v usnesení z 8. 11. 2000, sp. zn. II ÚS 427/2000. Lze též poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu z 15. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, publikovaný v Právních rozhledech č. 2/2001 a poznámku k tomuto rozhodnutí publikovanou tamtéž. Dále se Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku z 21. 11. 2000, sp. zn. 1868/2000, k otázce vzniku účelové komunikace. Tyto právní závěry považuje dovolací soud za správné a použitelné i v dané věci.
V rozsudku z 3. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 178/99, Nejvyšší soud uvedl, že „účelová komunikace (§7 ZPK) je pozemní komunikací (§2 ZPK). V mezích zvláštních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích a za podmínek stanovených tímto zákonem smí každý užívat pozemní komunikace bezplatně obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny (dále jen „obecné užívání“), pokud tento zákon nestanoví jinak, postupuje se v řízení o věcech upravených tímto zákonem podle obecných předpisů o správním řízení. V §40 odst. 1 tohoto zákona se uvádí, že státní správu ve věcech dálnice, silnice, místní komunikace a veřejné účelové komunikace vykonávají silniční správní úřady, kterými jsou Ministerstvo dopravy a spojů a okresní úřady (nyní ve znění novely ZPK provedené zákonem č. 132/2000 Sb. také orgán kraje v přenesené působnosti). Působnost silničního správního úřadu vykonávají v rozsahu stanoveném tímto zákonem též obce v přenesené působnosti. Podle §40 odst. 5 písm. c) ZPK obce vykonávají působnost silničního správního úřadu ve věcech místních komunikací a veřejně přístupných účelových komunikací.
Obecné užívání pozemních komunikací není institutem soukromého práva, ale jde o veřejnosprávní oprávnění. Toto užívání se neopírá o občanskoprávní předpisy, ale o ZPK (o tento zákon opřel své rozhodnutí též odvolací soud). Z §44 odst. 1 tohoto zákona vyplývá, že v řízeních o věcech upravených tímto zákonem o pozemních komunikacích, tedy i o obecném užívání pozemních komunikacích, se postupuje, nestanoví-li tento zákon jinak, podle obecných předpisů o správním řízení. Podle §7 odst. 1 a 2 OSŘ v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanskoprávním řízení soudy, jen stanoví-li to zákon. V občanském soudním řízení nelze projednávat a rozhodovat věci, upravené ZPK, které podle §44 odst. 1 tohoto zákona mají být projednány v řízení provedeném podle obecných předpisů ve správním řízení.
Dále Nejvyšší soud uvedl v rozsudku z 21. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, že „ze zákona (rozumí se ZPK) se podává, že účelovou komunikací je taková pozemní komunikace, která splňuje znaky uvedené v §7 odst. 1 ZPK. Je přitom zjevné, že vždy nemusí jít o stavbu, která by vyžadovala stavební povolení; takové povolení zpravidla nevyžaduje zřízení cest lesních nebo polních, které nejsou stavbami ani samostatnými věcmi ve smyslu §118 odst. 1 ObčZ, jde jen o určitým způsobem užívaný pozemek, který je pozemní komunikací. Pozemek je tedy pozemní komunikací v případě, že jde o dopravní cestu určenou k užití silničními a jinými vozidly a chodci, sloužící ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Pozemek, který splňuje uvedená kritéria, se stává účelovou komunikací ze zákona, aniž by bylo potřeba o jeho kategorizaci jako účelové komunikace vydávat správní rozhodnutí. Lze poukázat na správnou argumentaci odvolacího soudu k této otázce, zejména to, že zákon o pozemních komunikacích, který upravuje v §3 odst. 1 rozhodování o zařazování pozemních komunikací do jednotlivých kategorií a tříd, se o rozhodování o zařazování účelových komunikacích do jednotlivých kategorií nezmiňuje, ačkoliv upravuje zařazování do všech ostatních kategorií komunikací.
Zřídí-li tedy vlastník pozemku účelovou komunikaci anebo souhlasí-li, byť i konkludentně, s jejím zřízením (aniž by šlo o komunikaci v uzavřeném prostoru nebo objektu, který slouží potřebě vlastníka nebo provozovatele uzavřeného prostoru nebo objektu), stává se tato komunikace veřejně přístupnou a vztahuje se na ni nadále obecné užívání pozemní komunikace. Soukromá práva vlastníka jsou v tomto případě omezena veřejně právním institutem obecného užívání pozemní komunikace. ZPK je třeba vykládat v souladu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod, podle kterého vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné jen ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Proto nelze zřídit účelovou komunikaci na pozemku proti vůli jeho vlastníka. Zřídí-li pozemní komunikaci někdo jiný než vlastník a vlastník neprojeví, byť konkludentně, souhlas s existencí a užíváním této komunikace, může se domáhat ochrany negatorní žalobou podle §126 odst. 1 ObčZ. Je-li však účelová komunikace v souladu s vůlí vlastníka zřízena, nemůže vlastník jednostranným prohlášením zamezit jejímu obecnému užívání, jak je zřejmé i z ustanovení ZPK, která vážou regulaci o provozu na veřejně přístupných účelových komunikacích (§7 odst. 1) na rozhodnutí příslušného orgánu, nikoliv na rozhodnutí vlastníka (§7 odst. 1 věta druhá, §24), i z těchto ustanovení, která postihují svémocnou regulaci vlastníka. Vlastník komunikace, která má znaky účelové komunikace, která není v uzavřeném prostoru nebo objektu (§7 odst. 2 ZPK), není ani při zřízení komunikace oprávněn omezit užívání této komunikace na určitou skupinu subjektů a vyloučit její obecné užívání. To neznamená, že vlastník by byl zbaven možnosti provoz na účelové komunikaci regulovat, případně komunikaci uzavřít – může tak však učinit jen na základě rozhodnutí příslušného orgánu.“
V dané věci ze spisu vyplývá, že komunikace na pozemku parc. č. 263 je účelovou komunikací a dále se ze spisu podává, že působnost silničního správního úřadu vykonává obec Č. Tato obec je tedy příslušná k poskytnutí ochrany tvrzeného práva užívání účelové komunikace podle ZPK. Poskytnutí ochrany tomuto veřejnosprávnímu oprávnění není v pravomoci soudu. Řízení je tak postiženo vadou uvedenou v §237 odst. 1 písm. a) a §241 odst. 3 písm. a) OSŘ (bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů), ke které dovolací soud přihlíží i bez návrhu (§242 odst. 3 OSŘ). Proto nezbylo než rozsudek odvolacího soudu, jakož i jemu přecházející rozsudek soudu prvního stupně, zrušit, řízení zastavit a věc postoupit obci Č. (§43b odst. 3 OSŘ). Žalovaný O. J. v průběhu dovolacího řízení dne 30. září 2001 zemřel. Ve věci, která nenáleží do pravomoci soudu, nemůže soud ani řešit otázku právního nástupnictví subjektu, který byl účastníkem řízení: o tom, zda a na koho přešly povinnosti, o nichž se v řízení jedná, rozhodne ten orgán, do jehož pravomoci věc náleží.
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn §243c a 149 odst. 1 OSŘ, když použití §146 odst. 2 OSŘ nepřipadalo v úvahu, neboť zčásti bylo již žalobě vyhověno pravomocným rozsudkem soudu prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. srpna 2002
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu