ECLI:CZ:US:2004:3.US.208.04
sp. zn. III. ÚS 208/04
Usnesení
III. ÚS 208/04
Ústavní soud rozhodl dne 22. září 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. spol. s r. o., zastoupené JUDr. J. K.advokátem proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 13 Co 559/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 13 Co 559/2002. Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozhodnutím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 7. 2002, čj. 11 C 128/2001-33, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti České republice na zaplacení částky 60.000,- Kč, jež představovala údajnou škodu vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala příčinnou souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem spočívajícím v nedodržení zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí, přičemž za nesprávný úřední postup nelze považovat skutečnost, že správní orgán její žádost zamítl, protože na vydání kladného správního rozhodnutí dle §31 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 13/1997 Sb."), není právní nárok.
Odvolací soud pak své rozhodnutí zdůvodnil tak, že v projednávané věci se nejedná o žádný z odpovědnostních důvodů dle zákona č. 82/1998 Sb.; stěžovatelka totiž vychází z nesprávného předpokladu, že při splnění formálních podmínek má právní nárok na to, aby jí bylo uděleno povolení zřídit a provozovat reklamní zařízení ve smyslu §31 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., avšak toto povolení vydává příslušný silniční správní úřad po předchozím souhlasu mimo jiné Ministerstva vnitra. Pokud toto ministerstvo souhlas nevydalo, protože umístění předmětného zařízení by mohlo narušit bezpečnost silničního provozu, nemohlo být povolení vydáno. Nedodržení lhůty k vydání rozhodnutí Ministerstvem dopravy a spojů pak není v příčinné souvislosti s majetkovou újmou, která stěžovatelce vznikla tím, že nemohla uzavřít smlouvy o dalším pronájmu těchto zařízení, jak předpokládaly smlouvy o smlouvách budoucích, které uzavřela během správního řízení. Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí podala dovolání, které však Nejvyšší soud ČR neshledal podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným, a proto je bez odůvodnění (§243c odst. 2 věta první o. s. ř.) odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že jí nevznikla škoda v důsledku nezákonného správního rozhodnutí, ale proto, že správní orgány nevydaly povolení, ač je byly povinny vydat. Stěžovatelka vychází z toho, že žádala o vydání povolení reklamních zařízení, která vyhovují zákonem předepsaným požadavkům, orgány státu však zastávají výklad v rozporu s ústavním pořádkem. To zdůvodňuje tak, že Ministerstvo vnitra bylo povinno řídit se při vydávání souhlasu s umístěním reklamního zařízení v silničním ochranném pásmu ustanovením §3 odst. 5 správního řádu, tedy bylo povinno postupovat v souladu se zákony a jinými právními předpisy (§3 odst. 1 správního řádu), v daném případě v souladu s §31 zákona č. 13/1997 Sb., protože žádný jiný zvláštní předpis k dispozici nemá, a odepřít souhlas mohlo jen z takového důvodu, který je v zákoně výslovně uveden. Nesprávným postupem byl dle stěžovatelky porušen čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy ČR. Soudy obou stupňů se však nezabývaly otázkou, zda Ministerstvo vnitra ČR postupovalo v souladu se zákonem, přestože se stěžovatelka svými podáními a tvrzeními domáhala právě toho. Pokud soudy nezjistily, zda žalovaný nárok je či není oprávněný, a dle stěžovatelky oprávněný je, nedostalo se jí náležité soudní ochrany jejího práva na odškodnění za nesprávný úřední postup. Tím došlo k porušení čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k tomu stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil a současně rozhodl o odložení vykonatelnosti (zřejmě) shora zmíněných rozsudků soudu prvního a druhého stupně.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že předmětná škoda jí nevznikla na základě rozhodnutí, nýbrž nesprávného úředního postupu, když Ministerstvo vnitra nevydalo souhlas dle §31 odst. 1 písm. b) zákona č. 13/1997 Sb., ač jej vydat mělo. Ústavní soud se však s tímto názorem nemůže ztotožnit, neboť při takovém výkladu by uvedené ustanovení ztratilo jakýkoliv smysl, a postrádá-li stěžovatelka zákonná kritéria pro jeho vydání či odepření, lze dovodit, že tato tkví rovněž v §31 odst. 1 cit. zákona. Pro posouzení věci je však rozhodující, že vady (eventuálně) způsobující nezákonnost rozhodnutí nelze považovat za nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. (k podrobnostem viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 12 129/97; publ. in: Soudní judikatura č. 1/2000). V posuzovaném případě daný úkon příslušným orgánem, tj. Ministerstvem vnitra, učiněn byl, pro stěžovatelku však vyzněl negativně, na základě něho pak bylo vydáno zamítavé rozhodnutí silničního správního úřadu, tj. Ministerstva dopravy a spojů. Předpokladem úspěšnosti soudní žaloby by ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. muselo být zrušení takového rozhodnutí pro nezákonnost, zde pro nezákonnost právního úkonu, jenž mu byl podkladem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka neprokázala (a ani netvrdila), že by bylo rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů zrušeno (příp. že by se tak stalo ve vztahu k "rozhodnutí" Ministerstva vnitra, což dle všeho zde nepřipadá v úvahu), když se naopak dožadovala toho, aby věc byla posouzena v "režimu" nesprávného úředního postupu, byla její žaloba zamítnuta důvodně.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Pokud se stěžovatelka v ústavní stížnosti domáhá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, je k tomu třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995, sp. zn. IV. ÚS 209/94, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, usn. č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti; z tohoto důvodu jej nebylo třeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 22. září 2004