ECLI:CZ:US:2004:3.US.229.04
sp. zn. III. ÚS 229/04
Usnesení
III. ÚS 229/04
Ústavní soud rozhodl dne 14. září 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. D., zastoupeného JUDr. A. G.advokátem proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 8 To 185/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel ve své trestní věci pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2003 (8 To 185/2003) a tvrdil, že v posuzované věci jmenovaný soud jako soud odvolací nesprávně aplikoval ust. §152 odst. 1 tr. zák. a porušil nesprávnou aplikací hmotněprávních norem čl. 1 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1, čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2003 (8 To 185/2003) byl zrušen odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. března 2002 (2 T 148/99-436) a bylo nově rozhodnuto tak, že stěžovatel je vinen trestným činem porušování autorského práva (§152 odst. 1 tr. zák.) a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců. Žalovaného skutku se měl podle tohoto rozsudku Městského soudu v Praze dopustit tím, že v době od 28. 7. 1997 do 20. 7. 1998 po předchozích nejméně deseti inzerátech v inzertních novinách Annonce nabízel k prodeji a šířil amatérsky nahrané videokazety pořízené jako kopie originálních autorských děl, které nahrál z vysílaných pořadů televize, přestože věděl, že pořizování takovýchto kopií a jejich šíření je v rozporu s autorským zákonem a prostřednictvím pošty se sídlem v Praze 10, Malinova 3, si nechal zasílat finanční hotovost, čímž poškodil autorská práva výrobce filmového díla či televizní organizace a takto zaslal nejméně:
1. P. M., videokazetu obsahující divadelní hry Dlouhý, Široký a Krátkozraký a Dobytí severního pólu, a
2. J. S. videokazety obsahující filmy Poslední tango v Paříži a Čest rodiny Prizziů a videokazetu obsahující dokumentární filmy Stalin, Lenin svými slovy a První a poslední.
Tedy s obrazovým záznamem nakládal způsobem, který přísluší výrobci obrazového záznamu a televizní organizaci.
V ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje průběh svého trestního stíhání a poukazuje na zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. března 2003 (5 Tdo 200/2003), které předcházelo vydání napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2003 (8 To 185/2003). Tvrdí, že odvolací soud nedbal v napadeném rozhodnutí pokynu dovolacího soudu, když ve skutkové větě výroku o vině nevyjádřil okolnosti charakterizující zákonný znak skutkové podstaty předmětného trestného činu, a to, že se stěžovatel žalovaného jednání dopustil "neoprávněně". Poukazuje na skutečnost, že právní věta výroku napadeného rozsudku Městského soudu v Praze neodpovídá skutkové podstatě porušování autorského práva podle §152 odst. 1 tr. zák. Uvádí, že ve skutkové větě je uvedeno, že šířil amatérsky nahrané videokazety jako kopie originálních děl, které nahrál z vysílání pořadů televize. Toto tvrzení neodpovídá provedenému dokazování. Nebyl proveden žádný důkaz, kterým by toto zjištění bylo podloženo. Odvolací soud doplnil dokazování zprávou společnosti Bohemia Video Art ze dne 10. července 2003. Z této zprávy má vyplývat, že tato společnost nevyrobila záznam divadelních her "Dlouhý, Široký a Krátkozraký" a "Dobytí Severního pólu". Přesto odvolací soud vzal za zjištěné, že stěžovatel porušil autorská práva této společnosti. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze, jak je vpředu označen.
Ústavní stížnost je zčásti nepřípustná, zčásti zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost je založena na principu subsidiarity, který je vyjádřen v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
Jinými slovy řečeno, stěžovatel je zásadně povinen vyčerpat všechny jemu dostupné procesní prostředky v systému obecného soudnictví, které má k dispozici. Mezi takové procesní prostředky patří nepochybně řádné opravné prostředky a v některých případech i mimořádné opravné prostředky. V případě mimořádného opravného prostředku nutno požadovat jeho vyčerpání v případech, kdy na něj je ex lege nárok, a dále pak v situacích, kdy vytýkané a tvrzené vady se kryjí s podmínkami pro použití toho kterého mimořádného opravného prostředku. Tak např. dovoláním podle trestního řádu lze sice napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni
(§265a tr. ř.), nicméně pouze za podmínky, že je dán některý z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. Pokud se tvrzení stěžovatele kryjí s některým dovolacím důvodem, je nutno trvat na podání (vyčerpání) dovolání z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) za situace, kdy nebyly shledány podmínky pro postup podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. V opačném případě (provedením věcného přezkumu bez vyčerpání takového mimořádného opravného prostředku) by Ústavní soud zasahoval do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, která mu v daných souvislostech nepřísluší. V tomto konkrétním případě je to Nejvyšší soud ČR, v jehož pravomoci je podle §14 odst. 1 písm. a) zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodování obecných soudů ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení tím, že rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích v případech stanovených zákony o řízení před soudy.
V daném případě nastala podle názoru Ústavního soudu situace, kdy převážnou část námitek stěžovatele lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého dovolání lze podat, pokud pravomocné druhostupňové rozhodnutí soudu ve věci samé spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podle nauky a ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR (Šámal/Král/Baxa/Púry: Trestní řád. Komentář. II. díl. 4. vydání. Praha: C. H. Beck 2002) je dovolání podle písm. g) určeno k nápravě vad právních, nikoliv skutkových. Jde např. o to, zda popis skutku ve výroku rozhodnutí lze podřadit pod příslušný trestný čin, jehož se jím měl odsouzený dopustit, zda popsaný skutek je tímto trestným činem a má všechny jeho znaky. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí - stručně shrnuto - že odvolací soud nesprávně aplikoval §152 odst. 1 tr. zák., v němž je obsažena skutková podstata trestného činu porušování autorského práva, a ve výroku není obsažen zákonný znak této skutkové podstaty. Tyto námitky stěžovatele lze podle názoru Ústavního soudu podřadit nepochybně pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stěžovatel tedy měl k dispozici další opravný prostředek, dovolání, který měl vyčerpat před podáním ústavní stížnosti. Ústavní soud zjistil dotazem u Obvodního soudu pro Prahu 10, že ze spisu tohoto soudu sp. zn. 2 T 148/99 nevyplývá, že by stěžovatel dovolání podal (č. l. 9 spisu Ústavního soudu). Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že podmínky pro aplikaci ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nebyly v dané věci shledány. Ústavní stížnost je tedy v této části nepřípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatel v ústavní stížnosti kuse zmínil i námitky, které se týkají skutkových zjištění a jež nejsou v rámci dovolání podle ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšším soudem ČR přezkoumávány. Ústavní soud proto v tomto ohledu přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2003 (8 To 185/2003) a konstatuje, že v této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
K uvedenému závěru dospěl Ústavní soud proto, že z odůvodnění napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2003 (8 To 185/2003) vyplývá, že dokazování bylo v dané věci provedeno v potřebném rozsahu; byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.). Na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci vyvodily obecné soudy v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) právní názor o vině stěžovatele, který má ve skutkových zjištěních oporu, a tento svůj závěr v souladu se zákonem odůvodnily (§125 odst. 1, §134 odst. 2 tr. ř.); pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto obecným soudům nic vytknout.
Z odůvodnění rozsudku městského soudu rovněž nevyplývá, že by jeho právní závěry byly v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními obecných soudů (zejména soudu nalézacího), který by byl příčinou porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1995).
Z důvodů vpředu rozvedených byla ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta [§43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. září 2004