ECLI:CZ:US:2004:3.US.231.03
sp. zn. III. ÚS 231/03
Nález
Nález Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 15. dubna 2004 sp. zn. III. ÚS 231/03 ve věci ústavní stížnosti S. R., spol. s r. o., proti usnesení Městského soudu v Praze z 31. 1. 2003 sp. zn. 23 Co 11/2003, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 z 1. 10. 2002 sp. zn. Nc 6256/2002, jímž byl zamítnut stěžovatelčin návrh na zastavení výkonu rozhodnutí.
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2003 č. j. 23 Co 11/2003-65 se zrušuje.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2003 č. j. 23 Co 11/2003-65, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 10. 2002 č. j. Nc 6256/2002-52, přičemž tvrdila, že uvedenými rozhodnutími a postupem soudů a soudního exekutora v dané věci bylo porušeno její právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivé soudní řízení zakotvené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a že došlo i k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Jak Ústavní soud ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 (Nc 6256/2002) zjistil, výše uvedeným usnesením obvodního soudu byl zamítnut návrh stěžovatelky (jakožto povinné) na zastavení výkonu rozhodnutí nařízeného na návrh oprávněné A. C., spol. s r. o., usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. 5. 2002 č. j. Nc 6256/2002-13. V tomto svém návrhu stěžovatelka tvrdila, že s oprávněnou uzavřela dne 8. 11. 2001 dodatek k dohodě o úhradě dluhu s tím, že pokud uhradí částku 100 000 Kč nejpozději do 31. 12. 2002, jsou její veškeré závazky vyrovnány, což se také stalo, když předmětnou částku zaslala oprávněné dne 14. 6. 2002. Obvodní soud k tomu uvedl, že v daném případě posuzoval návrh stěžovatelky na zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), tj. zda došlo po vydání rozhodnutí k zániku předmětného práva. Přitom dospěl k závěru, že jako důvod zastavení exekuce nelze uplatňovat tu skutečnost, že plnění (příp. jeho část) je v "úschově" u právního zástupce stěžovatelky. Stěžovatelka měla podle vykonatelného rozhodnutí Okresního soudu v Rakovníku plnit ve stanovené lhůtě, a protože tak neučinila, má oprávněná právo podat návrh na výkon rozhodnutí. Následné uzavření dohody o úhradě dluhu a dodatek jsou pouze projevy dobré vůle oprávněné, nikoliv její povinnost, a tak soud neprováděl důkazní řízení ohledně "dodatku" k uvedené dohodě.
Ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze pak bylo k odvolání stěžovatelky citované usnesení soudu prvního stupně potvrzeno, když bylo posouzeno jako věcné správné. Dle názoru odvolacího soudu se soud prvního stupně náležitě vypořádal se všemi hledisky vztahujícími se k návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (§268 o. s. ř.). Námitky stěžovatelky byly přitom posouzeny jako neopodstatněné. K tomu soud druhého stupně doplnil, že stěžovatelka o své povinnosti plnit oprávněné ví již dlouhou dobu, rovněž tak bylo domluveno, jakým způsobem bude dluh uhrazen, a nic jí nebránilo v tom, aby podle dohody uzavřené mezi účastníky dne 18. 9. 1998 postupovala a tím se vyhnula výkonu rozhodnutí.
V posuzované ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že exekučním titulem v dané věci je rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 14. 9. 1995 sp. zn. 4 C 776/94, jímž byla stanovena povinnost M. H. uhradit oprávněné určitou částku (pozn.: 781 225 Kč a náklady řízení). Dne 18. 9. 1998 (pozn.: správně zřejmě 22. 9. 1998) měla stěžovatelka uzavřít s oprávněnou dohodu o úhradě dluhu, dle které převzala vůči oprávněné výše uvedený dluh M. H. snížený na částku 495 580 Kč a zavázala se jí tento dluh splácet formou měsíčních splátek ve výši 3 000 Kč. Dne 8. 11. 2001 údajně uzavřela s oprávněnou dodatek ke zmíněné dohodě, ze kterého má vyplývat, že v případě uhrazení částky 100 000 Kč stěžovatelkou do 31. 12. 2002 je třeba pokládat veškeré závazky za vyrovnané a v takovém případě přestává platit původní dohoda. Uvedenou částku přitom chtěla zaslat na účet oprávněné, avšak jí uvedený bankovní účet byl nefunkční, takže stěžovatelka vyzvala právního zástupce oprávněné, aby jí sdělil, jak chce tyto peníze převzít. Po opakovaných výzvách se dne 14. 10. 2003 (pozn.: správně dne 14. 10. 2002) dostavil soudní exekutor, který pro oprávněnou od právního zástupce stěžovatelky uvedenou částku převzal. Dle názoru stěžovatelky pokud došlo k úhradě této částky před uplynutím lhůty, tj. 31. 12. 2002, její závazek vzhledem k zmíněnému "dodatku č. 1" zanikl splněním (§559 občanského zákoníku); z tohoto důvodu navrhla zastavení exekuce podle §268 o. s. ř., avšak její návrh byl zamítnut, přičemž u ní měla být vymožena (zřejmě) částka 432 580 Kč, jakož i náklady exekuce a oprávněné. Dále stěžovatelka uvádí, že dané řízení je zatíženo vážnou právní vadou, protože ve smyslu §36 odst. 2 a 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, (obdobně i §256 odst. 1 a 2 o. s. ř.), nebylo v řízení prokázáno listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem a ani nevyplynulo z právního předpisu, že na ni přešla povinnost uhradit příslušnou částku, když dohoda o úhradě dluhu a dodatek k této dohodě nemají ani jednu z výše uvedených forem; pro účely výkonu rozhodnutí nelze mít za to, že byl přechod práva zákonným způsobem prokázán. Stěžovatelka dle svého názoru neměla být účastníkem daného řízení a všechny částky byly na ní vymoženy neoprávněně. V souvislosti s tím však uvádí, že si je vědoma toho, že na tuto skutečnost měla poukazovat již při nařízení exekuce, chtěla však pouze docílit zastavení exekuce úhradou částky ve výši 100 000 Kč, na jejímž základě došlo ke splnění jejího závazku vůči oprávněné.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejší účastnice k ústavní stížnosti. Městský soud v Praze uvedl, že rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 14. 9. 1995 byl k plnění odsouzen M. H., ten měl dne 18. 9. 1998 uzavřít s oprávněnou dohodu o splátkách dluhu sníženého na částku 495 580 Kč, kterou však neplnil, posléze stěžovatelka (společnost, kde byl jmenovaný jednatelem) převzala tento dluh a dohodou ze dne 18. 9. 1998 se zavázala zaplatit oprávněné částku 495 580 Kč, z té však zaplatila jen 63 000 Kč. Zpochybňuje-li stěžovatelka v ústavní stížnosti tyto úkony, pak dle uvedeného soudu tak činí pozdě, protože tuto námitku mohla a měla uplatnit v samotném řízení před obecnými soudy, neboť o nich věděla, když je sama uzavírala a na podkladě nich i dílem plnila. Dále uvedený účastník uvedl, že nechce polemizovat s tím, co stěžovatelka uvádí ohledně dodatku ze dne 8. 11. 2001, podle něhož měly být nároky oprávněné vyrovnány, když do 31. 12. 2002 zaplatí 100 000 Kč, protože tento dodatek byl zpochybněn oprávněnou, přičemž důvody uváděné stěžovatelkou, proč a z jakých důvodů nebylo plněno a komu bylo plněno, nelze brát vážně. Podle názoru Městského soudu v Praze je v jeho rozhodnutí uvedeno, proč potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž na ně ve svém vyjádření odkázal s tím, že pokládá ústavní stížnost za nedůvodnou, poškozující věřitele a za snahu oddálit plnění povinnosti uložené rozhodnutím soudu. Za daných okolností dle uvedeného účastníka nemohlo postupem obecných soudů dojít k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Společnost A. C., spol. s r. o., uvedla, že na adresu jednatele stěžovatelky zaslala podepsaný text dodatku k dohodě o úhradě dluhu, jenž měl být dle dohody stran neprodleně - po jeho podepsání zmíněným jednatelem - vrácen, přičemž platnost dodatku byla omezena datem 31. 12. 2001. Protože dodatek vrácen nebyl a nebyl zaplacen ani předmětný dluh, zahájila exekuční řízení. Poté se k jejímu překvapení dodatek vrátil, obsahoval však jiný text podstatně měnící jeho smysl. Proto se obrátila na Policii České republiky, která sice důvodnost jejích tvrzení potvrdila, věc však byla podle §159a odst. 1 trestního řádu usnesením ze dne 26. 5. 2003 ČTS: OR8-731/SKPV-HK-2002 odložena, protože nebyl nalezen originál zmíněného dodatku pro grafickou expertizu. Dále zmíněná vedlejší účastnice uvedla, že převzala pohledávku na základě dohody o převzetí dluhu, která se řídí ustanovením §531 a násl. občanského zákoníku, kde je předepsána písemná forma, nikoliv však ověřené podpisy, přičemž ustanovení §256 odst. 2 (míněno zřejmě "o. s. ř.") má na mysli přechod práva v rámci probíhajícího výkonu rozhodnutí, nikoliv však před zahájením tohoto řízení, protože by to bylo v rozporu s právem hmotným. Vzhledem k výše uvedenému pak navrhuje, aby napadené usnesení bylo ponecháno v platnosti.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je především polemika stěžovatelky se závěrem obecných soudů, že nebyl naplněn důvod pro zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., ačkoliv po úhradě částky 100 000 Kč oprávněné ve smyslu dohody (tzv. dodatek č. 1) vymáhaný dluh zanikl. Obecné soudy přitom uzavření uvedeného dodatku, jakož i dohody o převzetí, resp. o úhradě dluhu posoudily jako projev "dobré vůle" oprávněné, takže dokazování ohledně předmětného dodatku za nutné provádět nepovažovaly.
S tímto závěrem se Ústavní soud nemůže ztotožnit. Pokud by se totiž ukázalo pravdivým tvrzení stěžovatelky, že mezi účastníky byl platně uzavřen zmíněný "dodatek č. 1" ze dne 8. 11. 2001, pak by tato skutečnost znamenala, že došlo k zániku původního závazku dohodou (pozn.: v úvahu připadá tzv. privativní novace ve smyslu §570 občanského zákoníku, ovšem posuzování dané otázky je věcí soudů obecných, protože jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva), přičemž by vznikl závazek nový, a to do 31. 12. 2002 uhradit částku ve výši 100 000 Kč. K tomu je třeba doplnit, že zánik původního závazku byl pouze podmíněný, protože byl vázán na splnění výše uvedených předpokladů. V době, kdy rozhodoval soud prvního stupně, tj. 1. 10. 2002, tak nebylo ještě zřejmé, zda k zániku původního závazku došlo či nikoliv. Za této situace by pak bylo dle názoru Ústavního soudu jeho povinností ex officio posoudit, zda nebyl naplněn důvod pro zastavení výkonu rozhodnutí, především pak z hlediska §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože touto eventuální dohodou účastníků byla odložena splatnost (nového) závazku až do 31. 12. 2002, když závazek původní, jak bylo uvedeno výše, zanikl, byť jen podmíněně. Argumentace soudu, že bylo "dobrou vůlí" oprávněné, že nepřistoupila k vymáhání původního závazku dříve, nemůže obstát. Jednak se stěžovatelka povinnou nestala pouze na základě vykonatelného rozhodnutí příslušného soudu, ale i následnou dohodou o převzetí dluhu, s níž oprávněná ze své svobodné vůle souhlasila, především však to byla právě oprávněná, která vyjádřila svou vůli uzavřít se stěžovatelkou dohodu o jednorázovém zaplacení (sníženého) dluhu, jež nakonec mohla (ale nemusela) být uzavřena. Skutečnost, že oprávněná svou pohledávku do té doby nevymáhala, je bez právního významu, a nelze ji ani přičítat ke stěžovatelčině tíži. Na základě výše uvedených skutečností je možné konstatovat, že bylo povinností soudu prvního stupně zkoumat, zda došlo k platnému uzavření tzv. dodatku č. 1 mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem, neboť jen tak mohl učinit závěr, zda byl naplněn důvod pro zastavení výkonu rozhodnutí ve smyslu citovaného ustanovení [či ve smyslu §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., jak mu to ve svém usnesení ze dne 30. 8. 2002 č. j. 23 Co 315/2002-46 uložil Městský soud v Praze].
Pokud jde o ústavní stížností napadené usnesení odvolacího soudu, ten rozhodoval v době (31. 1. 2003), kdy již bylo jisté, zda s eventuálním zánikem případného nového závazku došlo i k zániku závazku původního či nikoliv, a tedy zda byly naplněny podmínky pro zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Odvolací soud se však přes námitky obsažené v odvolání stěžovatelky ze dne 24. 10. 2002 otázkou zániku závazku původního, resp. otázkou existence nového závazku a jeho případného splnění "vyzvednutím" částky 100 000 Kč prostřednictvím soudního exekutora u právního zástupce stěžovatelky dne 14. 10. 2002 vůbec nezabýval.
Jak Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34) uvedl, nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy), a vylučujících libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy. V posuzovaném případě závěru obecných soudů, že nebyly splněny podmínky pro zastavení výkonu rozhodnutí, musí předcházet posouzení relevantních skutkových a právních otázek, jak byly výše označeny. Z uvedených okolností je zřejmé, že napadené rozhodnutí trpí zmíněnou vadou, v důsledku které došlo i k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že obecné soudy nepostupovaly v souladu s §36 odst. 2 a 3 (pozn.: míněn zřejmě odst. 3 a 4) exekučního řádu, příp. §256 odst. 1 a 2 o. s. ř., protože přechod předmětné povinnosti na ni nebyl prokázán listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem; přitom si však byla vědoma, že na tuto skutečnost měla poukázat v řízení před obecnými soudy, avšak měla v úmyslu docílit zastavení exekuce úhradou částky 100 000 Kč. Tuto námitku však Ústavní soud pokládá z hlediska porušení ústavnosti za nedůvodnou, neboť o přechodu dané povinnosti na stěžovatelku není sporu, když stěžovatelka tuto skutečnost i v ústavní stížnosti v podstatě potvrzuje.
Ústavní soud vzhledem k tomu, co bylo výše uvedeno, podle §82 odst. 2 písm. a) zákona stěžovatelce vyhověl a napadené usnesení Městského soudu v Praze podle §82 odst. 3 písm. a) zákona zrušil.
Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání (§44 odst. 2 zákona), když účastníci řízení s tímto postupem vyjádřili souhlas výslovně a vedlejší účastník o ně žádný zájem neprojevil (to je dle Ústavního soudu patrné z toho, že příslušné vyjádření nezaslal, ačkoliv jej o to Ústavní soud opakovaně požádal s tím, že účastníci řízení již svůj souhlas vyjádřili).