ECLI:CZ:US:2004:3.US.256.04
sp. zn. III. ÚS 256/04
Usnesení
III. ÚS 256/04
Ústavní soud rozhodl dne 14. září 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R.s. b. d., , zastoupené JUDr. J. A.advokátem proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 22 Cdo 2090/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), napadla stěžovatelka rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. ledna 2004 (22 Cdo 2090/2003-84) a tvrdila, že jím bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (hlava pátá čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a že v řízení mu předcházejícím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.
Stěžovatelka spatřuje zásah do svých ústavně zaručených práv v tom, že Nejvyšší soud ČR se pouze povšechně a nedostatečně zabýval obsahem jejího dovolání, jeho zdůvodněním, a tím dospěl k nesprávným právním závěrům. Dále - stručně shrnuto - polemizuje s posouzením podmínek vydržení odvolacím a dovolacím soudem, konkrétně pak podmínky dobré víry. Poukazuje na skutečnost, že okresní, krajský a Nejvyšší soud ČR rozhodovaly za téže důkazní situace a přesto došly ke dvěma zcela odlišným právním závěrům. Nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu, že nebyla oprávněnou držitelkou předmětných pozemků. Stěžovatelka proto navrhla rozsudek Nejvyššího soudu ČR, jak je vpředu označen, zrušit.
Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR, jak je vpředu označen, bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. dubna 2003 (19 Co 365/2001-74), kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 30. května 2001 (7 C 141/2000-58).
Okresní soud v Prostějově tímto rozsudkem určil, že stěžovatelka (vystupovala v právním postavení žalobkyně před obecnými soudy) je vlastníkem pozemků parc. č. 2406/1, 2406/2, 2406/3, 2406/4, 2406/5, zastavěných družstevními obytnými domy čp. 3401 a 3402 Manhardova ulice č. 13-15 v Prostějově, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Prostějově na LV č. 1073 pro obec a k. ú. Prostějov.
Proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Prostějově podala žalovaná (M. R.) odvolání. Na jeho základě změnil Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudek okresního soudu v napadené části tak, že žalobu, aby bylo určeno, že stěžovatelka je vlastníkem pozemků parc. č. 2406/1, 2406/2 a 2406/3 v k. ú. Prostějov, zamítl. Odvolací soud převzal skutková zjištění okresního soudu včetně toho, že obytné domy žalobce stojí na pozemcích parc. č. 2406/1 a 2406/2. Považoval za správný závěr okresního soudu, že vydržení pozemků stěžovatelkou bylo sice třeba posuzovat podle §134 odst. l a §130 odst. l obč. zák., ale nepovažoval oproti okresnímu soudu za prokázaný jeden z předpokladů vydržení, a to oprávněnou držbu pozemků žalobcem. V dané věci stěžovatelka sice prokázala, že pozemky dlouhodobě drží, nikoli však dobrou víru, že jí patří, když není jasné, "jak se na předmětné pozemky vlastně dostala a na základě čeho". Protože tak neprokázala oprávněnost držby, nemohlo dojít ani k vydržení vlastnického práva k nim.
Nejvyšší soud ČR se v napadeném rozsudku s tímto názorem odvolacího soudu ztotožnil se zdůvodněním, že v řízení bylo zjištěno, že právní předchůdce stěžovatelky v roce 1962 postavil obytné domy čp. 3401 a 3402 na pozemcích, které nebyly jeho vlastnictvím. Tyto pozemky sice právní předchůdce stěžovatelky a posléze stěžovatelka užívali jako vlastní, šlo však jen o jejich subjektivní přesvědčení, nikoli o dobrou víru posuzovanou objektivně. Stěžovatelka neprokázala totiž žádný, a to ani domnělý právní důvod, o který by se držba pozemků jeho právním předchůdcem ani jím samotným opírala. Dovolání proto zamítl.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což dle povahy vývodů ústavní stížnosti stěžovatelka usiluje. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovatelkou ani tvrzeny.
S argumenty stěžovatelky, které jsou co do obsahu polemikou s výkladem a aplikací jednoduchého práva (§130 odst. 1 a §134 odst. 1 obč. zák.), se obecné soudy (Krajský soud v Brně a Nejvyšší soud ČR) postačujícím způsobem vypořádaly v odůvodnění svých (vpředu označených) rozhodnutí (§157 odst. 2 o. s. ř.); pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto těmto soudům nic vytknout.
Pro úplnost se sluší konstatovat, že z hlediska již zmíněné pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu v těchto souvislostech nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, o což svou ústavní stížností stěžovatelka usiluje, neboť podle §14 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je v pravomoci Nejvyššího soudu ČR jako vrcholného soudního orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva, jak se v této věci stalo. V dané věci na základě týchž skutkových zjištění provedly vyšší soudy (Krajský soud v Brně a Nejvyšší soud ČR) korekci právního názoru nižšího soudu (Okresního soudu v Prostějově). K zásahu do základních práv stěžovatelky však nemohlo dojít pouze tím, že s právním názorem vyšších soudů nesouhlasí.
Z takto rozvedených důvodů se podává, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky nedošlo, a proto ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jak je vpředu označeno, byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou stížnostních důvodů, tak ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak z výroku tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 14. září 2004