ECLI:CZ:US:2004:3.US.257.03
sp. zn. III. ÚS 257/03
Usnesení
III. ÚS 257/03
Ústavní soud rozhodl dne 6. května 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání ve věci ústavní stížnosti stěžovatele RSDr. J. K., zastoupeného JUDr. J. V., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2001, sp. zn. 58 Co 505/01, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. listopadu 2000, sp. zn. 22 E 1673/99, spolu s návrhem na přiznání nákladů řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak byla podána co do formálních náležitostí ve shodě se zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon), napadl stěžovatel ve své exekuční věci pravomocné usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2001 (58 Co 505/01-36) a jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. listopadu 2000 (22 E 1673/99-20) a tvrdil, že jimi byl porušen čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 1 Protokolu č. 1 k této Úmluvě, a to tím - stručně shrnuto - že rozhodnutí obecných soudů spočívají na nesprávném právním posouzení dané věci, bylo užito nesprávné aplikace zákonných norem z pohledu zásady, že soudy rozhodují podle zákonné úpravy platné v době vydání rozhodnutí a nikoliv podle právní úpravy předchozí.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti uvádí, že mu byl přiznán prvním rozhodnutím Vojenského úřadu sociálního zabezpečení výsluhový příspěvek ve výši 4.500,- Kč správně a v souladu se zákonem za období od 1. 6. 1994 do 20. 11. 2007. Druhé rozhodnutí ze dne 2. 8. 1995 pak pouze zvýšilo měsíční částku uvedeného příspěvku a nedotklo se délky výplatního období. Stěžovatel se domnívá, že za situace, kdy konstatování o zkrácení výplatního období a o zrušení předchozího rozhodnutí jsou zahrnuty do odůvodnění a nikoliv do jeho výrokové části, je původní rozhodnutí povinného (ČR - Ministerstva obrany) ze dne 18. 7. 1994 (53305007716209/4) v platnosti. Stěžovatel dále poukázal na to, že pro řízení v oblasti sociálního zabezpečení v ozbrojených silách neplatí ustanovení správního řádu. Nemohlo proto dojít k prekluzi jednotlivých dávek. Stěžovatel zdůrazňuje, že ústavní stížnost je odůvodněna skutečností, že rozhodnutí obecných soudů spočívají především na nesprávném právním posouzení věci obecnými soudy - "nesprávné aplikaci zákonných norem" a dále pak tím, že "český právní řád neumožnil respektovat ratifikovanou Evropskou sociální chartu". Stěžovatel proto navrhl zrušit rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 a Městského soudu v Praze, jak jsou vpředu označena.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. listopadu 2000
(22 E 1673/99-20), ve znění opravného usnesení ze dne 12. června 2001 (22 E 1673/99-31), byl zamítnut návrh na nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky stěžovatele v částce 36.015,- Kč a nákladů řízení. Návrh směřoval proti povinné (České republice, Ministerstvu obrany ČR). Městský soud v Praze, jako soud odvolací, k odvolání stěžovatele usnesení soudu I. stupně svým rozhodnutím ze dne 30. listopadu 2001 (58 Co 505/01-36) potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí Městského soudu v Praze podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. března 2003 (20 Cdo 2399/2002-48) odmítnuto z důvodu jeho nepřípustnosti [§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 22 E 1673/99 vyplývá, že exekučním titulem byla rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 18. července 1994 (53305007716209/2) a ze dne 2. srpna 1995 (53305007716209/4). Návrh na nařízení výkonu rozhodnutí byl zamítnut, neboť rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 18. července 1994 (53305007716209/2), kterým byl stěžovateli přiznán výsluhový příspěvek ve výši 4.500,- Kč měsíčně od 1. června 1994 do 20. listopadu 2007, bylo na podkladě zák. č. 34/1995 Sb., kterým se doplňuje zákon č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, ve znění pozdějších předpisů, podrobeno revizi. Stěžovateli byla výše výsluhového příspěvku i doba jeho vyplácení nově stanovena rozhodnutím Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 2. srpna 1995 (533050007716209/4) tak, že jeho výše činí 5.145,- Kč měsíčně a doba jeho vyplácení končí 31. května 1996. Soud I. stupně dospěl k závěru, že materiální stránka rozhodnutí, jež je podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí, není určena přesným a nepochybným způsobem. Výkon rozhodnutí proto není možné nařídit.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že Vojenský úřad sociálního zabezpečení rozhodl o výsluhovém příspěvku rozhodnutími, která stěžovatel (oprávněný) hodlá vykonat. Rozhodnutí ze dne 18. července 1994 nabylo právní moci a vykonatelnosti dne 13. srpna 1994. Rozhodnutí ze dne 2. srpna 1995, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva obrany, finančního odboru ze dne 25. září 1995
(34/21-1238-44/2), nabylo právní moci a vykonatelnosti 4. října 1995 (opravný prostředek k soudu proti němu byl podán opožděně). Podle §108 zák. č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, se podpůrně použije na předmětné řízení správní řád. Podle ust. §71 odst. 3 správního řádu lze rozhodnutí vykonat nejpozději do tří let po uplynutí lhůty pro uložení povinnosti, což platí i pro soudní výkon rozhodnutí. Jde o prekluzívní lhůtu, během níž exekuční řízení musí nejen začít, ale i skončit. Poslední splátka se prekludovala v prosinci 1999, kdy stěžovatel podal exekuční návrh (Obvodnímu soudu pro Prahu 6 byl doručen dne 7. prosince 1999).
Účastník řízení, Městský soud v Praze, k výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona) ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dle povahy tvrzení stěžovatele se tento domáhá přezkoumání napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze v další instanci, neboť účastník nesouhlasí s právním posouzením věci. Účastník odkazuje na svůj názor, vyjádřený v tomto rozhodnutí, a navrhuje, aby Ústavní soud pro případ, že ústavní stížnost neodmítne jako nepřípustnou, návrh zamítl. Souhlasí rovněž s upuštěním od ústního jednání.
Vedlejší účastník řízení, Vojenský úřad pro právní zastupování Ministerstva obrany, poukázal na změnu právní úpravy ve věci výsluhového příspěvku, která byla provedena zák. č. 34/1995 Sb., a na to, že stěžovatel byl od 17. 8. 1983 do 1. 1. 1990 zařazen ve funkci zástupce velitele pro věci politické, tj. ve funkci, která je uvedena v §33 odst. 9 písm. c) zák. č. 76/1959 Sb. Doba výkonu takové funkce se nezapočítává do zápočtu doby zaměstnání, která je rozhodná pro výpočet výsluhového příspěvku. Vedlejší účastník proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 22 E 1673/99 a po jeho prostudování, s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti a vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení, konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především se sluší zdůraznit, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což dle povahy vývodů ústavní stížnosti stěžovatel usiloval. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 a Městského soudu v Praze, jak jsou vpředu označena, vyplývá, že na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci vyvodily obecné soudy, v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR), svůj právní názor, který má ve skutkových zjištěních oporu, a tento svůj závěr v souladu se zákonem odůvodnily (§157 odst. 2, §167 odst. 2 o. s. ř.); pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto obecným soudům nic vytknout.
Dále bylo zjištěno, že dne 1. dubna 1995 nabyl účinnosti zák. č. 34/1995 Sb., kterým se doplňuje zák. č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, ve znění pozdějších předpisů, kterým došlo k vyloučení zápočtu některých dob služeb taxativně vyjmenovaných v §33 odst. 9 tohoto zákona. Ve vztahu ke stěžovateli došlo k vyloučení zápočtu doby jeho služeb podle §33 odst. 9 písm. c) zák. č. 76/1959 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dle kterého se do doby konání služby, která je rozhodná pro nárok na výsluhový příspěvek, nezapočítává doba služby vojáka Československé lidové armády zařazeného v Hlavní politické správě Československé lidové armády, který přímo vykonával politickovýchovnou činnost nebo který byl zařazen ve funkci zástupce velitele pro politickovýchovnou práci nebo propagandisty. Podle §33 odst. 1 písm. b) téhož zákona náležel stěžovateli výsluhový příspěvek po dobu dvou let od propuštění ze služebního poměru ve výši 30 % platu. Ke změně výsluhového příspěvku a doby jeho poskytování došlo na základě zákona (ex lege). Rozhodnutím Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 2. srpna 1995 (53305007716209/4) byla tato změna právní úpravy stěžovateli "oznámena".
Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6, jak je vpředu označeno, ve spojení s potvrzujícím usnesením Městského soudu v Praze, jimiž byl zamítnut návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, nedošlo proto k zásahu do základních práv stěžovatele, neboť ze zák. č. 76/1959 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 2. srpna 1995 (533050007716209/4), které bylo na základě tohoto zákona vydáno, vyplývá, že za dobu po 31. květnu 1996 nebyla exekuce (výkon rozhodnutí) podložena rozhodnutím po materiální stránce vykonatelným. Stěžovatelova tvrzení, týkající se "nesprávné aplikace zákonných norem", nejsou proto důvodná.
Dále je nutné poukázat na to, že předmětem přezkumu Ústavního soudu byla rozhodnutí obecných soudů (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2001 - 58 Co 505/01-36, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. listopadu 2000 -
22 E 1673/99-20), nikoli však rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení. Tvrzení stran věcné nesprávnosti těchto rozhodnutí mohl stěžovatel uplatnit v jiném řízení.
Obdobně nedůvodné je i další tvrzení stěžovatele stran neprovedení Evropské sociální charty do českého právního řádu. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svůj nález č. 107/1996 Sb., podle kterého výsluhový příspěvek se přiznává a vyplácí z rozpočtových prostředků, tedy z peněz daňových poplatníků (viz např. §33c odst. 1 zákona č. 76/1959 Sb.). Bylo by proto nemorální, aby z veřejných prostředků, na které přispívají všichni občané (i v minulosti perzekuovaní), byly honorovány bývalé opory komunistického režimu. Politický aparát a tajné služby patřily k základním pilířům, bez kterých totalitní moc nemohla existovat. Ústavní soud je přesvědčen o správnosti úvahy zákonodárce, vyjádřené v napadeném zákoně, že neexistují žádné důvody (morální, politické) vedoucí k tomu, aby nový demokratický stát vyplácel nadstandardní sociální dávky těm, kteří znemožňovali jeho vznik.
Z výše rozvedených důvodů nebyl shledán zásah do ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele, Ústavní soud ústavní stížnost proto odmítl z důvodu její zjevné neopodstatněnosti [§43 odst. 2 písm. a) zákona]. Odmítavý výrok současně zakládá nedostatek zákonných důvodů pro přiznání náhrady nákladů řízení (§62, §83 zákona).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 6. května 2004