ECLI:CZ:US:2004:3.US.262.04
sp. zn. III. ÚS 262/04
Usnesení
III. ÚS 262/04
Ústavní soud rozhodl dne 16. prosince 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky G.spol. s r. o., zastoupené JUDr. P. P., advokátkou proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2002, sp. zn. 12 Co 185/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon o Ústavním soudu) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], po odstranění formálních vad na základě výzev Ústavního soudu, brojí stěžovatelka proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2002 (12 Co 185/2002-59) a tvrdí, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 90 Ústavy ČR) a na řádný a spravedlivý proces (čl. 36, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2002 (12 Co 185/2002-59) byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. ledna 2002 (11 C 387/2001-31) ve znění opravného usnesení ze dne 17. dubna 2002 (11 C 387/2001-40), kterým shledal soud I. stupně kupní smlouvu ze dne 30. srpna 2000 vůči žalobci (Finančnímu úřadu ve Strakonicích) za právně neúčinnou. Touto smlouvou obchodní společnost G. - p. spol. s r. o., prodala stěžovatelce (vystupovala v právním postavení žalované před obecnými soudy) nemovitosti označené ve výroku uvedeného rozsudku soudu I. stupně. Obecné soudy obou dvou stupňů dospěly k závěru, že důvodem převodu nemovitostí byla snaha zkrátit věřitele, Finanční úřad ve Strakonicích, a vyhnout se placení daňového nedoplatku za rok 1996 ve výši 561.600,- Kč. Skutečnost, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele musel být stěžovatelce znám, dovodily z toho, že jednatelem obou společností byl v určitém období L. H. který i poté, co již nebyl jednatelem prodávající společnosti, jednal za tuto společnost na základě plné moci.
Proti napadenému rozsudku Městského soudu v Praze podala stěžovatelka dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. února 2004 (30 Cdo 1028/2003-75) odmítnuto z důvodu jeho nepřípustnosti [§137 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.], neboť nemělo po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že obecné soudy chybně posoudily otázky doručování a dále pak brojí proti procesním vadám v odvolacím řízení, které měly spočívat v tom, že právní zástupkyně stěžovatelky byla vyzvána k přednesení odvolání, následně po vyjádření zástupce vedlejšího účastníka byla konstatována doručenka právě na jednání dne 9. ledna 2002 a poté bylo jednání soudu přerušeno s tím, že se soud poradí o tom, zda se bude provádět dokazování, i když to není v protokolu o tomto jednání zaznamenáno. Stěžovatelka navrhla, aby bylo k otázce doručení předvolání provedeno šetření na poště a výslech poštovní doručovatelky a obchodní zástupkyně stěžovatelky. Dále tvrdí, že účastníci se neměli možnost vyjádřit k otázce náhrady nákladů řízení. Stěžovatelka proto navrhla zrušit napadený rozsudek Městského soudu v Praze, jak je vpředu označen.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 11 C 387/2001 a po jeho prostudování, s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti, konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.
Stěžovatelka uplatnila v ústavní stížnosti v podstatě shodné námitky procesního charakteru jako ve svém odvolání (zejména pak ve vztahu k doručení předvolání k jednání před soudem I. stupně), se kterými se odvolací soud ústavně konformním způsobem vypořádal (§157 odst. 2 o. s. ř.); pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto odvolacímu soudu nic vytknout. Odvolací soud se zejména zabýval otázkou náhradního doručení a zdůvodnil, proč bylo v daném případě použito. Ze spisu obecného soudu (Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 11 C 387/2001) pak vyplývá, že podmínky, za nichž je možné tohoto náhradního způsobu doručení použít, byly zjištěny soudem I. stupně dostatečným způsobem. Pod aspektem ústavně zaručených práv stěžovatelky nelze proto rovněž namítat nic proti závěru odvolacího soudu o nadbytečnosti jí navržených důkazů (především výslechem poštovního doručovatele).
Obdobně nedůvodná jsou i další tvrzení stěžovatelky obsažená v ústavní stížnosti. Z připojeného spisu obecného soudu se podává, že postup soudu I. stupně i odvolacího soudu byl v souladu s občanským soudním řádem, a to i stran rozhodování o náhradě nákladů řízení. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem (č. l. 56 a 57 spisu obecného soudu) nevyplývá, že by odvolací soud postupoval v rozporu se zákonem. Není v něm sice uvedeno, jak bylo rozhodnuto o důkazních návrzích stěžovatelky k otázce doručení, nicméně toto rozhodnutí je uvedeno v odůvodněné rozhodnutí odvolacího soudu, takže nejde o tzv. opomenuté důkazy ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu.
Z takto rozvedených důvodů je zřejmé, že ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu a řádný proces porušeno nebylo. Ústavní stížnost stěžovatelky byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána nejen samotnými tvrzeními stěžovatelky, ale - a to především - povahou vyložených důvodů a ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak z výroku tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2004