ECLI:CZ:US:2004:3.US.265.04
sp. zn. III. ÚS 265/04
Usnesení
III. ÚS 265/04
Ústavní soud rozhodl dne 3. listopadu 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelky H. H. zastoupené Mgr. V. H., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 1. 2004, čj. 32 Odo 1093/2003-87, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2003, čj. 35 Co 33/2003-73, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 6. 2002, sp. zn. 24 C 187/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 1. 2004, čj. 32 Odo 1093/2003-87, rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2003, čj.
35 Co 33/2003-73, a Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 6. 2002, sp. zn. 24 C 187/2001, s tím, že v řízení u obecných soudů bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozsudkem obvodního soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti M. Ř., podnikateli, na výměnu žalovaným dodané ložnice Favorit za ložnici Favorit, provedení dýha A masiv. Soud dospěl k závěru, že stěžovatelka uzavřela se jmenovaným smlouvu dle §612 a násl. občanského zákoníku na dodávku výše označené ložnice, byla jí však dodána ložnice v dokončení briliant; u dodané věci jde o zjevnou vadu, v případě které nelze ve smyslu §500 odst. 1 občanského zákoníku uplatňovat nárok z odpovědnosti za vady; i kdyby tomu tak nebylo, jedná se o vadu neodstranitelnou, která nebrání řádnému užívání věci, takže by stěžovatelka měla nárok na přiměřenou slevu, nikoliv však na výměnu věci (§623 odst. 2 občanského zákoníku). Městský soud k odvolání stěžovatelky rozhodnutí obvodního soudu potvrdil, a to rozhodnutím rovněž napadeným touto ústavní stížností. Vycházel přitom z toho, že soud prvního stupně zjistil správně skutkový stav. Jde-li však o jeho právní hodnocení, dospěl městský soud k závěru, že pokud byla kupní smlouva podle §612 a násl. občanského zákoníku uzavřena dne 2. 12. 1999 na ložnici v provedení dubová dýha a masiv, dokončení přírodní, šlo o právní úkon, jehož předmětem bylo nemožné plnění, protože výroba tohoto provedení byla ukončena již k 1. 3. 1999. Smlouva je tedy ve smyslu §37 odst. 2 občanského zákoníku neplatná, v důsledku čehož subjektivní práva a povinnosti nevznikly, takže se nelze domáhat ani výměny věci z titulu odpovědnosti žalovaného za vady. Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí podala dovolání, které však Nejvyšší soud ČR svým usnesením, taktéž napadeným touto ústavní stížností, jako nepřípustné bez odůvodnění odmítl [§237 odst. 1 písm. c), §243c odst. 2 o. s. ř.].
V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na to, že stanovený postup ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je vymezen občanským soudním řádem, který v ustanovení §153 ukládá soudům, aby rozhodovaly na základě zjištěného skutkového stavu věci, přičemž důkazy hodnotí podle zásad volného hodnocení důkazů (§133 o. s. ř.). Tato zásada, jak uvádí stěžovatelka s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, neznamená možnost volného výběru z důkazů, ale naopak obsahuje předpoklad, že soud provede z hlediska posouzení merita věci všechny rozhodné důkazy, jimiž může být skutkový stav věci objasněn, a to i tehdy, pokud takto navržené důkazy směřují proti skutečnostem podávajícím se do té doby z již provedených důkazů. V návaznosti na to stěžovatelka vytýká městskému soudu, že i když jí žalovaný dopisem založeným v soudním spise sdělil, že jí poskytl požadované plnění, městský soud vyslovuje názor, že ji žalovaný neujistil, že dodané zboží je bez vad. Takový závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Soudy obou stupňů dle stěžovatelky neprovedly dokazování v navrhovaném rozsahu výslechem svědků, kteří měli vypovídat k tomu, jaké zboží bylo skutečně prodáno a dodáno a zda se objednané zboží v době prodeje ještě vyrábělo. K tomu stěžovatelka doplnila, že návrh na změnu žalobního petitu na určení neplatnosti předmětné smlouvy byl podán při jednání 4. 4. 2002, byl však vzat zpět poté, co stěžovatelka navrhla výslech těchto svědků ke zmíněným otázkám. Vzhledem k výše uvedenému má stěžovatelka za to, že napadená rozhodnutí trpí nedostatkem řádného zjištění skutkového stavu a v důsledku toho i nesprávnými právními závěry.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
Stěžovatelka vytýká obecným soudům nesprávné hodnocení důkazů a nedostatečné zjištění skutkového stavu v důsledku neprovedení jí navržených důkazů. V prvé řadě je třeba - v souladu s konstantní judikaturou - uvést, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), nepředstavuje "superrevizní" instanci v tomto systému všeobecného soudnictví. Vzhledem k tomuto svému postavení není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných "obyčejným" zákonodárstvím se zabývá pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
S ohledem na to Ústavní soud posuzoval, zda byly naplněny předpoklady pro zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů. Stěžovatelka především vytýká obecným soudům, že neprovedly jí navržené důkazy výslechy svědků k otázce, jaké zboží bylo skutečně prodáno a dodáno a zda se objednané zboží v době prodeje ještě vyrábělo. V řadě svých rozhodnutí však Ústavní soud uvedl, že není povinností obecných soudů vyhovět všem návrhům na provedení dokazování, musí však odmítnutí takového návrhu adekvátním způsobem zdůvodnit. Jak je z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu patrné, soud se danou věcí zabýval, přičemž řádně zdůvodnil, proč návrh stěžovatelky neakceptoval (str. 3 rozsudku). K tomu je třeba uvést, že otázka, jaké zboží bylo objednáno a jaké bylo dodáno, byla soudy vyřešena tak, že bylo dáno za pravdu stěžovatelce, a jde-li o otázku, zda se objednané zboží v době prodeje ještě vyrábělo, tato byla nalézacím soudem rovněž vyřešena, a to na základě sdělení společnosti Tusculum, a. s.
Za tohoto stavu (kdy byly se zdůvodněním odmítnuty návrhy stěžovatelky na provedení dalších důkazů) by bylo možno uvažovat o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, jestliže by skutkové (a následně právní závěry) soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (provedenými důkazy) anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Ani v tomto ohledu však žádné pochybení zjištěno nebylo. Z odůvodnění rozsudku nalézacího a posléze i odvolacího soudu je patrné, jak důkaz sdělením společnosti T., a. s., hodnotily, přičemž nic nesvědčí tomu, že by v tomto ohledu soudy postupovaly svévolně, ostatně ani stěžovatelka toto hodnocení (a dílčí skutkový závěr) výslovně nenapadá. Totéž platí i pro právní závěry odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy z hodnocení skutkového stavu vzešlé, když daný soud vysvětlil, jak vyložil příslušná ustanovení občanského zákoníku a jak tyto aplikoval na zjištěný skutkový stav. Na těchto (skutkových a právních) závěrech nic nemůže změnit ani zjištění, zda žalovaný ujistil stěžovatelku či nikoliv, že je zboží bez vad, a tuto námitku lze proto jako nepřípadnou odmítnout.
Vzhledem k uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2004