ECLI:CZ:US:2004:3.US.272.04
sp. zn. III. ÚS 272/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. srpna 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele Ing. J. Ch., právně zastoupeného JUDr. D. S., advokátkou o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 27. listopadu 2002 sp. zn. 101 T 237/2001, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2003 sp. zn. 5 To 86/2003, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2004 sp. zn. 3 Tdo 3/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, a to pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 27. listopadu 2002 sp. zn. 101 T 237/2001 odsouzen pro trestný čin nekalé soutěže podle §149 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Odsouzený skutek spočívá (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel v srpnu 2000 v Havířově jako předseda představenstva Družstva Š. s vědomím, že výrazně zhorší postavení společnosti A., s. r. o., zastoupené Ing. A. W. při obchodování na trhu, v rozporu s předpisy upravujícími ochranu hospodářské soutěže proti nekalým praktikám, podepsal a nechal rozeslat více jak dvaceti obchodním partnerům sdělení, že došlo k pozastavení dodávek Družstvem Š. společnosti A.s. r. o., z důvodu jejího zařazení do kategorie dlužník, ačkoliv věděl, že tato společnost, jako jeden z členů Družstva Š. své závazky plní, přičemž v důsledku tohoto jednání některé z informovaných společností přestaly společnosti A .s. r. o., dodávat zboží.
Stěžovatelovo odvolání bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2003 sp. zn. 5 To 86/2003 podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. února 2004 sp. zn. 3 Tdo 3/2004 podle §265i odst. 1 písm. e), f) tr. ř.
Porušení shora konstatovaných ústavně zaručených práv a svobod spatřuje stěžovatel především v těchto skutečnostech:
1. Stěžovatel namítá, že výrok o vině v rozsudku nalézacího soudu je neúplný, neboť trestný čin nekalé soutěže patří mezi trestné činy s blanketní dispozicí, u kterých je nutno ve výroku rozsudku uvést odkaz na přesné ustanovení normy, kterou obviněný porušil, v této souvislosti se odvolává na stanovisko uvedené v trestněprávní literatuře (Šámal//Král/Baxa/Půry: Trestní řád. Komentář. 4. vyd. Praha: 2002, str. 784). Ve výroku o vině bylo pouze konstatováno, že stěžovatel jednal "v rozporu s předpisy upravujícími ochranu hospodářské soutěže proti nekalým praktikám", přičemž až v odůvodnění je nepřesně uvedeno, že se stěžovatel dopustil svého jednání "v rozporu zejména s ustanovením §44 a násl. obch. zák.". Odvolací ani dovolací soud tento nedostatek neodstranily, jakkoliv ve smyslu §120 odst. 3 tr. ř. má být výrok rozsudku přesný, přičemž u trestných činů s blanketní dispozicí nelze nepřesnost výroku z žádných důvodů prominout.
2. Provedené důkazy nebyly správně hodnoceny a dokazování nebylo učiněno v potřebném rozsahu, stěžovatel namítá, že dopisy konstatované ve výroku o vině nepodepsal, o této skutečnosti soud neučinil žádné přímé zjištění a došel k závěru, že jen stěžovatel měl pravomoc takové dopisy podepisovat, ve věci ovšem nebyl vypracován znalecký posudek za účelem zjištění pravosti podpisu a nebyl ani předložen originál dopisu.
3. Soudy nenechaly vypracovat znalecký posudek či odborné vyjádření, zda opravdu došlo k jednání v nekalé soutěži a zda byla poškozena dobrá pověst podniku nebo ohrožen jeho chod či rozvoj a docházejí bez potřebných odborných posouzení k závěru, že poškozený a stěžovatel byli ve vztahu dvou subjektů hospodářského podnikání a že není pochyb, že poškozené společnosti přestaly některé firmy zboží skutečně dodávat. V této souvislosti stěžovatel uvádí, že neporušil žádný předpis upravující soutěž v hospodářském styku, že s poškozeným nebyl v soutěžním vztahu, ani nebyl soutěžitelem.
4. Stěžovatel s odkazem na znění ustanovení §149 tr. zák. polemizuje s blíže nespecifikovanou judikaturou Nejvyššího soudu, dle které se trestného činu nekalé soutěže podle §149 tr. zák. může dopustit kdokoliv, přičemž tento závěr je dle jeho názoru příliš extenzivní.
Ústavní soud se seznámil s obsahem trestního spisu Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, sp. zn. 101 T 237/2001 a s průběhem dokazování v trestním řízení.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud posoudil ve světle namítaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu obecných soudů žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.
V prvé řadě Ústavní soud konstatuje, že stěžovateli lze přisvědčit, pokud namítá nepřesnost výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu, spočívající v absenci odkazu na ustanovení právní normy, kterou stěžovatel svým jednáním porušil. V této souvislosti je však nutno konstatovat následující skutečnosti: Jak sám stěžovatel uvádí, nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že obžalovaný postupoval v rozporu zejména s ustanovením §44 a násl. obch. zák. (str. 5 rozsudku). Stěžovatel posuzovanou námitku v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku neuplatnil, ale vznesl ji až v podaném dovolání. Nejvyšší soud v této souvislosti konstatoval, že popis skutku uvedený ve výroku nalézacího soudu mohl být podrobnější a pregnantnější, včetně odkazu na příslušné ustanovení právní normy, kterou stěžovatel svým jednáním porušil, ovšem tento popis není vágní a neurčitý do té míry, že by na jeho základě nebylo možno dospět k závěru o vině uvedeným trestným činem a je v něm v rozsahu předpokládaném v ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. uvedeno, v čem mělo konkrétní nekalosoutěžní jednání stěžovatele spočívat, přičemž toto jednání je třeba posoudit jako zlehčování ve smyslu §44 odst. 2 písm. f), §50 odst. 1 obch. zák. (str. 3-5 usnesení). Ústavní soud se s těmito závěry dovolacího soudu plně ztotožňuje a konstatuje, že namítané pochybení nalézacího soudu je formálního rázu a nedosahuje takové závažnosti, aby jím bylo materiálně zasaženo do stěžovatelových základních práv a svobod.
Ústavní soud dále posoudil námitku, že skutkový stav byl provedenými důkazy nesprávně a nedostatečně zjištěn, přičemž konkrétně prý nebylo zjištěno, zda stěžovatel podepsal a nechal rozeslat dopisy obchodním partnerům, ve kterých bylo uvedeno, že došlo k pozastavení dodávek Družstvem Š. společnosti A.s. r. o., z důvodu jejího zařazení do kategorie dlužník. Soud prvního stupně v této souvislosti vyslechl zaměstnance Družstva Š. svědky Ing. K. C., M. D. a K. R., dle jejichž výpovědí dopisy, že některému z členů družstva byly pozastaveny dodávky zboží v důsledku jeho zařazení do kategorie dlužník, byly psány výhradně na výslovný pokyn stěžovatele, který je také sám podepisoval a bez jeho vědomí by se nikdo neodvážil tak závažné sdělení odeslat. Soud s odkazem na tyto výpovědi dospěl k závěru, že jediný, kdo měl pravomoc vydat příkaz k sestavení a rozeslání takového dopisu, byl stěžovatel a jen on jej mohl podepsat. Stěžovatel měl k tomuto jednání rovněž motiv, neboť mezi ním a poškozeným Ing. A. W. docházelo v předmětné době ke konfliktům (str. 3, 5 rozsudku).
Odvolací soud pak mj. uvedl, že bylo nutno vycházet z fotokopií předmětného dopisu, které předložili dodavatelé firmy A., s. r. o., tyto kopie jsou shodné, dopis je psán na hlavičkovém papíře družstva, je na něm uveden podpis stěžovatele a stvrzen razítkem. Dožaduje-li se stěžovatel předložení originálu dopisu, je nutno konstatovat, že poté, co byl stěžovatel odvolán z funkce předsedy představenstva Družstva Š., odmítnul odevzdat družstvu řadu písemností, přičemž je možné, že se mezi těmito dokumenty nachází i originál posuzovaného dopisu (str. 2 usnesení).
Ústavní soud konstatuje, že soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí prvoinstančního i druhoinstančního soudu dostatečně zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna. Ze souhrnu těchto důkazů bylo možno dospět ke spolehlivému závěru, že stěžovatel nechal shora konstatované dopisy rozeslat. V této souvislosti Ústavní soud opětovně připomíná, že znovu hodnotit obecnými soudy zhodnocené důkazy může jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi závěry obecného soudu a skutečnostmi, z nichž soud při hodnocení vycházel. Takový nesoulad v daném případě neshledal.
Námitky stěžovatele, že soudy nenechaly vypracovat odborný posudek, zda opravdu došlo k jednání v nekalé soutěži, že neporušil žádný předpis upravující soutěž v hospodářském styku, že s poškozeným nebyl v soutěžním vztahu, ani nebyl soutěžitelem, nejsou důvodné. Otázka, zda došlo k jednání v hospodářské soutěži, je otázkou právní, nikoliv skutkovou a není tedy předmětem dokazování. Obecné soudy se otázkou právního posouzení stěžovatelova jednání dostatečným způsobem zabývaly. Dovolací soud v této souvislosti mj. konstatoval, že Družstvo Š. a společnost A., s. r. o., byly ve svém podnikání samostatné a na trhu pouze spolupracovaly, jeden ke druhému nebyl ve vztahu podřízenosti, existoval mezi nimi vztah dvou subjektů hospodářského podnikání v oblasti obchodování s potravinami a tedy byly v postavení soutěžitelů v právním slova smyslu, Družstvo Š. přitom fungovalo jako zájmové obchodní sdružení rozdílných podnikatelských subjektů. Jednání stěžovatele, spočívající v zaslání sdělení o zařazení společnosti A., s. r. o., do kategorie dlužník, jakkoliv věděl, že uvedená společnost své závazky plní, je jednáním, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže, přičemž některé z takto informovaných firem společnosti A., s. r. o., skutečně přestaly zboží dodávat (str. 4 usnesení). Na tyto právní závěry dovolacího soudu Ústavní soud plně odkazuje.
Polemika stěžovatele s údajnou judikaturou Nejvyššího soudu, dle které pachatelem trestného činu nekalé soutěže podle §149 tr. zák. může být kdokoliv, postrádá jakoukoliv argumentaci i ústavně právní relevanci. Ústavní soud jen na okraj poznamenává, že závěr, že pachatelem konstatovaného trestného činu může být kdokoliv a nikoliv jen soutěžitel, je v nynější době v odborné literatuře všeobecně zastáván (srov. Novotný a kol.: Trestní právo hmotné II. - Zvláštní část. 4. vyd. Praha: 2004, str. 345; Šámal/Půry/Rizman: Trestní zákon. Komentář. 4. vyd. Praha: 2002, str. 855).
Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení stěžovatelem namítaných ústavně zaručených práv nebo svobod.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu