ECLI:CZ:US:2004:3.US.280.04
sp. zn. III. ÚS 280/04
Usnesení
III. ÚS 280/04
Ústavní soud rozhodl dne 14. října 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. D. B. zastoupené JUDr. J. H. advokátkou proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2003, sp. zn. 13 Co 112/2003, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. listopadu 2002, sp. zn. 13 C 8/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon o Ústavním soudu) a co do formálních náležitostí, po odstranění vad návrhu na základě výzvy Ústavního soudu, ve shodě se zákonem o Ústavním soudu, napadla stěžovatelka usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2003 (13 Co 112/2003-111) a jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. listopadu 2002 (13 C 8/2001-86) a tvrdila, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a na účinnou soudní ochranu (čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR). Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena, zrušil.
Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. listopadu 2002 (13 C 8/2001-86) byl zamítnut návrh stěžovatelky na povolení obnovy řízení. K jejímu odvolání Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 29. srpna 2003
(13 Co 112/2003-111) usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Rozhodnutí Městského soudu v Praze napadla stěžovatelka dovoláním, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. února 2004 (25 Cdo 2620/2003-124) z důvodu jeho nepřípustnosti [§243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve věci posuzované ústavní stížnosti bylo podrobeno přezkumu řízení o povolení obnovy, v němž nebylo shledáno porušení stěžovatelčiných tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv a svobod.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti odůvodnila zásah do svých základních práv tak, že v řízení před soudem I. stupně došlo k nesprávnému a neúplnému zjištění skutkových okolností, ze kterých dovodil tento soud nesprávné právní závěry. Odvolací soud tuto "chybnou interpretaci" převzal. Tvrdila - stručně shrnuto - že obecnými soudy učiněný právní závěr je v příkrém rozporu se skutečností i s provedeným dokazováním i s principy spravedlnosti.
V souvislosti s těmito tvrzeními stěžovatelky lze v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994) a že mu nepřísluší posuzovat, zda stěžovatelkou navržené důkazy a tvrzené skutečnosti zakládají důvod pro povolení obnovy řízení za předpokladu, že v řízení o něm nebylo porušeno některé z ústavně zaručených práv stěžovatelky; takovéto porušení však shledáno nebylo, neboť obecné soudy návrh stěžovatelky na povolení obnovy řízení řádně projednaly, v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a z jakých důvodů neshledaly tvrzení stěžovatelky souladné s taxativně vymezenými podmínkami povolení (přípustnosti) obnovy řízení (§228 a násl. o. s. ř.), z čehož je patrno, že ve věci posuzované ústavní stížnosti k porušení tvrzených ani jiných základních práv stěžovatelky nedošlo.
V odůvodnění napadených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jak jsou vpředu označena, bylo správně konstatováno, že nároky, které vyplývají ze zhoršení zdravotního stavu stěžovatelky a které měly být důvodem pro povolení obnovu řízení, může stěžovatelka uplatnit novou žalobou na odškodnění následků na zdraví podle §420a a §444 obč. zák.. Z odůvodnění uvedených rozhodnutí pak plyne, že tuto žalobu stěžovatelka podala. I z tohoto důvodu nemohlo dojít k zásahu do jejích základních práv a svobod.
Z výše rozvedených důvodů byl návrh na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů posouzen jako zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], a jako takový jej Ústavní soud odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2004