ECLI:CZ:US:2004:3.US.295.03
sp. zn. III. ÚS 295/03
Usnesení
III. ÚS 295/03
Ústavní soud rozhodl dne 6. května 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. B., zastoupeného JUDr. PhDr. O. Ch., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. března 2003, sp. zn. 3 Tdo 211/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak - po odstranění formální vady ústavní stížnosti (nepřiložení kopie rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje) na základě výzvy Ústavního soudu - splňovala formální náležitostí zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon, napadl stěžovatel ve své trestní věci pravomocné usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. března 2003 (3 Tdo 211/2003) a tvrdil, že v trestním řízení obecné soudy nedostály svých povinností, které vyplývají z hlavy páté Listiny základních práv a svobod.
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. března 2003 (3 Tdo 211/2003) bylo odmítnuto dovolání stěžovatele z důvodu jeho zjevné neopodstatněnosti [§265i odst. 1 písm. e) tr. ř.]. Dovolací soud dopěl k závěru, že dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá argumentace stěžovatele vznesená v dovolání pouze částečně, a to v té části, týkající se námitek proti právnímu posouzení skutku jako jednání naplňujícího znaky skutkové podstaty trestného činu s ohledem na učiněná skutková zjištění. Pokud však jde o námitky, týkající se posouzení subjektivní stránky trestného činu a přisouzené formy zavinění, napadá stěžovatel ve svém dovolání skutková zjištění soudu, která označuje za rozporuplná a nedostatečně zdůvodněná. Tyto námitky směřují proti hodnocení důkazů v rámci skutkového zjištění soudu, nikoli do právního posouzení. Stěžovatel prosazuje odlišné hodnocení důkazů, než ke kterému dospěly obecné soudy obou stupňů při zjišťování skutkového stavu. V této souvislosti dovolací soud připomíná, že případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutno důsledně odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. To znamená, že dovolací soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění nalézacího, resp. odvolacího soudu a v návaznosti na tento skutkový stav hodnotit správnost hmotněprávního posouzení. V této části se dovolání stěžovatele nekryje s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Stěžovatel odůvodnil zásah do svých základních práv poukazem na to, že Nejvyšší soud ČR vycházel z nesprávného výkladu ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a své úvahy v tomto směru podrobně v obecné rovině rozvádí. Stěžovatel uvedl, že nelze vždy jednoznačně rozlišit, která část závěrů soudu obsahuje skutková zjištění a která jsou výsledkem jeho právních úvah. In concreto pak zdůraznil, že ani v odůvodnění rozsudku soudu I. stupně není obsaženo skutkové zjištění, které by mohlo vést ke skutkovému závěru, že stěžovatel byl v rozhodné době zástupcem firmy S. M. - MOBIT. Dále stěžovatel namítá, že ust. §22 až §33 obč. zák. jsou hmotněprávními normami, jejichž porušení je rozhodně dovolacím důvodem ve smyslu ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obdobně stěžovatel tvrdil i stran smluv uzavřených dne 16. dubna 1997 a dne 23. března 1997. Tím, že dovolací soud uvedené vady neodstranil, došlo napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR, jak je vpředu označeno, k porušení čl. 34 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel proto navrhl, aby napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR bylo zrušeno, aby byl "vysloven právní názor k výkladu příslušných ustanovení hmotného práva a aby byla věc přikázána Nejvyššímu soudu ČR k dalšímu jednání a rozhodnutí".
Účastník řízení, Nejvyšší soud ČR, se k výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona) vyjádřil k ústavní stížnosti tak, že odkázal na obsah (odůvodnění) svého rozhodnutí, v němž Nejvyšší soud ČR zaujal své stanovisko, na jehož základě bylo dovolání stěžovatele odmítnuto. V této souvislosti účastník zdůraznil, že argumentací stěžovatele (která je v podstatě shodná s jeho obhajobou před soudem nalézacím, byla opakována i v rámci řádného opravného prostředku, a stěžovatel ji uplatnil i v rámci dovolání) se náležitě zabývaly obecné soudy obou stupňů. Zejména soud odvolací se námitkami stěžovatele podrobně zabýval a své závěry dostatečně odůvodnil. Nejvyššímu soudu ČR proto v rámci řízení o podaném dovolání nezbylo, než se s těmito závěry plně ztotožnit. Účastník řízení proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta z důvodu její zjevné neopodstatněnosti. Rovněž také uvedl, že souhlasí, aby Ústavní soud rozhodl bez ústního jednání.
Vedlejší účastník řízení, Nejvyšší státní zastupitelství, se svého postavení výslovným prohlášením vzdal.
Ústavní soud si vyžádal spis Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Tdo 211/2003 a po jeho prostudování, s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti a k vyjádření účastníka řízení, konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což dle povahy ústavní stížnosti stěžovatel usiloval. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.
Ústavní soud je dle své konstantní judikatury vázán petitem ústavní stížnosti; přezkoumal tedy pouze postup vedoucí k vydání usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. března 2003 (3 Tdo 211/2003), včetně označeného rozhodnutí. Pochybení tohoto soudu však nezjistil. Vzhledem k tomu, že dovolací soud dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl jako zjevně neopodstatněné, zabýval se Ústavní soud ústavní stížností z hlediska porušení tvrzeného práva na soudní ochranu (hlava pátá Listiny základních práv a svobod), tedy zda tím, že Nejvyšší soud ČR posoudil dovolání jako zjevně neopodstatněné, nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele. V uvedeném rozsahu bylo přezkoumáno napadené rozhodnutí a bylo zjištěno, že Nejvyšší soud ČR v něm, v souladu se zásadami trestního řádu, posoudil odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně souladným způsobem vyložil, proč bylo dovolání stěžovatele posouzeno jako zjevně neopodstatněné, a v souladu se zákonem se vypořádal i s tvrzeními stěžovatele vznesenými v dovolání (§134 odst. 2 tr. ř.): pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto dovolacímu soudu cokoli vytknout. K tvrzenému porušení práva na soudní ochranu proto ve věci nedošlo.
Jak již bylo uvedeno, Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a proto mu za daných okolností nepřísluší výklad ustanovení hmotného práva, jak požaduje stěžovatel v ústavní stížnosti. Sjednocování judikatury obecných soudů při výkladu jednoduchého (hmotného) práva je v pravomoci Nejvyššího soudu ČR jako vrcholného soudního orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení [§14 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů].
Za situace, jak je shrnuta, je zřejmé, že Nejvyšší soud ČR postupoval v intencích příslušných ustanovení trestního řádu, proto nemohlo dojít k porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou stížnostních důvodů, tak ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 6. května 2004