ECLI:CZ:US:2004:3.US.306.04
sp. zn. III. ÚS 306/04
Usnesení
III. ÚS 306/04
Ústavní soud rozhodl dne 1. července 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného ve věci navrhovatele A. Š., zastoupeného JUDr. M. S., advokátem o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. února 2004 sp. zn. 11 Tdo 1180/2003 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. března 2003 sp. zn. 4 To 112/2002, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byl dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Citovaným usnesením Vrchního soudu v Olomouci byl, při současném odkázání poškozeného S., a. s., s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, částečně zrušen (ve výrocích o náhradě škody podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu) rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února 2002 č. j. 50 T 1/2000-1218, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry ve smyslu §248 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se měl dopustit blíže popsaným jednáním, pročež byl odsouzen jednak k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců a pro jeho výkon zařazen do věznice s ostrahou, a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu tří roků. O posléze podaném dovolání, podřazeném dle jeho obsahu pod dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, poté, co se zabýval tvrzenými námitkami stěžovatele ohledně nesprávného hmotněprávního posouzení odvíjejícího se od právní kvalifikace ve věci relevantních smluv, rozhodl Nejvyšší soud tak, že jej pro zjevnou neopodstatněnost v záhlaví citovaným usnesením odmítl.
Svou ústavněprávní argumentaci stěžovatel založil zejména na zevrubně rozvedeném konstatování, dle něhož ve věci provedené důkazy byly nesprávně hodnoceny, neskýtají dostatečný a průkazný podklad pro vyvozená skutková zjištění a byla jim ze strany obecných soudů přisouzena nesprávná váha. Rovněž právní posouzení uzavíraných smluv učiněné obecnými soudy považuje stěžovatel za nesprávné, když tyto kvalifikuje nikoliv jako smlouvy komisionářské, nýbrž kupní, kterýžto klíčový závěr by měl vést k nemožnosti podřazení jemu přičítaného jednání pod skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry. Konečně své výhrady vznesl i vůči jemu uloženému trestu zákazu činnosti, neboť má za to, že jím předpokládané důsledky jsou v rozporu s tvrzeními soudů o uzavřených komisionářských smlouvách. Z těchto důvodů se potom stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí nálezem zrušil.
Ústavní stížnost není důvodná.
Jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, stěžovatelem předestřená skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů s odkazem na přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, jakož i hodnocení celkové důkazní situace Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, nejedná-li se o extrémní rozpory zakládající vykročení z mezí ústavních kautel. Řečené potom platí obdobně i ohledně podřazení zjištěných skutkových okolností pod příslušná ustanovení zákona (srov. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 3, č. 34; sp. zn. III. ÚS 166/95, tamtéž, Sv. 4, č. 79, a další), a taktéž stran přijetí závěrů o obsahu právního úkonu, tedy v případě interpretace právně relevantního projevu soukromé vůle vyjádřeného ve smlouvě z pohledu jeho právní kvalifikace, ve věci stěžovatele konkrétně zejména ohledně jím tvrzeného převodu vlastnického práva k losům údajně z předmětných smluv plynoucího. Vyjádřeno jinými slovy, Ústavní soud je v této souvislosti povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy obecných soudů. Takovéto vybočení z ústavních kautel v dané věci ovšem neshledal. Obecné soudy svá rozhodnutí v přiměřeném rozsahu logicky a věcně přiléhavým způsobem odůvodnily a na obsah jejich rozhodnutí postačí odkázat.
Ústavní stížnost stěžovatele tak byla shledána zjevně neopodstatněnou, když tato její neopodstatněnost se podává jak z vývodů v návrhu obsažených, tak i judikatury shora příkladmo vyjmenované. Z tohoto důvodu Ústavní soud návrh stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. července 2004