ECLI:CZ:US:2004:3.US.313.04
sp. zn. III. ÚS 313/04
Usnesení
III. ÚS 313/04
Ústavní soud rozhodl dne 16. prosince 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. F. V., zastoupeného JUDr. M. A., advokátkou proti usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 4. února 2004, sp. zn. 5 C 2174/2003, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 19 Co 99/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon o Ústavním soudu) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], po odstranění formální vady spočívající v absenci v zastoupení, napadl stěžovatel usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 4. února 2004 (5 C 2174/2003-160) a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. dubna 2004 (19 Co 99/2004-177) a tvrdil, že v řízení byla porušena jeho základní lidská práva uvedená v čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 10 čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. dubna 2004 (19 Co 99/2004-177) bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 4. února 2004 (5 C 2174/2003-160), jímž byla stěžovateli jako právnímu zástupci v občanském soudním řízení uložena pořádková pokuta ve výši 20.000,- Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí - stručně shrnuto - že jako právní zástupce byl nejen oprávněn, ale i povinen dožadovat se a uplatnit práva za zastupovaného, který nezná právní předpisy, a případně za něho mluvit a jednat. Dále vznesl otázku, zda se mohou soudci dohodnout "na odstranění právního zástupce, který právně postupuje, když se jím to nezamlouvá, a použít k tomu protokolaci". Stěžovatel navrhl zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 5 C 2174/2003 a po jeho prostudování, s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti, konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ze spisu obecného soudu se podává, že stěžovatel v řízení o žalobě města Hodonín na přivolení soudu k výpovědi nájmu bytu zastupoval 1. žalovaného (J. T.). Podle protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 4. února 2004 (č. l. 158 a 159) dostal stěžovatel pořádkovou pokutu ve výši 20.000,- Kč, neboť neustále zasahoval do kladení otázek soudu a napovídal svému klientovi s tím, že se to "musí propočítat, ať to popírá". Následně vznesl stěžovatel námitku, že jednání je jednostranné, a námitku podjatosti soudkyně JUDr. D. Š.. V závěru je zaprotokolováno, že "po jednání vykřikuje Dr. V.že takovým způsobem se nejedná s právníkem erudovaným". Z odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně je zřejmé, že pokuta byla uložena stěžovateli proto, že opakovaně zasahoval do kladení otázek soudu, odpovídal přímo za žalovaného (klienta), nebo mu hlasitě napovídal s tím, ať popírá výši nájemného, že se to musí znovu propočítat. Přesto, že soud poučil právního zástupce, že klade otázky žalovanému, tento i nadále do kladení otázek zasahoval a vedl ho k tomu, jak má odpovídat s tím, ať výpočet dlužného nájemného popírá. Tímto jednáním rušil pořádek soudního jednání a snižoval důstojnost advokátního stavu. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že popsané jednání považuje i on za hrubé rušení pořádku v jednací síni, které bylo o to závažnější, že se ho opakovaně dopustila osoba práva znalá. Proto usnesení soudu I. stupně potvrdil.
Ve věci posuzované ústavní stížnosti bylo podrobeno přezkumu řízení o udělení pořádkové pokuty, v němž nebylo shledáno porušení stěžovatelových tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv a svobod.
V této souvislosti lze v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což stěžovatel svou ústavní stížností usiloval. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovatelem ani tvrzeny.
Ve věci rozhodující obecné soudy rozhodly v rámci své pravomoci dané jim zákonem (§53 o. s. ř.), svoje rozhodnutí řádným a postačujícím způsobem odůvodnily (§167 odst. 2, §157 odst. 2 o. s. ř.) a jejich právní názor o uložení pořádkové pokuty má oporu v připojeném spisu, z něhož se podává skutkový stav, o němž nemá Ústavní soud důvod pochybovat; pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto těmto obecným soudům nic vytknout.
Z výše rozvedených důvodů byl návrh na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů posouzen jako zjevně neopodstatněný a Ústavní soud jej z tohoto důvodu odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2004