ECLI:CZ:US:2004:3.US.317.03
sp. zn. III. ÚS 317/03
Usnesení
III. ÚS 317/03
Ústavní soud rozhodl dne 6. května 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. F., zastoupeného JUDr. I. Č. P., Ph.D., advokátkou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. března 2003, sp. zn. 29 Odo 580/2002, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. března 2002, sp. zn. 5 Cmo 260/2001, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2001, 50 Cm 420/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak splňovala formální podmínky dle zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon, napadl stěžovatel rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. března 2003 (29 Odo 580/2002-70), Vrchního soudu v Praze ze dne 7. března 2002 (5 Cmo 260/2001-49) a Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2001 (50 Cm 420/2000-32) a tvrdil, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva uvedená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 až 4, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Stěžovatel (v právním postavení žalobce před obecnými soudy) podal dne 24. května 2000 u tehdejšího Krajského obchodního soudu v Praze žalobu na zaplacení částky 2.178.851,60 Kč s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu. Uvedený soud vydal dne 14. září 2000 směnečný platební rozkaz (Sm 469/2000-10), kterým byl žalovaný (F. N.) zavázán zaplatit stěžovateli uvedenou částku, včetně příslušenství. Proti tomuto směnečnému platebnímu rozkazu podal žalovaný námitky. Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 5. března 2001 (50 Cm 420/2000-32) ponechal v platnosti směneční platební rozkaz (Sm 469/2000-10). Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, svým rozsudkem ze dne 7. března 2002 (5 Cmo 260/2001-49) změnil rozsudek Městského soudu v Praze tak, že tento směnečný platební rozkaz zrušil (§220 odst. 1 s použitím §175 odst. 4 a
§211 o. s. ř.). Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. března 2003
(29 Odo 580/2002-70) bylo zamítnuto dovolání stěžovatele proti označenému rozsudku Vrchního soudu v Praze.
Podle odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze, jak je vpředu označen, tento soud zopakoval dokazování, jak jej provedl soud I. stupně (Městský soud v Praze) a z obsahu směnečné listiny zjistil, že jejím obsahem je závazek zaplatit částku 52.940,- USD s udáním splatnosti dnem 30. 12. 1998 ve prospěch stěžovatele označeného jménem, příjmením a rodným číslem. Uvedená částka je splatná v Praze na adrese stěžovatele. Listina obsahuje datum vystavení (11. 8. 1998), nikoliv však zvláštní doložku o místu vystavení. V rubrice pro "podpis výstavce" se nachází podpis, dále následuje rubrika označená "per aval" kde se rovněž nachází podpis, shodou okolností identický jako podpis výstavce, avšak s těsně navazujícím textem "jako jednatel spol. B. DEA s. r. o. sídlo Praha 2 A. Letenské 7". Naposledy uvedený podpis včetně doplňujících údajů, tedy i adresy sídla společnosti avalisty, tvoří obsah rubriky per aval. Na rubu listiny je doložka vystavená notářskou kanceláří ohledně pravosti podpisu žalovaného na listině. Z obsahu takto popsané směnečné listiny odvolací soud dovodil, že nejde o platnou směnku vlastní, protože z listiny není patrno místo jejího vystavení. Tento údaj je ve smyslu kogentního ust. §75 odst. 6 zák. č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového, její nezbytnou obsahovou součástí.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojil proti právnímu posouzení věci odvolacím a dovolacím soudem. Podle názoru stěžovatele odvolací a následně i dovolací soud nesprávně právně posoudily - stručně shrnuto - že vlastní směnka není platná. Dále tvrdí, že směnečný platební rozkaz již nabyl právní moci. V této souvislosti poukázal na svou námitku vznesenou již před obecnými soudy, že soud I. i II. stupně nesprávně posoudily včasnost námitek do směnečného platebního rozkazu. Směnečný platební rozkaz již měl vyznačenou doložku plné moci. Proto dle stěžovatele platí presumpce jeho správnosti a nestačí k jejímu "zrušení" pouhé sdělení soudu I. stupně, že doložka není účinná. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 352/98, III. ÚS 456/97 a stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.-ÚS-st.-8/98. Zejména pak z nálezu III. ÚS 456/97 dovozoval, že doložka právní moci na rozhodnutí je úředním osvědčením o právní skutečnosti (nabytí právní moci). Rovněž namítal, že Vrchní soud v Praze rozhodoval o (ne)platnosti směnečného platebního rozkazu bez toho, aby měl listinu předloženou v originále. Pokud ji neměl v originále, nemohl správně hodnotit její obsah. Rovněž tak napadá, že nebyl řádně předvolán k žádnému ústnímu jednání.
Stěžovatel proto navrhl zrušení rozsudků Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jak jsou vpředu označeny.
Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 50 Cm 420/2000 a po jeho prostudování, s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti, konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nejprve je nutno zdůraznit, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což dle povahy vývodů stěžovatel svou ústavní stížností usiluje. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovatelem ani tvrzeny.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, jak jsou vpředu označena, vyplývá, že na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci vyvodily obecné soudy v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) právní názor o neplatnosti směnky vlastní, který má ve skutkových zjištěních oporu, a tento svůj závěr v souladu se zákonem odůvodnily (§157 odst. 2 o. s. ř.); pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto obecným soudům nic vytknout.
Podle názoru Vrchního soudu v Praze soud I. stupně správně zjistil skutkový stav věci, učinil však nesprávné právní závěry. Soud I. stupně dospěl k závěru, že stěžovatelem předložená listina je platnou směnkou vlastní. Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud ČR zaujaly odlišný právní názor, protože z předložené listiny nebylo patrné místo jejího vystavení; nešlo tedy o platnou směnku vlastní. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s tímto právním posouzením a výkladem ve věci aplikovaného jednoduchého hmotného práva (příslušných ustanovení zák. č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového), k čemuž však není Ústavní soud v daných souvislostech příslušný. Sjednocování judikatury, a to i ve věcech směnečného práva, je věcí Nejvyššího soudu ČR jako vrcholného soudního orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení [§14 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů]. Zaujetím jiného právního názoru proto nemohlo dojít k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Obdobně nedůvodné je i další stěžovatelovo tvrzení stran toho, že námitky žalovaného do směnečného platebního rozkazu byly opožděné. Z připojeného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 50 Cm 420/2000 vyplývá, že obecné soudy (zejména Městský soud v Praze) v tomto směru nepochybily a nadto se s tímto tvrzením ústavně konformním způsobem vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Další tvrzení stěžovatele, týkající se presumpce správnosti vyznačené doložky právní moci a tvrzení, že nestačí k jejímu "zrušení" pouhé sdělení soudu I. stupně, nejsou důvodná již proto, že soudy nerozhodují o vyznačení doložky právní moci rozhodnutím.
Stěžovatel rovněž napadá, že nebyl řádně předvolán k ústnímu jednání před soudem I. a II. stupně. Z připojeného spisu obecného soudu však vyplývá, že se stěžovatel, resp. jeho právní zástupkyně, zúčastnili všech jednání před obecnými soudy, která se konala, a to jak před soudem I. stupně (č. l. 27, 31 spisu obecného soudu), tak i odvolacím soudem (č. l. 45). Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, rozhodl v souladu se zákonem bez jednání
(§243a o. s. ř.). Tvrzení stěžovatele tedy nejsou ani v tomto směru opodstatněná.
Rovněž tak jsou nedůvodná i tvrzení stěžovatele stran toho, že vyznačená doložka právní moci je úředním osvědčením o právní skutečnosti, a dále že odvolací a dovolací soud rozhodovaly o (ne)platnosti směnečného platebního rozkazu bez toho, aby měly listinu předloženu v originále; tato tvrzení uplatnil stěžovatel až v ústavní stížnosti, takže ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu jde o nepřípustné novoty, které se jako takové z přezkumu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) vymykají (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 359/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8., č. 95, Praha 1998, a další). Nad rámec rozhodovacích důvodů lze uvést, že odkaz stěžovatele na označená rozhodnutí Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 352/98, III. ÚS 456/97) je nepřípadný z důvodů odlišných skutkových okolností, na základě kterých byla tato rozhodnutí vydána.
Z takto rozvedených důvodů nebylo shledáno porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele; návrh na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí, jak jsou vpředu označena, byl proto shledán jako zjevně neopodstatněný. Zjevná jeho neopodstatněnost je dána jednak povahou vývodů ústavní stížnosti, jednak konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 6. května 2004