ECLI:CZ:US:2004:3.US.333.03
sp. zn. III. ÚS 333/03
Usnesení
III. ÚS 333/03
Ústavní soud rozhodl dne 1. dubna 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatelů 1) J. H., 2) J. K., a 3) M. S., všech zastoupených JUDr. B. P., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2003 č. j. 22 Cdo 1181/2002-106, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 30. listopadu 2000 č. j. 15 Co 610/2000-75, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
I.
V záhlaví uvedeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře změnil rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 31. března 2000 č. j. 5 C 14/97-51, když určil, že část Ch. jeskyně nalézající se pod pozemky parc. č. 666/1 a parc. č. 666/2, zapsanými u Katastrálního úřadu v Táboře v katastru nemovitostí na LV č. 277, katastrální území Dolní Hořice, je ve vlastnictví České republiky s právem hospodaření Agentury ochrany přírody a krajiny ČR se sídlem Praha 3,. Vzájemný návrh na určení, že stěžovatelky jsou podílovými spoluvlastníky každá z jedné třetiny věci uvedené v předchozí části výroku zamítl. Rovněž rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud vyšel z právního názoru, dle něhož prostor pod předmětnými pozemky tvořící část Ch. jeskyně je součástí ložiska vyhrazeného nerostu, a tudíž i ve vztahu k otázce vlastnického práva sdílí jeho právní režim. K argumentaci stěžovatelek připustil, že součástí pozemku je vše pod jeho povrchem, jde-li o "lidskou silou ovladatelné složky", to ovšem potud, pokud se nejedná o část, která je zákonem definovaná jako věc odlišná od pozemku, což je právě případ ložiska vyhrazených nerostů. Otázku, zda má či nemá dojít z důvodu ochrany přírody k realizaci ložiska vyhrazených nerostů shledal pro posouzení případu jako irelevantní.
Podané dovolání stěžovatelek posléze Nejvyšší soud v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl. Zabývaje se popsaným případem z pohledu ustanovení §241 odst. 3 písm. c), d) o. s. ř. (ve znění před novelizací provedenou zák. č. 30/2000 Sb.), tj. jeho skutkovou i právní stránkou, dospěl dovolací soud při své přezkumné činnosti k závěru, že předmětná jeskyně, pokud se nalézá pod povrchem blíže označených parcel ve vlastnictví stěžovatelek, je obklopena ložiskem vyhrazených nerostů. Přitom jde o podzemní, přírodou v ložisku nerostů vytvořený prostor, který není samostatnou věcí a jako takový je součástí ložiska nerostů, které tvoří její stěny, resp. vymezuje její obvod. S ohledem na platnou právní úpravu poukázal na to, že v případě ložiska nerostů vyhrazených je tak vlastníkem jeskyně vlastník ložiska. Toliko v situaci, kdy jde o ložisko nerostů nevyhrazených, patří vlastníku pozemku, pod jehož povrchem se nachází. Proto dovodil, že sporná jeskyně, v části, v níž se nalézá pod pozemky stěžovatelek, nemůže být v jejich vlastnictví.
Citovaná rozhodnutí napadly stěžovatelky včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností. Tvrdily, že se jimi cítí být dotčeny v právu vlastnit majetek zakotveném v čl. 11 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obsáhle odmítly popsané právní vývody obecných soudů, když zejména zdůraznily, že po případném vytěžení vyhrazených nerostů z ložiska zůstávají podzemní dutiny ve vlastnictví vlastníků pozemků, ať již tyto dutiny vznikly činností při těžbě nebo přírodními pochody. Přírodní dutina, existující v ložisku vyhrazeného nerostu, nemůže být dle jejich názoru součástí této hmotné věci. Jestliže bylo nadto stran předmětné jeskyně rozhodnuto, že z důvodů zákonem chráněných obecných zájmů (zejména ochrany životního prostředí), jejichž význam převyšuje zájem na vydobytí zásob vyhrazeného nerostu, se tyto stávají nevyužitelnými, potom se soudy dovolávají ochrany státních zájmů na zachování možnosti těžit nerostné bohatství ve sporu, kde se řeší vlastnictví k prostoru, jenž právě způsobuje to, že toto nerostné bohatství se stává nevyužitelným. Pro tyto a další výhrady stěžovatelky požadovaly kasaci napadených rozhodnutí.
II.
Ústavní soud po prostudování připojeného spisového materiálu (spisu Okresního soudu v Táboře sp. zn. 5 C 14/97), posouzení tvrzení stěžovatelek a po pečlivém zvážení všech okolností přezkoumávané věci dospěl k závěru, že podaná stížnost není z pohledu ústavních kautel důvodná a za této situace považuje za nutné připomenout, že není vrcholem soustavy obecných soudů a není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů, jakož ani provádět výklad právních předpisů, jenž je zpravidla plně a především primárně v jejich výlučné pravomoci (čl. 82 Ústavy ČR). Věcí se nadto meritorně zabýval i Nejvyšší soud, jenž je orgánem, kterému ex lege přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů, pokud se týče výkladu jednoduchého práva (§14 a násl. zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Ve smyslu své dnes již ustálené rozhodovací praxe proto Ústavní soud zvažoval nikoliv to, zda výklad dotčených norem ve všech jejich vzájemných souvislostech obecnými soudy učiněný je podle jeho přesvědčení "optimální", nýbrž toliko zda není interpretací (natolik) extrémní, jíž by bylo lze kvalifikovat jako vybočující z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny.
Dle judikatury Ústavního soudu nesprávná interpretace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci zejména potud, pokud je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66, in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 1998, str. 149 a násl.). V této souvislosti stěžovatelky namítaly dotčení ústavně zaručeného základního práva vlastnit majetek. Ústavní soud nehledal, že by obecnými soudy v předmětné věci realizovaná aplikace práva vykazovala co do jejího uplatnění vady ve smyslu ústavních hledisek v jeho judikatuře blíže vyložených [srov. k tomuto kupř. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98 (uveřejněný pod č. 98, in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 15, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 2000, str. 17 a násl.), nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 74/02, sp. zn. III. ÚS 173/02 (uveřejněné pod č. 126, 127 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 28, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 2003, str. 85 a násl., str. 95 a násl.) a další].
Interpretace dotčených ustanovení jednoduchého práva, na základě níž obecné soudy dovodily, že prostor nalézající se pod pozemky stěžovatelek a spoluvytvářející Ch. jeskyni je součástí ložiska vyhrazených nerostů, a tudíž je ve vlastnictví České republiky [§3 odst. 1 písm. i), §4, §5 zák. č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů, ve vztahu k §120 odst. 1, 2 obč. zák.], není v nesouladu s obsahem standardních výkladových metod a nevybočuje tak z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny ve smyslu svévolné aplikace práva.
S ohledem na toto zjištění byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost se podává jak z povahy tvrzení stěžovatele, tak i z judikatury shora příkladmo vyjmenované. Proto byla podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2004