ECLI:CZ:US:2004:3.US.363.03
sp. zn. III. ÚS 363/03
Usnesení
III. ÚS 363/03
Ústavní soud rozhodl dne 3. března 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. B., zastoupeného JUDr. Š. R., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. 9 To 263/2002, a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. 3 T 383/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon") a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. 3 T 383/2001, "ve spojení" s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. 9 To 263/2002, s tím, že jimi mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem poškození a zneužití záznamu na nosiči informací dle §257a odst. 1 písm. a), b) a c) trestního zákona, kterého se dopustil - stručně řečeno - tím, že bez vědomí a svolení svého zaměstnavatele (a níže uvedené společnosti) využíval jeho počítač s programem Callida společnosti C., spol. s r. o., uživatelem, jehož byl na základě příslušné smlouvy jeho zaměstnavatel, navíc do tohoto programu zasáhl tak, že smazal (určité) údaje o stavebních pracích, čímž způsobil nefunkčnost celého programu, za jehož zprovoznění musel zaměstnavatel zaplatit 1.440,- Kč; popsaným jednáním se stěžovatel dle soudu obohatil minimálně o 24.800,- Kč. Za to mu byl uložen peněžitý trest ve výši 40.000,- Kč.
Napadeným usnesením krajského soudu bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti výše uvedenému rozsudku. Jak vyplynulo z jeho odůvodnění, odvolací soud se mimo jiné zabýval námitkou stěžovatele, že zmíněný program užíval se souhlasem svého zaměstnavatele, a dospěl k tomu, že vycházel-li soud prvního stupně především z výpovědi svědka J. K., činil tak důvodně, protože tento důkaz nebyl nijak osamocený, přičemž závěry soudu ohledně věrohodnosti tohoto svědka jsou logicky a přesvědčivě zdůvodněny, takže otázka neoprávněného užití informací byla náležitě objasněna. Dále se odvolací soud zabýval otázkou zásahu do programového vybavení počítače a poškození informací. Stěžovatel totiž v odvolání namítal, že předmětný program byl vzhledem k datu poslední aktualizace funkční ještě 16. 12. 1999, tj. po datu, kdy byl se stěžovatelem okamžitě rozvázán pracovní poměr (pátek dne 10. 12. 1999). Odvolací soud konstatoval, že i když na straně jedné není zcela jednoznačné, jak tento záznam vznikl, na straně druhé nejpozději dne 13. 12. 1999 byla objednána technická pomoc firmy C., spol. s r. o., s tím, že program nelze spustit, když předtím dne 10. 12. 1999, před příchodem stěžovatele na pracoviště, program ještě fungoval. Vzhledem k těmto skutečnostem považoval odvolací soud skutkový stav za spolehlivě zjištěný a prokázaný.
Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, které však Nejvyšší soud ČR podle §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu odmítl, když dospěl k závěru, že jediná námitka, jež koresponduje s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, je ta, že posuzovaný zásah do počítačového programu neznamenal zničení nebo poškození dat, ale jejich (zálohové) uložení na jiném místě. Toto je však nerelevantní, protože i kdyby výsledkem byla změna kvalifikace daného skutku, jenž by byl posouzen jako trestný čin ve smyslu §257a odst. 1 písm. a), c) trestního zákona, tato změna by nemohla právní postavení stěžovatele zásadně ovlivnit. Dále pak otázka, zda komprimace je poškozením informace ve smyslu §257 odst. 1 písm. b) trestního zákona, není dle dovolacího soudu otázkou zásadního právního významu.
V posuzované ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se obecné soudy uchýlily ke spekulacím, což dovozuje z toho, že byl uznán vinným tím, že zasáhl do programu počítače, ačkoli existuje nesporný důkaz o tom, že jej předal funkční a že s ním nemohl po odchodu zaměstnavatele dále nakládat. Přitom má být z provedeného dokazování zřejmé, že v době, kdy už u zaměstnavatele nepracoval, někdo s počítačem neodborně manipuloval, a tvrzení, že se k zaměstnavateli vloupal, není podepřeno žádným důkazem. Dále stěžovatel tvrdí, že uvedený program využíval se souhlasem zaměstnavatele, ten to však později popřel v úmyslu jej diskreditovat. Dále stěžovatel vytýká dovolacímu soudu, že pokud si tento soud vyhradil posouzení chybné právní kvalifikace, pak se občan nemůže dovolat nesprávného právního posouzení své věci, protože právní kvalifikace skutku je v průběhu řízení posuzována de facto asi sedmi odbornými pracovníky, takže je nesprávnost v daném ohledu téměř vyloučena. Přitom trestní řád pod platné právní posouzení zahrnuje i důvody uvedené v jeho §172, §223, takže výklad §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ze strany dovolacího soudu je zužující a diskriminující. Vzhledem k tomu stěžovatel tvrdí, že jeho záležitost nebyla spravedlivě projednána a posouzena, protože se předmětného jednání nedopustil, obecné soudy náležitým způsobem nezjistily skutkový stav, takže byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
V prvé řadě je však třeba poukázat na to, že Ústavní soud, jak vyplývá z jeho ustálené judikatury, není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy).
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů. Jak však Ústavní soud k otázce hodnocení důkazů ze strany těchto soudů opakovaně judikoval, vzhledem ke svému postavení ve vztahu k těmto obecným soudům (viz výše) mu v zásadě nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to i kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, zejména čl. 36 odst. 1 Listiny, by mohlo dojít až v případě, že by skutkové a následně právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34).
Pochybení daného rázu ale Ústavním soudem zjištěno nebylo. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací provedené důkazy hodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu), a to podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, přičemž důkazní postup byl vyčerpávajícím způsobem popsán a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodněn (§125 odst. 1 trestního řádu). Skutečnost, že se soud při řešení otázky, zda zaměstnavatel udělil stěžovateli souhlas k užívání předmětného programu, přiklonil zejména ke svědecké výpovědi J. K., nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti, jestliže daný postup byl řádně zdůvodněn, což se také v posuzovaném případě zjevně stalo. I kdyby se - za této situace - jevil další závěr soudů ohledně stěžovatelova neoprávněného zásahu jako sporný, jednalo by se jen o eventuální vadu dotýkající se věcné správnosti napadených rozhodnutí (viz slovo "navíc" ve skutkové větě rozsudku okresního soudu; srov. i výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR), nikoliv jejich ústavnosti. Především však, dle názoru Ústavního soudu, i v tomto ohledu platí, že závěry obecných soudů jsou řádně odůvodněny, což platí i ve vztahu k otázce aktualizace dat v počítači v době, kdy měl být počítač, resp. program nefunkční, přičemž je plně věcí soudů obecných, jaký význam této prokázané skutečnosti vzhledem k dalším okolnostem přisoudí. Pokud tyto soudy na základě jiných důkazů dovodily, že zmíněný program byl nefunkční nejpozději 13. 12. 1999, nelze jejich závěrům z hlediska ústavnosti nic vytknout, protože ze samotného důkazu časovým údajem o aktualizaci dat ještě nutně neplyne, že počítačový program po odchodu stěžovatele ze zaměstnání plně fungoval, resp. že do něj stěžovatel neoprávněně nezasáhl.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Námitkami stěžovatele proti rozhodnutí dovolacího soudu se Ústavní soud nezabýval, neboť stěžovatel se zrušení tohoto rozhodnutí nedomáhal.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 3. března 2004