ECLI:CZ:US:2004:3.US.375.04
sp. zn. III. ÚS 375/04
Usnesení
III. ÚS 375/04
Ústavní soud rozhodl dne 1. září 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele P. N. zastoupeného Mgr. I. C., advokátem o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2004 sp. zn. 9 To 10/2004 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. října 2003 sp. zn. 50 T 192/2002, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byl dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Rovněž namítal, že postup soudů v jeho trestní věci učiněný je v rozporu s čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Citovaným usnesením Městského soudu v Praze bylo jako nedůvodné zamítnuto odvolání stěžovatele do shora označeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, jímž byl pro blíže popsaný skutek uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví dle §221 odst. 1 tr. zák., za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Dále mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému blíže vyčíslenou škodu, přičemž byl současně tento odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
V rámci svých stížnostních bodů stěžovatel tvrdil, že skutek, tak, jak je uveden ve výroku rozsudku, se nestal, resp. se stal jinak a zcela nedůvodně bylo uvěřeno výpovědi poškozeného a jeho družky, když jeho vlastní výpověď ve spojení s výpovědí jeho družky byla označena za nevěrohodnou. Poté, co podrobně předestřel svůj vlastní náhled na hodnocení ve věci provedených důkazů, poukázal rovněž na důsledky plynoucí ze zásady in dubio pro reo a domáhal se, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí nálezem zrušil.
Ústavní stížnost byla shledána zjevně neopodstatněnou.
Jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, stěžovatelem předestřená skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů s odkazem na přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, jakož i hodnocení celkové důkazní situace Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, nejedná-li se o extrémní rozpory zakládající vykročení z mezí ústavních kautel, tj. nejsou-li učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 3, č. 34; sp. zn. III. ÚS 166/95, tamtéž, Sv. 4, č. 79; sp. zn. II. ÚS 182/02, tamtéž, Sv. 31, č. 130; sp. zn. I. ÚS 272/01 ze dne 14. července 2004, ve Sbírce nálezů a usnesení dosud nepublikován, a další). Vyjádřeno jinými slovy, Ústavní soud je v této souvislosti povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy obecných soudů. Naznačené vybočení z ústavních postulátů v dané věci ovšem zjištěno nebylo. Obecné soudy svá rozhodnutí v přiměřeném rozsahu logicky a věcně přiléhavým způsobem odůvodnily a na obsah jejich rozhodnutí, jež jsou takto reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy ČR, proto postačí odkázat (§125 odst. 1, §134 odst. 2 tr. řádu).
Obecné soudy po vyhodnocení důkazní situace, kdy proti sobě co do přímých důkazů stály dvě odlišné, resp. zcela protichůdné výpovědi stěžovatele a svědkyně N. na jedné straně a poškozeného a svědkyně K. na straně druhé, dospěly k závěru, že výpověď poškozeného ve spojení s výpovědí svědkyně K. a dalšími ve věci provedenými důkazy se jim jeví jako pravdivá, zpochybnění věrohodnosti těchto důkazních prostředků nedovodily a úvahy vedoucí jej k tomuto náhledu na věc zahrnuly, byť stručně, leč výslovně, do odůvodnění svých rozhodnutí. Pro absenci svých pochybností tedy neměly důvod postupovat v souladu se stěžovatelem ke zvážení předkládanou zásadou in dubio pro reo (k tomuto srov. např. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 154/02, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení, Sv. 28, č. 37).
Ústavní stížnost stěžovatele tak byla shledána z pohledu ústavních kautel zjevně neopodstatněnou, když tato její zjevná neopodstatněnost se podává jak z vývodů v návrhu obsažených, tak i judikatury shora příkladmo vyjmenované, v důsledku čehož Ústavní soud návrh stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2004