ECLI:CZ:US:2004:3.US.377.03
sp. zn. III. ÚS 377/03
Usnesení
III. ÚS 377/03
Ústavní soud rozhodl dne 6. května 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B., s. r. o., zastoupené JUDr. J. P., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2001, sp. zn. 29 Co 569/2001, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. května 2003, sp. zn. 29 Odo 385/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla i jinak v intencích zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon, napadla stěžovatelka usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2001 (29 Co 569/2001-62) a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. května 2003 (29 Odo 385/2002-94) a tvrdila, že jimi byl porušen čl. 96 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2001 (29 Co 569/2001-63) bylo zrušeno usnesení soudu I. stupně (usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 17. července 2000 - 9 C 40/99-43) a dále bylo rozhodnuto tak, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Krajskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému. Usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 17. července 2000 (9 C 40/99-43) bylo zastaveno řízení, neboť za situace, kdy řízení bylo na shodný návrh účastníků přerušeno, účastníci nepodali návrh na pokračování v řízení do jednoho roku od jeho přerušení (§111 odst. 3 o. s. ř.). Krajský soud v Praze dospěl, s ohledem na charakter sporu, k závěru, že věcně příslušným je krajský soud a uzavřel, že jakmile je o věcné příslušnosti soudu pravomocně rozhodnuto odvolacím soudem, trvá takto určená věcná příslušnost až do skončení řízení. Žaloba byla podána ke Krajskému obchodnímu soudu v Praze a tento soud svým usnesením ze dne 13. července 1998 (35 Cm 134/98-30) sice vyslovil svoji věcnou nepříslušnost a postoupil věc Okresnímu soudu v Benešově, jednal však jako soud I. stupně.
Nejvyšší soud ČR svým usnesením odmítl dovolání stěžovatelky (vystupovala v řízení před obecnými soudy v procesním postavení žalované) proti usnesení Krajského soudu v Praze z důvodu jeho nepřípustnosti [§243b odst. 4 věta první a §218 odst. 1
písm. c) o. s. ř.].
V ústavní stížnosti stěžovatelka s tímto závěrem Nejvyššího soudu ČR nesouhlasí a tvrdí, že dovolání bylo v dané věci přípustné. Dále pak v obecné rovině poukazuje na to, že odvolání nebylo žalobkyní (Fondem národního majetku ČR) podáno včas a návrh na pokračování v řízení nebyl žádným z účastníků podán do jednoho roku, a přesto bylo v řízení pokračováno. Stěžovatelka rovněž poukazuje na to, že předmětná smlouva, která je předmětem sporu, je kupní smlouvou, jejímž předmětem jsou mimo jiné nemovitosti, proto taková smlouva je upravena jen občanským zákoníkem. Krajský soud v Praze pak v odůvodnění svého usnesení vytvořil nový právní pojem "kupní smlouva o prodeji podniku". Vzhledem k tomu, že takový smluvní typ náš právní řád nezná, nelze takovým způsobem odůvodnit rozhodnutí. Stěžovatelka uzavírá, že obecné soudy "celou věc podřadily pod nesprávná ustanovení právních předpisů (o. s. ř., obch. zák., obč. zák.)"; navrhla proto zrušit rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě se sluší zdůraznit, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, není součástí obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což dle povahy ústavní stížnosti stěžovatelka z větší části usilovala. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení -svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.
Ústavní soud je dle své konstantní judikatury vázán petitem ústavní stížnosti, přezkoumal tedy pouze postup vedoucí k vydání usnesení Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Praze, jak jsou vpředu označena, včetně těchto usnesení. Pochybení v tomto směru však nezjistil.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud (Nejvyšší soud ČR) dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné, zabýval se Ústavní soud ústavní stížností z hlediska porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, tedy zda tím, že Nejvyšší soud ČR dovolání posoudil jako nepřípustné, nedošlo z jeho strany k odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae). V uvedeném rozsahu bylo přezkoumáno napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a bylo zjištěno, že tento soud v něm, v souladu se zásadami občanského soudního řádu, posoudil nepřípustnost dovolání podle ust. §237, §238 a §239 o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2000, a v odůvodnění svého rozhodnutí přiměřeným způsobem vyložil, proč bylo dovolání stěžovatelky posouzeno jako nepřípustné, a v souladu se zákonem se vypořádal i s tvrzeními stěžovatele vznesenými v dovolání (§167 odst. 2, §157
odst. 2 o. s. ř.).
Obdobné konstatování lze vztáhnout i na napadené usnesení Krajského soudu v Praze; pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto obecným soudům nic vytknout. K tvrzenému porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny základních práv a svobod proto nedošlo.
V souzeném případě jde po věcné stránce v podstatě o "kompetenční" spor o to, zda věc má projednávat soud I. stupně, okresní soud nebo krajský soud. Ústavní soud má za to, že obecný soud (Krajský soud v Praze) nepochybil, když dospěl k závěru, že věcně příslušným soudem je krajský soud, konkrétně pak Krajský soud v Praze, jemuž má být věc postoupena jako soudu věcně příslušnému. Smlouva o prodeji podniku je absolutním obchodem a je specifickým případem kupní smlouvy. Součástí podniku mohou být jak věci movité, tak věci nemovité. Výklad zaujatý obecným soudem (Krajským soudem v Praze) v tomto směru nevykazuje rysy protiústavnosti. Ostatně k zásahu do základních práv stěžovatelky nemohlo dojít rovněž proto, že její věc bude rozhodovat soud "kvalifikovanější", tedy krajský soud, namísto okresního soudu. Za této situace je pak bez významu právní názor Okresního soudu v Benešově obsažený v jeho usnesení (9 C 40/99-43) o tom, že návrh na pokračování v řízení nebyl žádným z účastníků podán do jednoho roku od přerušení řízení, neboť napadeným usnesením Krajského soudu v Praze bylo rozhodnuto o otázce věcné příslušnosti, kterou soud zkoumá kdykoli za řízení (§104a odst. 1 a §11 odst. 1 o. s. ř.).
Obdobně nedůvodné je i tvrzení stěžovatelky o tom, že odvolání nebylo žalobkyní (Fondem národního majetku ČR) podáno včas. Toto tvrzení stěžovatelka blíže nekonkretizovala ani k němu nenabídla žádné důkazy, uvedla pouze, že obecné soudy doručují všem účastníkům najednou a že mělo být zkoumáno, zda ve věci nejsou dány podmínky pro náhradní doručení. Ústavní soud proto neměl důvod závěr Krajského soudu v Praze o včasnosti podání odvolání žalobkyně zpochybňovat.
Z těchto důvodů proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, jak jsou vpředu označena, nebyla porušena základní práva stěžovatelky; její ústavní stížnost proto Ústavní soud posoudil jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji z tohoto důvodu odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 6. května 2004