ECLI:CZ:US:2004:3.US.379.03
sp. zn. III. ÚS 379/03
Usnesení
III. ÚS 379/03
Ústavní soud rozhodl dne 3. března 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. J. N., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 4. 2003, sp. zn. 6 Tdo 316/2003, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 8 To 129/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon") a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 8 To 129/2002, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 4. 2003, sp. zn. 6 Tdo 316/2002, s tím, že jimi mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv svobod, dále jen Listiny.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 21. 12. 2001, čj. 15T 252/2001-112, uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona, kterého se měl dopustit dne 15. 12. 2000 ve večerních až nočních hodinách v Hodoníně na ulici C. v pivnici "Mariana", kde za přítomnosti nejméně 7 dalších osob (hostů restaurace) bezdůvodně fyzicky napadl R. L. tak, že jej nejprve znenadání uhodil pěstí do obličeje, až jmenovaný upadl, poté jej znovu dvakrát uhodil pěstí do obličeje. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem krajský soud k odvolání státního zástupce výše uvedený rozsudek okresního soudu podle §258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu v celém rozsahu zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatel spáchal trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona a výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona, jichž se měl dopustit tím, že dne 15. 12. 2000 ve večerních až nočních hodinách v Hodoníně na ulici C. v pivnici "Mariana" za přítomnosti nejméně 7 dalších osob bezdůvodně fyzicky napadl R. L. tak, že jej nejprve znenadání uhodil pěstí do obličeje, až jmenovaný upadl, znovu jej uhodil pěstí do obličeje, přičemž v důsledku těchto úderů a vlastní obrany před dalším napadáním ze strany stěžovatele jmenovaný upět upadl na zem a při pádu si způsobil zranění specifikovaná ve skutkové větě rozsudku, v důsledku čehož byl hospitalizován od 15. 12. 2000 do 21. 12. 2000 s provedením operativního zákroku a byl v pracovní neschopnosti po dobu nejméně 3,5 měsíce, po kterou byl omezen v obvyklém způsobu života. Za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Odvolací soud mimo jiné konstatoval, že pochybnosti o existenci příčinné souvislosti mezi zraněním poškozeného a jednáním stěžovatele, jež měl soud prvního stupně, nevznikají, neboť důvodem konfliktu mezi těmito osobami bylo agresivní jednání stěžovatele, tomuto jednání se poškozený snažil bránit; pokud za tohoto stavu došlo pádem poškozeného k jeho zranění, pak nelze přehlédnout, že k tomuto zranění došlo v důsledku agresivního jednání stěžovatele. Poškozený neupadl v důsledku vlastní opilosti (byť tato není vyloučena), ale v návaznosti na útok stěžovatele. Proto je třeba jeho jednání kvalifikovat i jako trestný čin ublížení na zdraví.
Posledně uvedené rozhodnutí napadl stěžovatel dovoláním, Nejvyšší soud ČR je však podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, když vycházel z toho, že stěžovatel v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, avšak jeho výhrady byly pouhou polemikou s tím, jak byl v odvolacím řízení krajským soudem zjištěn skutkový stav (konkrétně že hodnotil určité důkazy jinak než soud prvního stupně), v žádném případě však nešlo o námitky týkající se otázky "právního posouzení skutku" či "jiného hmotně-právního posouzení" ve smyslu citovaného ustanovení.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že soud prvního stupně nerozhodl o obvinění z trestného činu ublížení na zdraví tak, že by jej v případě tohoto obvinění zprostil obžaloby podle §226 trestního zákona (pozn.: míněno zřejmě "řádu") ve výroku rozsudku, pouze v odůvodnění zdůvodnil, proč jeho jednání nekvalifikoval jako zmíněný trestný čin. Dále stěžovatel uvádí, že odvolací soud převzal všechna tvrzení svědků, ze kterých učinil závěr, že poškozený neupadl v důsledku opilosti, ale v návaznosti na jeho útok, avšak takovéto vyhodnocení skutkového děje považuje stěžovatel za jednostranné v jeho neprospěch; dle jeho názoru nebyl brán zřetel na rozdílný popis události svědky, na skutečnost, že k incidentu došlo poté, co poškozený na něj neúmyslně převrhl pivo, a že svědci mají bližší vztah k poškozenému než k němu. Ohledně napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR stěžovatel namítá, že dovolací soud nevysvětil, co jej vedlo k závěru, že stěžovatelem uplatněné námitky se netýkají otázky právního posouzení skutku nebo jiného hmotně-právního posouzení, což stěžovatel považuje za (zejména) procesní pochybení.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť eventualita porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele zjištěna nebyla.
V prvé řadě je třeba poukázat na to, že Ústavní soud, jak vyplývá z jeho ustálené judikatury, není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy).
Jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů. Jak však Ústavní soud k otázce hodnocení důkazů ze strany těchto soudů opakovaně judikoval, vzhledem ke svému postavení ve vztahu k těmto obecným soudům (viz výše) mu v zásadě nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to i kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, zejména čl. 36 odst. 1 Listiny, by mohlo dojít až v případě, že by skutkové a následně právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34).
Pochybení daného rázu ale Ústavním soudem zjištěno nebylo. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně je zřejmé, že soudy provedené důkazy hodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu), a to podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, přičemž důkazní postup byl vyčerpávajícím způsobem popsán a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodněn (§125 odst. 1 trestního řádu). Stěžovatel sice namítá, že hodnocení skutkového děje bylo příliš jednostranné, ovšem žádná z jím uváděných skutečností tomu nenasvědčuje. Předně nutno uvést, že posuzování důvěryhodnosti svědků je plně věcí soudů obecných, nicméně v daném případě z ničeho nevyplývá, že by vyslechnutí svědci skutečnosti zkreslovali v neprospěch stěžovatele; skutečnost, že tito svědci byli s poškozeným v bližším přátelském vztahu, se - s ohledem na jejich povinnost v trestním řízení vypovídat pravdivě a nic nezamlčet (§101 odst. 1 trestního řádu), s přihlédnutím k osobám svědků a konkrétním okolnostem případu - nejeví jako podstatná. Z ústavní stížnosti není rovněž zřejmé, jaký význam by pro posouzení jednání stěžovatele měl mít (posuzovanému jednání předcházející) incident ohledně "rozlitého piva", v každém případě neúmyslné jednání poškozeného, za něž se navíc omluvil, ztěží může ospravedlňovat fyzické napadení.
Jde-li o namítané procesní pochybení soudu prvního stupně, z ústavní stížnosti jednak nevyplývá, jaký by tato údajná vada mohla mít dopad na ústavnost rozhodnutí soudu odvolacího, jednak se o vadu ani nejedná, neboť zproštění obžalovaného obžaloby podle §226 trestního řádu připadá v úvahu jen ve vztahu ke skutku, nikoliv k jeho právnímu posouzení, čehož se stěžovatel zřejmě domáhá, přičemž dle Ústavního soudu není sporu o tom, že soudy obou stupňů rozhodovaly v souvislosti s podanou obžalobou o skutku totožném, byť jimi byl zčásti popsán odlišně (§220 trestního řádu). Ve vztahu k odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu rovněž Ústavní soud námitky stěžovatele důvodnými neshledal, protože Nejvyšší soud ČR vysvětlil, jak interpretoval ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (tedy že uvedený dovolací důvod zahrnuje mylnou kvalifikaci skutku a jiné hmotněprávní posouzení některé další otázky, nikoliv však nesprávné či neúplné skutkové závěry). Toto zdůvodnění Ústavní soud považuje za srozumitelné, a pokud jde o podrobnosti ohledně rozdílu mezi právním a skutkovým posouzením, lze stěžovatele odkázat na obecně uznávanou literaturu (viz např. Šámal, P., a kol.: Trestní řád, Komentář, II. díl, C. H. Beck, 4. vyd., 2002, str. 1642 - 1644).
Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 3. března 2004