ECLI:CZ:US:2004:3.US.390.03
sp. zn. III. ÚS 390/03
Usnesení
III. ÚS 390/03
Ústavní soud rozhodl dne 3. března 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele F. K., zastoupeného Mgr. L. V., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. června 2003 č. j. 9 To 202/2003-15 a usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 7. května 2003 č. j. 10 Nt 302/2003-9, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť se jimi cítí být dotčen ve svém ústavně zaručeném základním právu zakotveném v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Označenými rozhodnutími byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené před Okresním soudem v Berouně pod sp. zn. 2 T 200/2001, v níž byl pravomocně odsouzen pro spáchání trestného činu podílnictví dle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 20.000,- Kč. Stěžovatel ve shodě se svými námitkami uplatněnými již v řízení před obecnými soudy obsáhle vyložil svůj náhled na hodnocení v původním řízení ve věci provedených důkazů s přihlédnutím k důkazům jím nově předloženým, pročež jak Okresnímu soudu v Berouně, tak Krajskému soudu v Praze vytkl, že se s jeho návrhy dostatečně nevypořádaly, čímž porušily shora označené základní právo na spravedlivý proces. Proto se domáhal kasace v záhlaví uvedených usnesení.
Ústavní stížnost není důvodná.
Z obsahu připojeného spisu Okresního soudu v Berouně (sp. zn. 10 Nt 302/2003), především pak napadených rozhodnutí, zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatele shledán nebyl. Jím předestřená skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit jejich dotčení (čl. 83 Ústavy ČR), neboť přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování a vlastnímu hodnocení celkové důkazní situace Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, a to ani potud, pokud by se s nimi případně sám neztotožňoval, neboť není další odvolací instancí v systému obecných soudů. Tato maxima je dle jeho již ustálené rozhodovací praxe prolomena pouze tehdy, jestliže by úvahy stran dokazování vykazovaly extrémní rozpory a vykročily tak z mezí ústavních kautel (sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 a další).
Pro posouzení výhrad stěžovatele z pohledu kritérií ústavnosti postačí poukázat na to, že obecné soudy se s v intencích svého nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR) se skutkovou, resp. důkazní situací jim předestřené věci co do odůvodnění úvah relevantních se zřetelem k podmínkám vymezeným v §278 odst. 1 tr. řádu řádně vypořádaly, když tyto jsou v napadených rozhodnutích dostatečným a přezkoumatelným způsobem vyloženy (§134 odst. 2 tr. řádu), pročež postačí na jejich odůvodnění odkázat.
Proto byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná a podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2004