ECLI:CZ:US:2004:3.US.396.04
sp. zn. III. ÚS 396/04
Usnesení
III. ÚS 396/04
Ústavní soud rozhodl dne 14. září 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele A. C., zastoupeného JUDr. J. S. advokátem o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. listopadu 2003 sp. zn. 12 To 511/2003 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. září 2003 sp. zn. 1 T 62/2003, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byl dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 8 odst. 2, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Citovaným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové bylo jako nedůvodné zamítnuto odvolání stěžovatele (a dalších spoluobžalovaných) do shora označeného rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové, jímž byl stěžovatel pro blíže popsaný skutek uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství s V. S. a V. K., za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen trest vyhoštění na dobu deseti let a trest propadnutí věci - mobilního telefonu zn. Nokia 3210 šedé barvy s koženkovým pouzdrem černé barvy a nože typu motýlek s délkou čepele 10 cm.
Stěžovatel svou obsáhlou argumentaci, obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, soustředil na předložení svého náhledu na hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž současně namítal, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy a dále nalézacímu soudu vytkl, že bez splnění podmínky nedosažitelnosti pro dlouhodobý pobyt v cizině, který natrvalo nebo po dlouhou dobu znemožňuje výslech, tj. bez splnění kritérií uvedených v ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr. řádu přečetl v hlavním líčení výpověď svědků (poškozených), kterou vzal rovněž posléze i za základ svých skutkových zjištění. Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy nedostály kautelám plynoucím z §2 odst. 5, 6 tr. řádu a důkazy hodnotily pouze v jeho neprospěch, pročež v konečném důsledku zasáhly do jeho výše uvedených základních práv. Poté, co blíže rozvedl takto konstruované výhrady, se domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, stěžovatelem předestřená skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů s odkazem na přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, jakož i hodnocení celkové důkazní situace Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, nejedná-li se o extrémní rozpory zakládající vykročení z mezí ústavních kautel, tj. nejsou-li učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 3, č. 34; sp. zn. III. ÚS 166/95, tamtéž, Sv. 4, č. 79; sp. zn. II. ÚS 182/02, tamtéž, Sv. 31, č. 130; sp. zn. I. ÚS 272/01 ze dne 14. července 2004 a další). Vyjádřeno jinými slovy, Ústavní soud je v této souvislosti povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy obecných soudů. Naznačené vybočení z ústavních postulátů v dané věci ovšem zjištěno nebylo.
Nejinak je tomu i v případě stěžovaného nevyhovění předloženým důkazním návrhům. Nejedná se o opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu, neboť obecné soudy vyložily, proč těmto důkazním návrhům nevyhověly, když dovodily jejich nadbytečnost a tento svůj postoj řádně a logickým způsobem odůvodnily (srov. např. nálezy ve věcech sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. února 2004, III. ÚS 569/03 ze dne 29. června 2003, sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. června 2004). Nezbývá tak, při vědomí a respektování skutečnosti, že Ústavní soud coby soudní orgán ochrany ústavnosti není další odvolací instancí v systému obecných soudů, než poukázat na to, že jejich úvahy se zakládají na racionální argumentaci a jsou, obdobně jako samotné hodnocení důkazů, reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 Ústavy ČR.
Konečně ani výtce stěžovatele, dle níž nebyly splněny podmínky uvedené v §211 odst. 2 písm. a) tr. řádu pro čtení svědeckých výpovědí poškozených, nebylo možno přisvědčit, když se s ní vypořádal již odvolací soud. Nelze se ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že postup dle citovaného ustanovení přichází v úvahu u svědka - cizince teprve v případě opakovaného nedostavení se k hlavnímu líčení. V daném případě byli oba svědci vyslechnuti v přípravném řízení v přítomnosti obhájce stěžovatele, který měl možnost klást svědkům otázky [čl. 6 odst. 2 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod], což stěžovatel ani nerozporuje. Okresní soud v Hradci Králové cestou žádosti o právní pomoc adresovanou Ministerstvu spravedlnosti Litva požádal o doručení předvolání k hlavnímu líčení oběma jmenovaným svědkům. Této žádosti bylo vyhověno, dne 9. června 2003 bylo Obvodním soudem Utena předvolání svědkům doručeno, tito se však k hlavnímu líčení dne 24. září 2003 bez omluvy nedostavili. Rovněž zákonná podmínka nedosažitelnosti svědků byla tedy splněna, neboť bylo zřejmé, že se na předvolání k výslechu dobrovolně nedostaví, donutit je k účasti u hlavního líčení nepřichází v úvahu a jejich výslech před soudem tak byl trvale či alespoň pro dohlednou dobu znemožněn (viz rozhodnutí Rt 13/95 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Soud prvního stupně proto důvodně postupoval podle ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr. řádu.
Ústavní stížnost stěžovatele tak byla shledána z pohledu ústavních kautel zjevně neopodstatněnou, když tato její zjevná neopodstatněnost se podává jak z vývodů v návrhu obsažených, tak i judikatury shora příkladmo vyjmenované, v důsledku čehož Ústavní soud návrh stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2004