ECLI:CZ:US:2004:3.US.402.04
sp. zn. III. ÚS 402/04
Usnesení
III. ÚS 402/04
Ústavní soud rozhodl dne 14. října 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Musila, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy ve věci navrhovatelky M. H. zastoupené Mgr. M. H. advokátem o ústavní stížnosti proti usnesením Policie ČR, Obvodní oddělení policie, Prostějov, ze dne 7. června 2000 č. j. ORPV-446/PV-TČ-2000, 24. dubna 2001 č. j. ORPV-1688/PV-TČ-2000 a ze dne 18. července 2001 č. j. ORPV-1688/PV-TČ-2000, usnesením Okresního státního zastupitelství v Prostějově ze dne 1. srpna 2000 č. j. Zn 228/2000-3 a ze dne 27. září 2001 č. j. Zn 126/2001-11 a proti postupu Krajského státního zastupitelství v Brně, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí po odstranění vad návrhu formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž došlo k odložení věcí, v nichž probíhalo šetření na základě oznámení stěžovatelky o podezření ze spáchání trestných činů. V této souvislosti rovněž brojila i proti postupu Krajského státního zastupitelství v Brně, vyjádřeném ve vyrozuměních ze dne 12. září 2002 sp. zn. 2 KZn 296/2002 a ze dne 13. září 2002 sp. zn. 2 KZn 297/2002, jež se v rámci dohledu zabývalo jejím podnětem k přezkoumání postupu Okresního státního zastupitelství v Prostějově, které uvedenými usneseními v daném případě rozhodovalo o stížnostech směřujících do označených rozhodnutí policejního orgánu. S poukazem na blíže rozvedené námitky stěžovatelka tvrdila, že vyšetřování stran podezření ze spáchání trestných činů podvodu a poškozování věřitele z jejích podnětů vedená byla neúplná, povrchní a důkazy v nich shromážděné byly vadně a rovněž "protiprávně hodnoceny". Proto se cestou ústavní stížnosti domáhala "sjednání nápravy".
Ústavní soud není vrcholem soustavy orgánů veřejné moci a není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování a procesních postupů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Takovou fyzickou nebo právnickou osobou ve smyslu citovaného ustanovení je fyzická nebo právnická osoba, která byla (měla být) účastníkem v řízení před orgánem veřejné moci, jehož rozhodnutí se jí má dotýkat, nebo která byla dotčena jiným zásahem orgánu veřejné moci a současně bylo porušeno její ústavně zaručené právo.
Jak se z napadených rozhodnutí a stejně tak i stěžovaného postupu Krajského státního zastupitelství v Brně podává, k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nemohlo dojít, neboť jimi nebylo autoritativně zasaženo do její právní sféry a obsahově rozhodováno o jejích právech či povinnostech, když nutno současně poukázat na to, že právo domáhat se trestního stíhání fyzické či právnické osoby coby ústavně zaručené subjektivní veřejné právo platný právní řád nezná a nezakládá (k tomuto srov. usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 84/99, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 14, str. 291). Nadto sluší se poznamenat, že Ústavnímu soudu jakožto orgánu ochrany ústavnosti ani nepřísluší posuzovat, zda určitým jednáním byla naplněna skutková podstata trestného činu, přičemž v této souvislosti dlužno zdůraznit, že o tom, zda někdo spáchal trestný čin a jaký, nerozhoduje subjektivní náhled jednotlivce, ale výlučně k tomu orgány z ústavních předpisů (čl. 90 Ústavy ČR) a zákona povolané, když případný nesouhlas s autoritativním rozhodnutím těchto orgánů je (sám o sobě) zcela nerozhodný a nemůže bez dalšího založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
Řečeno poněkud jinými slovy, "z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho trestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh ,satisfakce´ v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá" (usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 361/96, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 345). V odložení věci a následném potvrzení tohoto rozhodnutí státním zastupitelstvím, jakož ani ve vztahu k těmto otázkám v negativním způsobu vyřízení výkonu dohledu ze strany státního zastupitelství, nelze tudíž spatřovat porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, neboť subjektivní veřejné právo fyzické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, resp. aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, jak již shora uvedeno, neexistuje (obdobně např. usnesení ve věcech sp. zn. IV. ÚS 549/02 ze dne 27. září 2002, IV. ÚS 682/02 ze dne 15. listopadu 2002, III. ÚS 425/03 ze dne 19. února 2004, II. ÚS 336/04 ze dne 5. srpna 2004 a další).
Takto přijatý závěr přirozeně nevylučuje, aby se stěžovatelka za splnění zákonem předepsaných podmínek domáhala svých tvrzených nároků vůči osobě, ve vztahu k níž učinila trestní oznámení, v občanském soudním řízení.
Z výše uvedeného důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2004