ECLI:CZ:US:2004:3.US.417.04
sp. zn. III. ÚS 417/04
Usnesení
III. ÚS 417/04
Ústavní soud rozhodl dne 16. prosince 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy, ve věci navrhovatele P. K., zastoupeného JUDr. H. R. advokátkou o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. května 2003 sp. zn. 8 To 182/2003 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. ledna 2003 sp. zn. 6 T 510/2002, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se domáhal zrušení výše označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčen v právech, zakotvených v článcích 36 odst. 1, 37 odst. 3 a 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Uvedl, že podle jeho přesvědčení v řízení před soudy obou stupňů mu nebyla jednoznačně a nepochybně prokázána subjektivní stránka trestného činu loupeže, svá rozhodnutí o jeho vině soudy opřely o výpověď obžalovaného L. Urbana, přičemž výpovědí poškozené a svědků z řad policie nebylo potvrzeno, že by o úmyslu jmenovaného sám předem věděl a že by šlo tedy o jejich předchozí domluvu na spáchání skutku. Proto se nemůže ztotožnit se skutkovými zjištěními obou soudů, tj. s tvrzením, že veškeré důkazy jsou ve vzájemném souladu a korespondují spolu. Poukázal dále na rozpory ve výpovědi obž. L. U., na své psychické potíže, kterými trpí proto, že až do věku 3 let byl biologickými rodiči týrán, jakož i na svou lehkou mentální retardaci - pokud by soudy provedly navržené důkazy posudky z oblasti psychologie a psychiatrie, nehodnotily by jeho výpovědi jako nevěrohodné. Dále uvedl, že se postupem soudu I. stupně, který nevyhověl jeho žádosti na oddělený výslech bez přítomnosti obž. L. U., jenž však vyslýchán odděleně byl, a který nevyhověl návrhu na doplnění dokazování vypracováním znaleckého posudku, cítí dotčen v právu na obhajobu a v právu na rovnost účastníků řízení.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 6 T 510/2002 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. listopadu 2003 sp. zn. 3 Tdo 1182/2003 bylo zjištěno, že dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. května 2003 sp. zn. 8 To 182/2003 bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, rozhodnutí Nejvyššího soudu doručováno stěžovateli soudem I. stupně dne 23. listopadu 2004, vůči němu ústavní stížnost nesměřuje, proti rozhodnutím soudu I. a II. stupně byla tato podána ve smyslu sdělení Ústavního soudu ve Sbírce zákonů č. 32/2003 ve lhůtě. Dále bylo zjištěno, že soud II. stupně z podnětu odvolání stěžovatele i obžalovaného L. U. přezkoumal rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. ledna 2003 sp. zn. 6 T 510/2002 z hlediska vytýkaných vad i §254 odst. 1, 3 trestního řádu a opodstatněně shledal jeho výroky o vině a trestu správnými. V odůvodnění usnesení se vypořádal se všemi odvolacími námitkami stěžovatele - tj. s námitkou týkající se jeho neúčasti u výpovědi spoluobžalovaného a hodnocení věrohodnosti stěžovatele, jakož i s námitkou vztahující se k navrhovanému doplnění dokazování znaleckým posudkem. Z obsahu výše označeného spisu a stížností napadených rozhodnutí, jimiž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže ve formě spolupachatelství (§234 odst. 1, §9 odst. 2 tr. zák.), trestným činem krádeže [podle §247 odst. 1 písm. a), b) a e) tr. zák.] a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 45 měsíců, zásah do práv, kterých se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává, zjištěn nebyl - soudy v předmětném trestním řízení vedeném proti obžalovanému stěžovateli postupovaly v souladu s §2 odst. 5 a 6 tr. řádu, na vyčerpávající odůvodnění usnesení odvolacího soudu lze v dalším odkázat.
Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně , dne 16. prosince 2004