ECLI:CZ:US:2004:3.US.423.03
sp. zn. III. ÚS 423/03
Usnesení
III. ÚS 423/03
Ústavní soud rozhodl dne 22. září 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. G., zastoupeného JUDr. T. S., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2003, čj. 30 Cdo 1073/2002-183, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 10. 2001, čj. 19 Co 84/2001-135, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti "výroku číslo I rozsudku Nejvyššího soudu České republiky pod čj. 30 Cdo 1073/2002-183 ve spojení s výrokem číslo I rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pod čj. 19 Co 84/2001-135 ve spojení s výrokem číslo I rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod čj. 12 C 86/2000-94" s tím, že uvedené obecné soudy (příp. jen soud odvolací a dovolací) porušily jeho právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jeho právo podnikat dle čl. 26 Listiny a právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny.
Jak Ústavní soud z příslušného soudního spisu zjistil, okresní soud shora označeným rozsudkem ze dne 3. 10. 2000 rozhodl k žalobě A. B., A. N. aj. B. proti stěžovateli tak, že A. B. a J.. B. byli ke dni úmrtí J. B.25. 1. 2000 spoluvlastníky nemovitostí - domu čp. 182 na stavební parcele č. 48, stavební parcely č. 48, pozemkové parcely č. 547/5 a č. 547/7 .Uvedený soud vycházel z toho, že kupní smlouva týkající se uvedených nemovitostí, jež byla uzavřena mezi stěžovatelem na straně jedné a první žalobkyní a jejím zemřelým manželem J. B. na straně druhé, a to v souvislosti se smlouvou o půjče uzavřenou mezi Ing. J. B. a stěžovatelem, je neplatná.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně - co do merita věci - potvrdil. Jak plyne z odůvodnění tohoto rozsudku, odvolací soud dospěl k závěru, že skutečným účelem kupní smlouvy nebyla koupě předmětných nemovitostí stěžovatelem, ale jejich převod do vlastnictví stěžovatele na úhradu jeho pohledávky ze smlouvy o půjčce, a to v případě, že pohledávka nebude Ing. J. B. řádně a včas uspokojena. Skutečným smyslem kupní smlouvy ze dne 14. 9. 1998 tak bylo sjednání tzv. propadné zástavy. Takováto smlouva je v rozporu s účelem zástavního práva, jak jej stanoví zákon, a tedy je podle §39 občanského zákoníku neplatná pro rozpor s účelem zákona. Dále odvolací soud konstatoval, že nešlo ani o zajišťovací převod práva, neboť i po uzavření smlouvy zůstali manželé B. vlastníky předmětných nemovitostí a vlastnické právo mělo na stěžovatele přejít tím, že Ing. J.B. svůj dluh řádně a včas nesplní. Takové ujednání představuje dle svého obsahu již zmíněnou "propadnou zástavu". Kromě toho krajský soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, dle které náplní zastavárenské činnosti je poskytování peněžitých půjček oproti zastavení movitých věcí, příp. cenných papírů, podnikatel však není oprávněn poskytovat půjčky, jejichž vrácení by bylo zajišťováno zástavním právem na nemovitostech.
Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo dovolání stěžovatele podle §243b odst. 4 věta prvá ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2000) odmítnuto, když uvedený soud dospěl k závěru, že nebylo přípustné, a to ani z hlediska §237 odst. 1 o. s. ř., ani §238 odst. 1 o. s. ř., rovněž tak nebyla jeho přípustnost založena ustanovením §239 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud na návrh stěžovatele jeho přípustnost nevyslovil, či ustanovením §239 odst. 2 o. s. ř., protože nešlo o rozhodnutí zásadního právního významu; daná právní problematika totiž nebyla ani nová, jak vyplynulo z odkazu odvolacího soudu na příslušnou judikaturu, ani nebyla odvolacím soudem řešena v rozporu s tehdejší a současnou judikaturou Nejvyššího soudu ČR.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že soudy opřely svůj závěr o tvrzení, že uzavřel kupní smlouvu "jen na oko", ve skutečnosti šlo o sjednání propadné zástavy, což bylo v rozporu se zákonem. On však propadnou zástavu v úmyslu sjednat neměl, jeho vůlí bylo uzavřít kupní smlouvu. I kdyby tomu tak nebylo, v době podpisu kupní smlouvy žádný právní předpis ujednání o propadné zástavě nezakazoval. S ohledem na ústavní princip "každý může činit, co není zákonem zakázáno" by i ujednání o propadné zástavě muselo být posouzeno jako platné. Jinak by subjekty nikdy nemohly mít dostatečnou právní jistotu, co je a co není po právu, když každý nový judikát by to mohl zvrátit. Proto je dle stěžovatele nepřípustné, aby pouhý judikát omezoval ústavně zaručené právo vlastnit majetek, právo na jeho ochranu a právo svobodně podnikat. Dále stěžovatel uvádí, že soudy své závěry opřely o tvrzení, že není přípustné, aby činnost zastaváren spočívala v půjčování peněz oproti zástavě nemovitostí, což dle jeho názoru nemá žádné opodstatnění, žádnou oporu v zákoně, přičemž jejich závěr postrádá i dostatečné právní vysvětlení; tímto zasahují do práva stěžovatele svobodně podnikat. K tomu poznamenává, že daná otázka byla konzultována na Ministerstvu průmyslu a obchodu a že se mu dostalo poučení, že na základě živnostenského listu na zastavárenskou činnost může úvěry proti zastavení věcí nemovitých poskytovat. Stalo se tak již za účinnosti novely živnostenského zákona a souvisejícího nařízení vlády, které rámcově vymezuje obsah jednotlivých živností. Je-li jeho činnost po právu po této novele, tím spíše tomu tak muselo být v době uzavření předmětné smlouvy, kdy obsah živností nebyl vymezen vůbec. Vzhledem k těmto skutečnostem stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Hradci Králové zrušil.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Hradci Králové k ústavní stížnosti. Prvně uvedený soud odkázal na obsah odůvodnění svého usnesení s tím, že jím nedošlo k dotčení ústavních práv stěžovatele, a tak ústavní stížnost nepovažuje za odůvodněnou. Krajský soud rovněž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž je - dle jeho názoru - podrobně vyloženo, jaký skutkový stav vzal za prokázaný a jaký právní předpis a z jakého důvodu při rozhodování aplikoval. Svým postupem do základních práv stěžovatele ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR tedy nezasáhl a neporušil právo stěžovatele dle čl. 11 a čl. 26 Listiny. Navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Jádrem ústavní stížnosti je polemika se závěry obecných soudů, když stěžovatel tvrdí, že nesjednal tzv. propadnou zástavu, eventuálně že její sjednání nebylo v rozporu se zákonem. K tomu nutno v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu uvést, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy ČR], není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným. Vzhledem k tomuto svému postavení Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím se zabývá pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
S ohledem k výše uvedeným námitkám stěžovatele by se o takové porušení mohlo jednat, pokud by skutkové (a následně právní závěry) soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (provedenými důkazy) anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34), případně pokud by při interpretaci a aplikaci právních předpisů vycházely ze zásadně nesprávného zhodnocení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v procesu výkladu a použití tohoto "jednoduchého" práva byl obsažen prvek svévole (srov. nález ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98).
Nic takového však zjištěno nebylo. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, zdůvodnil jak své závěry skutkové o (zajišťovacím) účelu předmětné kupní smlouvy, tak své závěry právní, když vysvětlil, že tento způsob zajištění, jenž kvalifikoval jako "propadnou zástavu", odporuje účelu zajištění zástavním právem (či zajišťovacím převodem práva) a v důsledku toho odporuje i zákonu. Ústavní soud navíc, aniž by měl v úmyslu zasahovat do činnosti soudů obecných, pokládá posouzení věci odvolacím soudem, případně i soudem prvního stupně - ve všech podstatných aspektech - za věcně správné, a tak na ně v plném rozsahu odkazuje.
Ústavnímu soudu nezbývá tedy než konstatovat, že nedošlo k porušení ani čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť obecné soudy stanoveným postupem, tj. v souladu s procesními pravidly, věc stěžovatele projednaly a rozhodly. Rovněž tak nemohla být stěžovateli poskytnuta ochrana dle čl. 11 Listiny, protože stěžovatel předmětné nemovitosti nabyl protiprávně. Nemohlo dojít ani k porušení čl. 26 Listiny, neboť stěžovatel nepostupoval při své podnikatelské činnosti tak, jak mu platné právo umožňovalo.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti vytýkal obecným soudům nesprávnost jejich závěrů, pokud jde o jeho oprávnění poskytovat půjčky (úvěry) proti zástavě nemovitostí, danou otázkou se Ústavní soud nezabýval, neboť i kdyby dospěl ke stejnému závěru jako stěžovatel, nemělo by to na výsledek soudního řízení vliv.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 22. září 2004