ECLI:CZ:US:2004:3.US.437.04
sp. zn. III. ÚS 437/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. září 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. M., právně zastoupené Mgr. I. T., advokátem proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2004, č. j. 16 Co 61/2004-72, a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2003, č. j. 26 C 101/2001-44, za účasti účastníků řízení Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 7. 2004, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2004, č. j. 16 Co 61/2004-72, jakož i rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2003, č. j. 26 C 101/2001-44, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2004, č. j. 16 Co 61/2004-72, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2003, č. j. 26 C 101/2001-44, ve výrocích I. až VI., kterými byl zamítnut návrh, aby žalovaná 1) N. K. byla povinna zaplatit žalobkyni (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelce") částku 54 920,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 16. 4. 2001 do zaplacení (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), návrh, aby žalovaná 2) R. M. byla povinna zaplatit žalobkyni částku 21 946,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 16. 4. 2001do zaplacení (výrok II. rozsudku), návrh, aby žalovaná 3) D. N. byla povinna zaplatit žalobkyni částku 20 194,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 16. 4. 2001 do zaplacení (výrok III. rozsudku), návrh, aby žalovaná 4) M. P. byla povinna zaplatit žalobkyni částku 16 999,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 16. 4. 2001 do zaplacení (výrok IV. rozsudku), návrh, aby žalovaná 5) M. S. byla povinna zaplatit žalobkyni částku 7 200,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 16. 4. 2001 do zaplacení (výrok V. rozsudku), a návrh, aby žalovaná 6) I. V. byla povinna zaplatit žalobkyni částku 11 580,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 16. 4. 2001 do zaplacení (výrok VI. rozsudku). Uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl dále změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že se obecné soudy při hodnocení provedených důkazů nepřípustně odchýlily od ust. §132 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Důkazní situace před soudem prvního stupně a rovněž před odvolacím soudem, uvádí stěžovatelka, byla shodná, kdy na jedné straně bylo tvrzení žalobkyně (stěžovatelky), které bylo jednoznačně potvrzováno výpovědí svědka J. M. a rovněž i samotným jednáním žalovaných - dopisem ze dne 24. 9. 2001, kterým požadovaly doplatky mezd do výše mzdy sjednané v písemném vyhotovení pracovní smlouvy, na straně druhé zde byla vždy jen tvrzení žalovaných, která byla pouze nepřímo podporována jimi předloženými listinnými důkazy o tom, že v následných pracovních poměrech pracovaly za vyšší mzdu. Dle názoru stěžovatelky je nerozhodné, že těchto tvrzení bylo šest, neboť toto bylo dáno pouze tím, že žalobkyně v rámci hospodárnosti řízení uplatnila své nároky vůči nim v jedné žalobě a tyto byly projednávány v jednom řízení. Pokud by tak neučinila, tj. pokud by své nároky vůči jednotlivým žalovaným uplatnila samostatnými žalobami, přičemž by nedošlo k jejich spojení do společného řízení a rozhodnutí, pak by důkazní situace byla ještě zřetelnější: tvrzení žalobkyně podporované výpovědí svědka J. M. a podpisem dané žalované na dopisu ze dne 24. 9. 2001 na straně jedné a tvrzení jednotlivé žalované spolu s jejím výdělkem v případném následném pracovním poměru na straně druhé. Za této situace, uvádí stěžovatelka, dospívá odvolací soud k závěru, že na jedné straně si samy žalované byly vědomy, že obtížně prokáží sjednání vyšších mezd, než jak bylo ujednáno v písemném vyhotovení jednotlivých pracovních smluv, na straně druhé má však (za výše uvedené situace) za prokázáno, že mzdy byly ve skutečnosti sjednány ve vyšší výši, než je uvedeno v jednotlivých pracovních smlouvách. Odvolací soud, a rovněž i soud prvního stupně, uvádí stěžovatelka, se přitom ve svých rozhodnutích žádným způsobem nevypořádaly s tvrzením žalobkyně, které je dle jejího názoru též obecně známou skutečností, a to, že u zaměstnanců v gastronomických zařízeních se běžně sjednávají mzdy na úrovni minimální mzdy, nebo ji jen nepatrně překračují, neboť nikoliv nepodstatnou část výdělku těchto pracovníků tvoří tzv. spropitné. Závěrem stěžovatelka uvádí své přesvědčení, že oba obecné soudy ve svých rozhodnutích zhodnotily provedené důkazy v rozporu s ust. §132 o. s. ř., a tímto porušily ústavně zaručené základní právo stěžovatelky na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a ve svém důsledku i ústavně zaručené základní právo vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud především podotýká, že není další instancí v systému obecného soudnictví, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost plyne především z povahy důvodů uplatněných stěžovatelkou v ústavní stížnosti, ale i z ustálené judikatury Ústavního soudu.
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, a dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo, zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Z obecného pohledu si pak je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
V ústavní stížnosti stěžovatelka obecným soudům vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů.
K otázce hodnocení důkazů obecnými soudy se Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil již mnohokrát (rozhodnutí Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 23/93, sp. zn. III. ÚS 124/96). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. V souladu s ust. §132 o. s. ř. hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Podle zásady volného hodnocení důkazů zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam a váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Je pouze věcí obecného soudu, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne, a o jaké důkazy opře svoje rozhodnutí. Svůj myšlenkový postup při hodnocení důkazů však musí obecný soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu také v případě, že by je sám prováděl. Uvedené konstatování se plně vztahuje na posuzovanou věc.
Ústavnímu soudu nepřísluší ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (ust. §153 o. s. ř.) spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny. O takový případ se v souzené věci nejedná.
Při hodnocení důkazů se v projednávané věci obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěl obecný soud k závěru, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nemůže sama o sobě zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti (nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 191/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 7, č. 1).
Ústavní soud v projednávané věci konstatuje, že Okresní soud v Ostravě v odůvodnění svého rozsudku ze dne 25. 6. 2003, č. j. 26 C 101/2001-44, podrobně vysvětlil, na základě kterých důkazů byl zjištěn skutkový stav věci a k jakým skutkovým závěrům na podkladě provedeného dokazování soud dospěl. Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž popsal svůj postup při hodnocení provedených důkazů, který odpovídá požadavkům kladeným ust. §132 o. s. ř., přičemž přesvědčivým způsobem zdůvodnil, proč uvěřil právě výpovědím žalovaných, a nikoli výpovědi svědka M., resp. žalobkyni. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž vyplývá, jaké právní závěry z takto zjištěného skutkového stavu věci okresní soud dovodil.
Okresní soud v Ostravě v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal především na právní úpravu bezdůvodného obohacení obsaženou v zákoníku práce v platném znění (ust. §243 zák. práce) a podotkl, že na rozdíl od občanského zákoníku je v pracovněprávních vztazích bezdůvodným obohacením jen prospěch, získaný plněním bez právního důvodu a plněním z neplatného právního úkonu (ust. §243 odst. 2 zák. práce), přičemž prospěchem získaným bez právního důvodu se rozumí nejen plnění přijaté, aniž by k tomu vůbec někdy byl právní důvod, ale i případy, kdy právní důvod byl původně dán, ale později odpadl. Povinnost vydat bezdůvodné obohacení dle ust. §243 odst. 1 zák. práce je výrazně modifikována ve prospěch zaměstnance v ust. §243 odst. 3 zák. práce. Přijal-li totiž zaměstnanec peněžité plnění (v daném případě mzdu) bez právního důvodu nebo z neplatného právního úkonu, je povinen takto získané bezdůvodné obohacení svému zaměstnavateli vydat jen tehdy, jestliže věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené. Ze všech okolností daného případu pak soud prvního stupně v projednávané věci učinil závěr, že u žalovaných se nejednalo o částky omylem vyplacené a bez právního důvodu, a i kdyby tomu tak bylo, nebylo prokázáno, že žalované věděly nebo měly předpokládat, že jim vyplacené částky nepatří, a že je tedy nepřijaly v dobré víře. Proto soud prvního stupně návrh jako bezdůvodný zamítl.
Krajský soud v Ostravě skutkové závěry soudu prvního stupně jako správné převzal, když v odůvodnění svého rozsudku ze dne 26. 4. 2004, č. j. 16 Co 61/2004-72, konstatoval, že skutkové závěry soudu prvního stupně vyplývají z provedených důkazů. K námitce žalobkyně obsažené v jejím odvolání krajský soud uvedl, že na skutkových závěrech soudu prvního stupně nemůže nic změnit ani dopis ze dne 24. 9. 2001, kterým žalované vyzývaly žalobkyni k doplatku mzdy, vycházeje přitom z částek uvedených v pracovních smlouvách. Odvolací soud dále poukázal na rozhodnou skutečnost, že provedenými důkazy bylo prokázáno uzavření ústní dohody mezi účastníky o mzdě ve výši v odůvodnění rozhodnutí tohoto soudu specifikované. Ze zjištěných skutečností odvolací soud dovodil, že správný je i právní závěr soudu prvního stupně o tom, že žalované nezískaly na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. §243 zák. práce plněním bez právního důvodu, když právním důvodem plnění, které žalobkyně vyplácela žalovaným jako mzdu v žalovaném období, byla ústní dohoda o mzdě, uzavřená mezi účastníky podle ust. §4 odst. 1 zák. č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů. Tato dohoda o mzdě byla uzavřena mezi jednotlivými žalovanými a manželem žalobkyně (pověřeným žalobkyní ve smyslu ust. §9 odst. 1 zák. práce). Písemné pracovní smlouvy uzavřené mezi účastnicemi jsou podle odvolacího soudu v rozsahu ujednání o mzdě podle ust. §242 odst. 1 písm. b) zák. práce neplatné, protože tento projev vůle, který vyústil ve výši mzdy uvedenou v písemné pracovní smlouvě, nebyl myšlen žalovanými vážně. Žalobkyně tedy, uvedl dále odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, platila žalovaným mzdu podle ústní dohody o mzdě uzavřené ve smyslu ust. §4 odst. 1 zák. č. 1/1992 Sb., proto žalované nemohly získat na úkor žalobkyně plnění bez právního důvodu v žalované výši jako bezdůvodné obohacení. Rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byla žaloba zamítnuta, posoudil odvolací soud jako věcně správné, a proto je podle ust. §219 o. s. ř., potvrdil.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, když rozhodnutí těchto soudů splňují i jinak požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí v ust. §157 o. s. ř. Ani procesnímu postupu obecných soudů nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout, a proto Ústavní soud nemůže v projednávané věci učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by postupem jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v projednávané věci stěžovatelkou konkrétně namítané porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu