ECLI:CZ:US:2004:3.US.445.03
sp. zn. III. ÚS 445/03
Usnesení
III. ÚS 445/03
Ústavní soud rozhodl dne 8. dubna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. J. K., zastoupené Mgr. M. H., advokátem, proti průtahům Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 2298/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon], brojila stěžovatelka proti průtahům Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 2298/2002 a porušování ústavně zaručeného práva obsaženého v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila - stručně shrnuto - že tři roky ode dne podání dovolání ze dne 3. září 2000 nebylo, kromě dvou výzev k odstranění vad v souvislosti s právním zastoupením stěžovatelky a vedlejšího účastníka, učiněno žádné rozhodnutí. V souvislosti s projednáváním dovolání tedy dochází k nepřiměřeným průtahům. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud uložil Nejvyššímu soudu ČR, aby nepokračoval v průtazích ve věci vedené u něj pod sp. zn. 30 Cdo 2298/2002 a neprodleně v této věci jednal.
Stěžovatelka k ústavní stížnosti přiložila kopii své stížnosti na průtahy v řízení ze dne
21. července 2003, podané předsedkyní Nejvyššího soudu ČR, a vyjádření předsedkyně tohoto soudu JUDr. Ivy B. ze dne 13. srpna 2003 (S 2022/2003), ve kterém jmenovaná uvedla následující skutečnosti. Spis byl dne 1. března 2001 bez rozhodnutí vrácen Okresnímu soudu v Benešově, a to za účelem vyřešení otázky zastoupení žalobců v dovolacím řízení. Uvedený obecný soud zaslal spis k Nejvyššímu soudu ČR teprve dne 28. listopadu 2002. Dovolání je vedeno pod sp. zn. 30 Cdo 2298/2002. O dovolání však nemohlo být rozhodnuto, neboť není zřejmé, zda bylo žalobkyni J. S. doručeno usnesení (č. l. 144). Proto byl spis opětovně vrácen Okresnímu soudu v Benešově, který byl vyzván, aby vadu dovolání odstranil a spis s maximálním urychlením předložil Nejvyššímu soudu ČR. Do doby vyhotovení předmětného vyjádření se tak nestalo, proto byla stěžovatelka se stížností odkázána na předsedu Okresního soudu v Chomutově (pozn. Ústavního soudu: předsedkyně Nejvyššího soudu ČR zřejmě chtěla odkázat stěžovatelku na předsedkyni Okresního soudu v Benešově).
Účastník řízení, Nejvyšší soud ČR, proti jehož postupu ústavní stížnost směřuje, se k výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona) vyjádřil podáním předsedy senátu JUDr. Pavla P. (§30 odst. 4 zákona) tak, že poukázal na to, že délka dovolacího řízení byla do značné míry poznamenána tím, že dovolatelé v souvislosti s podáním dovolání ze dne 5. září 2000 důsledně nevzali v úvahu tehdejší právní úpravu obsaženou v §241 odst. 1 a
2 o. s. ř. a bylo proto na soudech vyvinout snahu vést dovolatele k odstranění popsaného nedostatku. Účastník zdůraznil, že věc byla po jejím opětovném předložení Nejvyššímu soudu ČR dne 27. října 2003 zapsána pod novou spisovou značkou 30 Cdo 2276/2003 a shodou okolností v ní bylo dne 26. února 2004 rozhodnuto rozsudkem pod čj. 30 Cdo 2276/2003-167. Procesní návrh stran ústavní stížnosti účastník nevznesl.
Ústavní soud, s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti a k vyjádření účastníka řízení, konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z vyjádření účastníka řízení (Nejvyššího soudu ČR) plyne, že v dané věci rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 26. února 2004 (30 Cdo 2276/2003-167). I přes předchozí tvrzené průtahy v řízení je tedy v době rozhodnutí o ústavní stížnosti řízení ve stavu, kdy průtahy v řízení u tohoto soudu již aktuální nejsou.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 26/03, IV. ÚS 145/03, III. ÚS 308/03, a další) a nauky (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, Komentář, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2001, str. 296 a násl.) platí, že v takovémto případě by vyslovení požadovaného výroku postrádalo jakoukoliv funkci. Jinými slovy řečeno, za této procesní situace by šlo o zásah Ústavního soudu postrádající co do svého obsahu jakýkoliv rozumný smysl a ve svém důsledku by byl zjevně nadbytečný, neboť v době rozhodování Ústavního soudu k průtahům v předmětném řízení prokazatelně nedochází a vzhledem k tomu, že již bylo dovolací řízení ukončeno vydáním rozhodnutí o dovolání, ani docházet nemůže.
Z takto rozvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 8. dubna 2004