ECLI:CZ:US:2004:3.US.445.04
sp. zn. III. ÚS 445/04
Usnesení
III. 445/04
Ústavní soud rozhodl dne 16. prosince 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy mino ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. E. J. a 2. P. J., zastoupených Mgr. S. T. advokátkou proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. března 2004, sp. zn. 19 Co 507/2003, a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. ledna 2003, čj. 9 C 220/2001-171, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 10. června 2003, čj. 9 C 220/2001-191, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak splňovala formální podmínky zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), napadli stěžovatelé ve své občanskoprávní věci rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. března 2004 (19 Co 507/2003) a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. ledna 2003 (9 C 220/2001-171), ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 10. června 2003 (9 C 220/2001-191), a tvrdili, že bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listina základních práv a svobod).
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. března 2004 (19 Co 507/2003) byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. ledna 2003 (9 C 220/2001-171), ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 10. června 2003 (9 C 220/2001-191), kterým se stěžovatelé domáhali proti žalovanému (Stavebnímu bytovému družstvu) zaplacení 51.237,- Kč s přísl. Uvedené částky se stěžovatelé domáhali z titulu náhrady škody za placení nájemného za užívání družstevního bytu, neboť jím žalovaný byt do osobního vlastnictví nepřevedl, i když o to požádali. Obecné soudy uvedly, že na existenci nájemního vztahu nemá vliv včasné a řádné vyzvání družstva k převodu bytu do osobního vlastnictví a uzavřely, že pokud stěžovatelé platili nájemné za užívání bytu, plnili pouze své povinnosti nájemců a nemohou se žalované částky, jako náhrady škody, domáhat s tvrzením, že jim zaplacením nájemného vznikla škoda, když nebylo dovozeno, že by žalovaný vymáháním nájemného na stěžovatelích jako nájemcích bytu porušil nějakou právní povinnost.
V ústavní stížnosti stěžovatelé - stručně shrnuto - brojí proti tomu, že ačkoliv řádně a včas družstvo k převodu bytu vyzvali, nebyl jim do osobního vlastnictví převeden a jsou tedy v rozporu se zákonem nuceni setrvávat v nájemním vztahu k družstvu. Nesouhlasí rovněž se skutečností, že nebyly vypořádány vlastnické vztahy k pozemkům, na kterých je bytový dům postaven. Družstvo žádalo po stěžovatelích úhradu nájemného, ač jim mělo převést byt do osobního vlastnictví. Stěžovatelé v tomto postupu spatřují porušení v ústavní stížnosti uvedených právních předpisů, domáhali se proto náhrady škody a navrhli zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což dle povahy vývodů ústavní stížnosti stěžovatelé usilovali. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovateli ani tvrzeny.
Stěžovatelé v převážné části opakují v ústavní stížnosti tvrzení, se kterými se obecné soudy v odůvodnění svých (napadených) rozhodnutí vypořádaly a odůvodnění těchto rozhodnutí jsou v souladu se zákonem (§167 odst. 2 o. s. ř.). Rovněž tak lze konstatovat, že právní názor obecných soudů o žalobě stěžovatelů, který byl přijat v souladu s ústavní nezávislosti soudní moci (čl. 81 a 82 Ústavy ČR), má oporu v řádně zjištěném skutkovém stavu věci; ve věci rozhodujícím obecným soudům nelze proto pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nic vytknout. Tvrzení stěžovatelů o porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces proto shledáno nebylo.
Obdobně nedůvodným shledal Ústavní soud tvrzení stěžovatelů stran porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. V této věci však ustálená judikatura Ústavního soudu v intencích čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod chrání pouze vlastnictví již nabyté, existující, a nikoliv pouze tvrzený nárok na ně (k tomu srov. např. nález ve věci I. ÚS 115/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 41, Praha 1995). K porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve věci tedy dojít nemohlo.
Jako obiter dictum je možno konstatovat, že pokud se stěžovatelé domnívají, že jim žalovaný v rozporu s právními předpisy odmítl převést "družstevní byt" do osobního vlastnictví, mohou se splnění této povinnosti u obecných soudů přímo domáhat.
Z takto rozvedených důvodů nebylo shledáno porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatelů, návrh na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí, jak jsou vpředu označena, byl proto shledán jako zjevně neopodstatněný. Zjevná jeho neopodstatněnost je dána jak povahou vývodů ústavní stížnosti, tak i konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2004