ECLI:CZ:US:2004:3.US.478.04
sp. zn. III. ÚS 478/04
Usnesení
III. ÚS 478/04
Ústavní soud rozhodl dne 16. prosince 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele G. J. zastoupeného Mgr. T. P., advokátem proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 30. května 2003, sp. zn. 2 T 48/2002, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. února 2004, sp. zn. 3 To 287/2003, s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon o Ústavním soudu) a co do formálních náležitostí i jinak ve shodě s tímto zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojil stěžovatel ve své trestní věci proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 30. května 2003 (2 T 48/2002-473) a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. února 2004 (3 To 287/2003) a tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).
Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. února 2004 (3 To 287/2003) bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 30. května 2003 (2 T 48/2002), jímž byl společně s Ing. J. L. uznán vinným trestným činem vydírání [§235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák.] spáchaným ve spolupachatelství (§9 odst. 2 tr. zák.) a trestným činem vydírání [§235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.] spáchaným ve spolupachatelství (§9 odst. 2 tr. zák.), kterých se podle odůvodnění těchto rozhodnutí dopustil tím, že:
* společně se spoluobviněným M. Z. dne 20. 11. 2001 zavěsili na kliku dveří rodinného domku poškozeného L. P. v obci B. igelitovou tašku s anonymním dopisem výhružného textu s požadavkem vyplacení částky 2.000.000,- Kč a výbušninou v podobě tritolové náložkou o hmotnosti 400 g a následně až do 18. 12. 2001 prostřednictvím další neustanovené osoby přes mobilní telefony a veřejné telefonní automaty v městě Brně nutili poškozeného L. P. k předání požadované finanční částky, přičemž dne 6. 12. 2001 rozbili lahví od piva okno rodinného domku jmenovaného poškozeného, dále ho ve dvou případech vylákali do Brna, kde mělo dojít k předání finanční částky, přičemž ani v jednom případě k předání finanční částky nedošlo;
* dne 30. 11. 2001 v dopoledních hodinách ponechali v místě bydliště u vchodu do rodinného domku poškozeného M. K. v obci Vohančice č. 55 balíček s tritolovou náložkou o hmotnosti 400 g s dopisem požadujícím uhrazení finanční hotovosti ve výši 2.000.000,- Kč s tím, že pokud tato nebude uhrazena, bude blíže neurčeným způsobem ublíženo rodině poškozeného.
Za to byl obviněný stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou, a dále mu byl uložen trest propadnutí věcí.
Dovolání stěžovatele dovolací soud svým usnesením ze dne 8. září 2004
(5 Tdo 985/2004) odmítl z důvodu jeho zjevné neopodstatněnosti [§265i odst. 1
písm. e) tr. ř.].
V ústavní stížnosti stěžovatel líčí svou verzi skutkového stavu věci. Zejména pak argumentuje tím, že u něj zajištěná telefonní karta, ze které vyděrači uskutečnili telefonní hovory, mu byla podstrčena příslušníky Policie ČR. Poukazuje na to, že bylo porušeno jeho právo spojit se s konzulárním úředníkem a právníkem a byl porušen zákon a policejní předpisy o chování příslušníků Policie ČR při provádění výslechů zadržených. Stěžovatel v obecné rovině zmiňuje, že nechápe, proč předseda senátu zamítl otázku jeho obhájce, která se zřejmě týkala toho, "nakolik je (svědek P.) politicky a podnikatelsky činný". Dále pak uvádí, že poškození se nestali objekty vydírání ve smyslu §235 tr. zák. a rozvádí polemiku se závěry, které vyplývají z jednotlivých důkazů. Stěžovatel proto navrhl zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena, a odložit jejich vykonatelnost.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud, přezkoumav procesní postup obecných soudů vedoucí k vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí, jak jsou vpředu označena, neshledal z ústavněprávního hlediska porušení ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele. V dané souvislosti je nutné zdůraznit, že Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví a jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), které však v dané věci nenastaly.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí Okresního soudu v Třebíči a Krajského soudu v Brně, jak jsou vpředu označena, vyplývá, že dokazování bylo v dané věci provedeno v potřebném rozsahu; byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.). V tomto směru postačí zmínit, že z protokolu o vydání věci je patrno, že stěžovatel vydal telefonní kartu, ze které bylo voláno vyděrači poškozenému L. P.i a byly provedeny další důkazy (výslechy svědků a odposlechy telefonů). Na základě takto řádně zjištěného skutkového stavu věci vyvodily obecné soudy v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) právní názor o vině stěžovatele, který má ve skutkových zjištěních oporu, a tento svůj závěr v souladu se zákonem odůvodnily (§125 odst. 1, §134 odst. 2 tr. ř.); pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto obecným soudům nic vytknout. Tvrzení stěžovatele jsou pouhou polemikou s právním závěrem obecných soudů o jeho vině, s níž se obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí postačujícím způsobem vypořádaly; dokazování prováděly i ve vztahu k zadržení stěžovatele a nebylo zjištěno, že by vůči němu postupovala Policie ČR v rozporu se zákonem.
Z takto rozvedených důvodů je zřejmé, že k porušení ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele nedošlo, ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná. Zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou vývodů ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno. Pokud jde o návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, ten vzhledem k obsahu tohoto usnesení postrádá skutkový i právní základ, a proto mu nebylo vyhověno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2004