ECLI:CZ:US:2004:3.US.480.03
sp. zn. III. ÚS 480/03
Usnesení
III. ÚS 480/03
Ústavní soud rozhodl dne 8. dubna 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele P. B. zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2003 č. j. 25 Cdo 1357/2003-47, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2003 č. j. 18 Co 61/2003-33, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. září 2002 č. j. 21 C 33/2002-21, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že se jimi cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 a čl. 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Svou ústavněprávní argumentaci stěžovatel založil na základním tvrzení, dle něhož obecné soudy neoprávněně nevyhověly jeho návrhu na přiznání odškodnění za nemateriální újmu. V řízení před nimi konstruované žalobní žádání stěžovatele se opíralo o důsledky plynoucí z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. července 2001 sp. zn. 6 T 49/2001, jímž byl podle §226 písm. b) zcela zproštěn obžaloby z trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách ve smyslu §269 odst. 1 tr. zák., a to poté, co jednak došlo usnesením Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 17. října 1990 sp. zn. 3 Rtv 221/90 v intencích zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. č. 119/1990 Sb.), ke zrušení původního trestního rozsudku (tamního soudu sp. zn. 2 T 202/86 ze dne 28. prosince 1986) ve výroku o trestu a následným rozsudkem téhož soudu shodné spisové značky z uvedeného dne k upuštění od potrestání, a dále k povolení obnovy původního trestního řízení a zrušení všech dosud ve věci vydaných pravomocných rozhodnutí (usnesením Okresního soudu v Olomouci sp. zn. Nt 201/2001 ze dne 30. dubna 2001).
Pokud se stěžovatel domáhal náhrady nákladů výkonu vazby, trestu odnětí svobody a náhrady ztráty na výdělku, byla mu sdělením Federálního ministerstva obrany ze dne 26. února 1992 č. j. RTr 44/91 přiznána částečná náhrada ve výši 53.735,- Kč. Naproti tomu stěžovatel poukázal na to, že v návaznosti na zmíněné zproštění obžaloby požádal dne 27. srpna 2001 Vojenský úřad pro právní zastupování Ministerstva obrany o dodatečné odškodnění, přičemž mu bylo v této souvislosti přiznáno dle §23 odst. 1 písm. c) zák. č. 119/1990 Sb. odškodnění ve výši 800,- Kč jako náhrada nákladů původního řízení. Jelikož jeho další požadavky, spočívající v úrocích z prodlení a náhradě morální a citové újmy byly označeným orgánem odmítnuty, obrátil se žalobou na soud, když požadoval náhradu nemateriální újmy ve výši 600.000,- Kč. Tato byla v záhlaví uvedenými rozhodnutími zamítnuta.
Obecným soudům ve vztahu k jejich argumentaci stěžovatel vytýká, že v dané věci nelze při posuzování jím uplatněného nároku vycházet pouze ze vztahu lex specialis a lex generalis, když žádný zvláštní právní předpis nemůže oprávněně vytvořit takové právní prostředí, které by popíralo to, co je přiměřené a spravedlivé, když takovým popřením je odnětí jakéhokoliv odškodnění za nemateriální újmu. Namítl, že prozatím mu byly vráceny toliko částky, které mu stát "svým postupem neoprávněně odňal", nedošlo však k žádnému odškodnění za jemu v době komunistického režimu způsobené utrpení. V této souvislosti stěžovatel odkázal na čl. 41 Úmluvy a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ohledně shora označeného usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel dále poukázal na to, že nadto neobsahuje žádné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.). S ohledem na takto konstruované výhrady se posléze domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
II.
Ústavní soud po prostudování připojeného spisového materiálu (spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 21 C 33/2002), posouzení tvrzení stěžovatele a po pečlivém zvážení všech okolností přezkoumávané věci dospěl k závěru, že podaná stížnost není z pohledu ústavních kautel důvodná a za této situace považuje za nutné připomenout, že není vrcholem soustavy obecných soudů a není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů, jakož ani provádět výklad právních předpisů, jenž je zpravidla plně a především primárně v jejich výlučné pravomoci (čl. 82 Ústavy ČR).
Dle judikatury Ústavního soudu nesprávná interpretace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci zejména potud, pokud je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66, in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 1998, str. 149 a násl.). Ústavní soud nehledal, že by obecnými soudy v předmětné věci realizovaná aplikace práva vykazovala co do jejího uplatnění vady ve smyslu ústavních hledisek v jeho judikatuře blíže vyložených (srov. k tomuto kupř. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98, uveřejněný pod č. 98, in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 15, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 2000, str. 17 a násl.; nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 74/02, sp. zn. III. ÚS 173/02, uveřejněné pod č. 126, 127 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 28, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 2003, str. 85 a násl., str. 95 a násl., a další).
Obecné soudy se řádně ve svých rozhodnutích s námitkami stěžovatele zákonem odpovídajícím způsobem vypořádaly (§157 odst. 2 o. s. ř.). Dle jejich relevantní argumentace Vojenským úřadem pro právní zastupování Ministerstva obrany bylo postupováno ve shodě s §1 odst. 1 a §23 zák. č. 119/1990 Sb., když tento právní předpis je zákonem, na nějž odkazuje čl. 3 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Nepřípadnou shledaly rovněž námitku založenou na tom, že §24 zák. č. 119/1990 Sb. odkazuje v plném rozsahu na zák. č. 58/1969 Sb., tedy i na jeho ustanovení §20 (dle něhož "pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem"), neboť z citovaného ustanovení plyne, že podle zák. č. 58/1969 Sb. je řešen postup při uplatnění nároku. Zdůraznily, že zák. č. 119/1990 Sb. je v dané věci zákonem speciálním ve vztahu k zák. č. 58/1969 Sb. a rovněž tak i k zák. č. 40/1964 Sb., občanskému zákoníku. Uzavřely, že pokud na předmětnou věc dopadá zákon o soudní rehabilitaci, nelze se po státu domáhat uspokojení jiných nároků než těch, které tento zákon upravuje (na podporu této úvahy odkázaly rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1542/97 a sp. zn. 3 Cdon 326/96). K výhradám stěžovatele bylo poukázáno i na to, že výčet v §23 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb. je sice demonstrativní, což ovšem znamená, že oprávněné osoby mají ještě další nároky uvedené v tomto zákoně, např. ve druhém odstavci §23, nároky plynoucí z §25 apod.
K samotnému rozhodnutí Nejvyššího soudu nezbývá než akcentovat, že právě jemu ex lege přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů, pokud se týče výkladu jednoduchého práva (§14 a násl. zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Na druhé straně třeba říci, že jeho ústavní stížností napadené rozhodnutí, v němž dospěl k závěru, že v předmětné věci nebyla řešena otázka zásadního právního významu, v souladu se zákonným oprávněním neobsahuje odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.), pročež se z pohledu věcného jakémukoliv přezkumu vymyká. Podaným návrhem se však Nejvyšší soud zabýval a z jiného pohledu, co se ústavněprávních hledisek týče, nemůže být jeho rozhodnutí ani přezkoumáno.
Toto konstatování činí Ústavní soud i s vědomím důsledků plynoucích z nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. února 2004, jímž §243c odst. 2 o. s. ř. zrušil. Danou situaci totiž řeší výslovně §71 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jímž je Ústavní soud při svém rozhodování přiměřeně vázán i v této věci (čl. 88 Ústavy ČR). Pro úplnost se dodává, že otázku obecného a zvláštního předpisu ve vazbě na zák. č. 119/1990 Sb. a zák. č. 58/1969 Sb. (resp. zák. č. 82/1998 Sb.) v kontextu úsudku o otázce zásadního právního významu řešil Nejvyšší soud např. v usnesení sp. zn. 21 Cdo 3000/99 ze dne 14. února 2001, v němž konstatoval, že zák. č. 119/1991 Sb. je ve vztahu k označeným zákonům zákonem zvláštním, takže jím upravené nároky oprávněných osob nelze řešit jinak než podle jeho ustanovení, což "je plně v souladu s dosavadní judikaturou".
Poukaz stěžovatele na čl. 41 Úmluvy není přiléhavým, neboť upravuje kompetenci Evropského soudu pro lidská práva, nikoliv obecných soudů České republiky. Obdobný charakter potom má i argumentace čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť ve shodě s doktrínou, jakož i soudní praxí je třeba definovat i v něm uvedenou škodu jako majetkovou újmu, kterou lze objektivně vyjádřit obecným ekvivalentem, tj. penězi.
Závěrem považuje Ústavní soud za vhodné poznamenat, že snaha státu rehabilitovat v zák. č. 119/1990 Sb. vyjmenované osoby a tyto přiměřeně odškodnit je primárním účelem tohoto zákona. Nelze ovšem přehlédnout, že ono přiměřené hmotné odškodnění je aktem, byť majícím svou nezanedbatelnou materiální stránku, spíše symbolickým, který navazuje na esenciální zadostiučinění morální, a jenž není schopen následky jednání minulého režimu v plném rozsahu jakkoliv odčinit. Odškodnění stěžovatelem naříkané nemateriální újmy citovaný právní předpis nikterak nezohledňuje. Přitom se jedná o lex specialis, pro jehož výjimečnost je nutno nepochybně požadovat, aby, pokud by si zákonodárce takový záměr předsevzal, bylo v případě možnosti použití obecné úpravy na toto aplikační "dobrodiní" výslovně v tomto zvláštním zákoně příslušným odkazem pamatováno. Tím nemá být řečeno, že stěžovatel neutrpěl jím tvrzenou citovou a morální újmu, jíž může zcela právem (o čemž není pochyb) pociťovat jako neoprávněný zásah do práva na ochranu své osobnosti, nýbrž toliko, že svrchovaný zákonodárce při stanovení obsahu odškodnění ve vztahu k soudním rehabilitacím na tuto nemateriální újmu nepamatoval.
S ohledem na výše uvedené byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost se podává jak z povahy tvrzení stěžovatele, tak i z judikatury shora příkladmo vyjmenované. Proto byla podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2004