ECLI:CZ:US:2004:3.US.487.04
sp. zn. III. ÚS 487/04
Usnesení
III ÚS 487/04
Ústavní soud rozhodl dne 16. prosince 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. z. a.s. zastoupené JUDr. J. M. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2004, sp. zn. 12 Cmo 12/2004, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2003, sp. zn. 12 Cm 331/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak splňovala formální podmínky zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), napadla stěžovatelka ve své obchodněprávní věci rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2004 (12 Cmo 12/2004-89) a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2003 (12 Cm 331/98-68) a tvrdila, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2004 (12 Cmo 12/2004-89) byl v bodu I. a III. výroku potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2003 (12 Cm 331/98-68), kterým soud I. stupně v bodu I. výroku zamítl žalobu o zaplacení 1,529.190,68 Kč s úroky z prodlení ve výši 20 % ročně od 29. srpna 1996 do zaplacení. V bodu II. výroku v rozsahu 415.157,32 Kč s příslušenstvím řízení zastavil podle §96 odst. 1 o. s. ř. na základě zpětvzetí návrhu v uvedené výši stěžovatelkou (stěžovatelka vystupovala v právním postavení žalobkyně v řízení před obecnými soudy). V bodu III. výroku soud I. stupně uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalované (L. z. D., a. s.) na náhradu nákladů řízení 79.337,- Kč. Žalované částky se stěžovatelka domáhala na základě smlouvy ze dne 16. června 1995. Podle čl. 6 této smlouvy se žalovaná zavázala zaplatit stěžovatelce třetinu částek zaplacených stěžovatelkou společnosti G., s. r. o., za odbornou pomoc při poskytování ekonomického a účetního poradenství. Z odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze vyplývá, že dne 25. října 1995 byla uzavřena další dohoda mezi stěžovatelkou a žalovanou, v jejímž bodu IV. bylo uvedeno, že "touto dohodou se ruší veškerá ujednání, dohody a smlouvy uzavřené mezi oběma stranami do dnešního dne". Obecné soudy dospěly k závěru, že pokud stěžovatelka uplatnila v průběhu řízení nárok podle dohody ze dne 25. října 1995, která zrušila dohodu ze dne 16. června 1995, z níž byl žalobou nárok uplatněn, změnila právní důvod pro vymáhání uplatněného nároku, a o takové změně žalobního návrhu musel soud I. stupně rozhodnout podle §95 odst. 1 o. s. ř., jak také učinil usnesením ze dne 30. května 2003 na jednání soudu, na kterém byli oba účastníci přítomni. Tento návrh však stěžovatelka podala po uplynutí čtyřleté promlčecí doby (§391 a §397 obch. zák.). Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu I. stupně, že nárok stěžovatelky je proto promlčen.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že s postupem obecných soudů nesouhlasí. Nedomnívá se, že došlo ke změně žaloby. Odpověď stěžovatelky na dotaz soudu I. stupně, že uplatňuje nárok i podle smlouvy ze dne 25. října 1995, nelze považovat za změnu žaloby, ale za upřesnění skutkového stavu věci. O změnu žaloby jde tehdy, jestliže "nové skutkové tvrzení změní skutkový stav". V daném případě však taková situace nenastala, neboť obě smlouvy jsou v žalobě zmíněny. Stěžovatelka zmiňuje, že šlo toliko o změnu právního důvodu žaloby. Jde tedy o podstatnou vadu řízení v postupu obecných soudů obou stupňů, pokud žalobě z důvodu promlčení nároku nebylo vyhověno. Nadto pokud bylo o změně žaloby rozhodnuto usnesením, mělo být toto usnesení vyhotoveno v písemné podobě a doručeno účastníkům. Je totiž zřejmé, a v tomto směru stěžovatelka souhlasí s názorem odvolacího soudu, že změna žaloby má hmotněprávní účinky a že může mít vliv na běh promlčecích lhůt. V této souvislosti odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 289/95. Stěžovatelka proto navrhla, aby napadená rozhodnutí (rozsudek Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze), jak jsou vpředu označena, byla zrušena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě se sluší uvést, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů; proto mu nepřísluší v daných souvislostech přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.
Z odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, jak je vpředu označen, tvrzený zásah do základních práv stěžovatelky zjištěn nebyl. Za předmět žaloby nelze obecně považovat pouze obsah petitu, ale i jeho skutkové odůvodnění. Za jeho změnu je možné považovat i tvrzení, že nárok je opřen o jiný smluvní vztah. V daném případě nejde tedy o pouhou změnu právního důvodu žaloby, jak se domnívá stěžovatelka, a rovněž tak není rozhodné, zda obě smlouvy jsou v žalobě zmíněny. Rozhodující je výslovné tvrzení stěžovatelky v žalobě, o co opírá svůj nárok (tzv. povinnost tvrzení podle §101
odst. 1 o. s. ř.). Pokud tedy stěžovatelka změnila skutkově základ uplatněné žaloby, byly splněny podmínky pro postup obecného soudu podle §95 odst. 1 o. s. ř. (rozhodnutí obecného soudu o změně žaloby). Z hlediska ústavně zaručených práv stěžovatelky proto nelze nic namítat proti právnímu závěru obecných soudů, že pokud stěžovatelka podala tento návrh po uplynutí promlčecí lhůty, jde o promlčený nárok.
Obdobně nedůvodné je tvrzení stěžovatelky stran nutnosti doručit předmětné usnesení o připuštění změny žaloby účastníkům v písemné podobě. Podle §95 odst. 1 o. s. ř. žalobce může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Změněný návrh je třeba ostatním účastníkům doručit do vlastních rukou, pokud nebyli přítomni jednání, při němž ke změně došlo. V dané věci soud připustil změnu návrhu na jednání, na kterém byli oba účastníci, tedy i stěžovatelka, přítomni. Předmětné usnesení o změně návrhu nebylo tedy nutné účastníkům doručovat do vlastních rukou. Odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 289/95 je nepřípadný z důvodu odlišných skutkových okolností.
Ústavní soud proto uzavírá, že v této věci nedošlo k porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatelky; ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2004