ECLI:CZ:US:2004:3.US.489.03
sp. zn. III. ÚS 489/03
Usnesení
III. ÚS 489/03
Ústavní soud rozhodl dne 25. května 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. D. H., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 19. října 1999, sp. zn. 10 C 1239/98, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. července 2003, sp. zn. 11 Co 92/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i jinak formální náležitosti podle zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon, napadl stěžovatel ve své občanskoprávní věci rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. července 2003 (11 Co 92/2003-113) a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 19. října 1999 (10 C 1239/98-12) a tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo vlastnit a užívat majetek (čl. 11 Listiny základních práv a svobod) a rovněž tak ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. července 2003 (11 Co 92/2003-113) byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 19. října 1999 (10 C 1239/98-12) v tom znění, že se určuje, že výlučným vlastníkem parc. č. 133/2 o výměře 609 m2 - zahrady, zapsané na LV č. 305 u Katastrálního úřadu v Lounech pro obec Libčeves a k. ú. Řisuty u Libčevse je žalobkyně (H. K.).
Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, jak je vpředu označen, se podávají následující skutečnosti. K předmětnému pozemku bylo v katastru nemovitostí vedeno dvojí vlastnictví žalobkyně a stěžovatele (vystupoval před obecnými soudy v postavení žalovaného). Uvedený stav byl zapříčiněn pochybením tehdejšího státního notářství, které v roce 1981 před registrací postupní smlouvy náležitě neověřilo smluvní vztahy. Pozemek získala původně jako příděl babička žalobkyně, později se stal vlastnictvím bývalého JZD Řinuty, a to jej přenechalo matce stěžovatele. Ta byla tedy vždy jen jeho uživatelkou, nikoliv vlastnicí pozemku. Matka stěžovatele proto nemohla podle názoru obecných soudů sporný pozemek převést postupní smlouvou ze dne 9. června 1981 na stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že tato je vedena především proti "faktickému zrušení vlastnického práva". V této souvislosti uvedl, že žádný z obecných soudů se nezabýval existencí vlastnického vztahu stěžovatele k předmětnému pozemku. Obecné soudy se zabývaly otázkou vydržení, která se jeví jako zástupná, neboť "těžko lze vydržet vlastní vlastnictví". V odůvodnění rozsudku nebylo reagováno na tvrzení stěžovatele, že k vydání daného pozemku žalobkyni došlo na základě chyby vydávajícího subjektu podle zákona o půdě, neboť byl vydán pozemek, který je ve vlastnictví fyzické osoby.
S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl zrušit rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K povaze tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti Ústavní soud zdůrazňuje, že není další instancí v soustavě obecného soudnictví, a proto mu nepřísluší v daných souvislostech přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což dle povahy vývodů ústavní stížnosti stěžovatel usiloval. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je totiž vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovatelem ani tvrzeny.
Ostatně z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů (Okresního soudu v Lounech a Krajského soudu v Ústí nad Labem) vyplývá, že tyto soudy na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci, jenž stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak nezpochybňoval, zaujaly v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR) právní názor, který má ve zjištěném skutkovém stavu oporu, a svůj právní názor ústavně konformním způsobem odůvodnily (§157 odst. 2 o. s. ř.); pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto těmto obecným soudům nic vytknout.
Předmětem řízení před obecnými soudy bylo určení vlastnictví ke shora označenému pozemku, a to za situace, kdy v katastru nemovitostí byl obsažen duplicitní zápis vlastnictví. Údaje v katastru nemovitostí samy o sobě nedokládají vlastnictví určité osoby k těm kterým nemovitostem, neboť stav zápisů v katastru nemovitostí má spíše povahu evidenční a může být zpochybněn, jak se v dané věci stalo. Je pak věcí obecných soudů, aby se zabývaly tím, komu svědčí vlastnické právo. Stěžovatelova tvrzení, že k vydání daného pozemku žalobkyni došlo na základě chyby vydávajícího subjektu podle zákona o půdě a že obecné soudy nebraly v potaz existenci vlastnického vztahu stěžovatele k předmětnému pozemku a zabývaly se otázkou vydržení, která se jeví jako zástupná, neboť těžko lze vydržet vlastní vlastnictví, jsou proto po právní stránce bezvýznamná.
Z těchto důvodů proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech, jak jsou vpředu označena, nebyla porušena základní práva stěžovatele, ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou vývodů ústavní stížnosti, tak i konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 25. května 2004