ECLI:CZ:US:2004:3.US.494.04
sp. zn. III. ÚS 494/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. srpna 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci stěžovatelky M. M. právně zastoupené JUDr. V. V. advokátem o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního státního zastupitelství Brno-venkov ze dne 24. května 2004 sp. zn. 2 Zn 710/2004 a usnesení Policie ČR, Inspekce ministra vnitra, 5. oddělení, Brno ze dne 23. března 2004 č. j. IN-9/05-TČ-2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, a to pro porušení čl. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 10 odst. 3, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu ústavní stížnosti a k ní přiložených příloh Ústavní soud zjistil:
Stěžovatelka podala přípisem ze dne 15. září 2003 trestní oznámení na pplk. V. V. policejního radu ÚDV Policie ČR, pracoviště Brno, a to pro trestné činy "neoprávněného nakládání s osobními údaji, zasahování do nezávislosti soudu, poškozování cizích práv a zneužívání pravomoci veřejného činitele", neboť měl neoprávněně zasahovat do občanského soudního řízení žalobkyně A. Ch. stěžovatelčiny matky, a tajně si sjednávat se soudkyní osobní jednání o soudním řízení.
Usnesením Inspekce ministra vnitra, 5. oddělení, Brno, ze dne 23. března 2004 č. j. IN-9/05-TČ-2004 byla věc odložena podle §159a odst. 1 tr. ř., neboť nejde o podezření z trestného činu a není na místě ji vyřídit jinak. V odůvodnění usnesení bylo konstatováno, že pplk. V. V.šetřil pod č. j. ÚDV-6/B-03 trestní oznámení A. Ch., přičemž zjistil, že obdobné podání má být předmětem civilního řízení konaného před Krajským soudem v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. 12 Co 335/03. Za účelem ověření tohoto zjištění navštívil pplk. V. V. soudkyni JUDr. D. F. předsedkyni senátu v předmětné věci, která mu po předložení trestního oznámení potvrdila, že se jedná o obsahově zcela totožné podání, nahlédnutí do spisu však pplk. V. neumožnila.
Stěžovatelčina stížnost proti shora konstatovanému usnesení Inspekce ministra vnitra byla zamítnuta podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. usnesením Okresního státního zastupitelství Brno-venkov ze dne 24. května 2004 sp. zn. 2 Zn 710/2004, přičemž v jeho odůvodnění bylo mj. uvedeno, že pplk. V. V. svým jednáním nenaplnil zákonné znaky prověřovaných ani jiných trestných činů, neboť soud požádal o poskytnutí údajů přímo souvisejících s trestním řízením, které vedl, k čemuž byl dle ustanovení trestního řádu oprávněn i povinen, přičemž ve smyslu §8 odst. 1 tr. ř. a §44 o. s. ř. jsou soudy povinny vyhovět dožádaní policejních orgánů a mohou jim, při existenci právního zájmu, umožnit nahlédnout do spisu a pořídit z něj fotokopie či opisy.
V podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že policejním orgánem i státním zastupitelstvím jí bylo odmítnuto nahlédnout do spisu (stěžovatelkou blíže nespecifikovaného), tyto orgány se nevypořádaly s posuzovanými skutečnostmi tak, jak jim to ukládá ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a neodůvodnily svůj "nesprávný postup ohledně hodnocení všech důkazů i ve spojitosti s neoprávněným nakládáním se stěžovatelčinými údaji pro KS Olomouc, kde stěžovatelka nemá podanou žádnou žalobu". Stěžovatelka rovněž odkázala na řadu svých podání k ústavní stížnosti přiložených.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (č1. 83 Ústavy). Ústavní stížnost může fyzická nebo právnická osoba podat pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud posoudil ve světle namítaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 26. února 1997, sp. zn. II. ÚS 361/96 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, str. 343 a usnesení ze dne 8. dubna 1999, sp. zn. I. ÚS 84/99 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 14, str. 291) ústavní zákony nezaručují subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána. Charakteristickým znakem moderního právního státu je skutečnost, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Stěžovatelka v postavení oznamovatelky trestného činu nemá žádné ústavní právo na to, aby bylo zahájeno trestní stíhání proti komukoliv. Proto v odložení věci policejním orgánem a následném potvrzení tohoto rozhodnutí státním zastupitelstvím nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu.
Ústavní soud jen na okraj konstatuje, že se plně ztotožňuje s názorem orgánů činných v trestním řízení, pokud dovodily, že pplk. V. V. postupoval zcela v souladu s ustanoveními trestního řádu, konkrétně §2 odst. 5 a §8 odst. 1 tr. ř. a že při prověřování trestního oznámení nebyly zjištěny skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že byl spáchán trestný čin, a proto bylo na místě postupovat podle §159a odst. 1 tr. ř., tedy věc odložit.
V rámci projednávané ústavní stížnosti se Ústavní soud nemohl zabývat námitkou stěžovatelky, že policejní orgán a státní zastupitelství jí odepřely nahlédnout do spisu, čímž mělo být zasaženo do jejích ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní stížnost totiž směřuje proti shora konstatovaným usnesením orgánů činných v trestním řízení o odložení trestního oznámení stěžovatelky a nikoliv proti tvrzenému postupu těchto orgánů spočívajícímu v odepření nahlédnutí do spisu. Ústavní soud vzhledem ke své vázanosti petitem ústavní stížnosti nemohl tuto námitku věcně přezkoumávat.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu