ECLI:CZ:US:2004:3.US.505.03
sp. zn. III. ÚS 505/03
Usnesení
III. ÚS 505/03
Ústavní soud rozhodl dne 2. června 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. P. D., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2003, sp. zn. 9 To 324/2003, a rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. 1 T 126/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2003, sp. zn. 9 To 324/2003, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. 1 T 126/2001, s tím, že uvedenými rozhodnutími mělo být porušeno právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") v návaznosti na čl. 8 odst. 2 Listiny a právo na obhajobu garantované čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, v záhlaví uvedeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem šíření poplašné zprávy podle §199 odst. 1, 2 trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, přičemž podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 trestního zákona byl stěžovateli výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 1,5 roku. Uvedeného trestného činu se dopustil tím, že dne 5. 5. 2001 ve 22.03 hod. ve Žďáře nad Sázavou telefonicky oznámil na linku operačního důstojníka Policie ČR, okresního ředitelství, že ve 23.00 hod. vybuchne na diskotéce v "Déčku", tedy v provozních prostorách Tossa baru, na náměstí Republiky č. 14, ve Žďáře nad Sázavou 1, bomba; na základě této informace bylo provedeno neprodlené vyklizení předmětných prostor, kde se nacházelo nejméně 150 osob, a podrobná prohlídka, na jejímž základě byla zjištěna nepravdivost této zprávy; tím stěžovatel způsobil obavy a zmatek u návštěvníků diskotéky, personálu podniku a jeho provozovatele, kterému tím navíc byla způsobena hmotná škoda v přesně nezjištěné výši.
Toto rozhodnutí napadl stěžovatel odvoláním, ve kterém namítal, že řízení neproběhlo zákonným způsobem, protože stěžejní důkaz, tj. zjištění, že hlas volajícího, jenž informuje policii o uložení bomby na veřejném místě, je identický s hlasem stěžovatele, provedený formou odborného vyjádření Kriminalistického ústavu v Praze před zahájením trestního stíhání, nepovažuje za neodkladný či neopakovatelný úkon ve smyslu §160 odst. 4 trestního řádu, a proto je tento důkaz neúčinný. Krajský soud jeho odvolání usnesením napadeným touto ústavní stížností podle §256 trestního řádu zamítl. Své rozhodnutí zdůvodnil tím, že skutečně před zahájením trestního stíhání byl porovnán a následně ztotožněn vzorek hlasu stěžovatele s hlasem volajícího, kdy se tak stalo řádným způsobem, tj. formou odborného vyjádření příslušného odboru Kriminalistického ústavu v Praze, na základě čehož bylo stěžovateli sděleno obvinění; v dalším řízení se jiný důkaz, že by volajícím byl obžalovaný, nepodařilo opatřit. K námitce stěžovatele soud konstatoval, že se jedná o neodkladný úkon, nikoliv však o úkon neopakovatelný, neboť kriminalistické zkoumání šlo kdykoliv zopakovat bez toho, že by důkazní kvalita mohla utrpět. Pro jeho opakování však není žádný důvod, neboť obsah této identifikace není nijak zpochybňován a znalecké zkoumání zodpovědělo všechny otázky s požadovanou kvalitou a jistotou. Pro opakování tohoto úkonu by musely existovat materiální důvody, ty však vzhledem k výše uvedenému dány nejsou. Dále krajský soud uvedl, že neodkladným je tento úkon proto, že bez tohoto úkonu by nebylo možno vůbec trestní stíhání zahájit (§160 odst. 1 trestního řádu), když neexistoval sebemenší důkaz, který by směřoval proti osobě stěžovatele a který by tak opravňoval trestní stíhání zahájit.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že názor obecných soudů, že se jedná o neodkladný úkon, je nesprávný, neboť se nejednalo o úkon splňující hlediska uvedená v §160 odst. 4 trestního řádu, ve znění do 31. 12. 2001, přičemž neodkladnost podle tohoto ustanovení nemůže spočívat výlučně v tom, že jím mají být objasněny skutečnosti podmiňující zahájení trestního stíhání; orgány činné v trestním řízení tak měly postupovat podle §158 trestního řádu (účinného do 31. 12. 2001) a na základě získaného odborného vyjádření teprve zvážit další procesní postupy. V důsledku pochybení orgánů činných v trestním řízení došlo k deformaci procesu hodnocení důkazů, kdy o stěžovatelově vině mělo být rozhodnuto na základě jediného, absolutně neúčinného důkazu. Kromě toho stěžovatel vyjadřuje pochybnosti o tom, zda odborné vyjádření může vytvořit pevný základ pro rozhodnutí soudu; dle jeho názoru posuzované otázky měly být předmětem znaleckého posouzení. Jde-li o ústavněprávní rovinu, stěžovatel poukazuje na to, že pokud obecné soudy rozhodly o jeho vině na základě důkazu pořízeného v rozporu se zákonem, resp. důkazu procesně neúčinného, porušily tím jeho právo na řádný a spravedlivý proces, k čemu dodal, že výklad ustanovení §160 odst. 4 trestního řádu (účinného do 31. 12. 2001) byl účelový a orgány činné v trestním řízení mohly použít dostatek operativně pátracích prostředků ke zjištění osoby podezřelé ze spáchání daného trestného činu. Stěžovatel má i za to, že došlo k porušení jeho práva na obhajobu, kdy jediný důkaz byl pořízen před zahájením trestního stíhání, aniž by mu byla poskytnuta jakákoli možnost obhajoby proti tomuto klíčovému důkazu; v souvislosti s tím poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. III. ÚS 346/01. Závěrem uvedl, že dle jeho názoru trestní řád stanoví jasné pravidlo o přípustnosti provádění důkazů pouze v hlavním líčení, z tohoto pravidla jsou přípustné výjimky, je-li to stanoveno zákonem, čemuž tak v jeho případě nebylo. Vzhledem k tomu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí možnosti porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě vytýká obecným soudům nesprávný a účelový výklad ustanovení §160 odst. 4 trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2001. Při posuzování uvedené námitky je třeba vycházet z konstantní judikatury Ústavního soudu, dle které rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo i autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení ústavně zaručených práv (např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 8, č. 66); k porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení může zpravidla dojít až v případě, kdy soudy vycházely ze zásadně nesprávného zhodnocení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v procesu interpretace a aplikace jednoduchého práva byl obsažen prvek svévole (srov. nález ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98).
V posuzované věci se přitom výklad a použití uvedeného ustanovení jako zjevně svévolné nejeví, neboť obecné soudy řádně, tj. srozumitelně a nikoliv v rozporu s pravidly logiky, své závěry vysvětlily, když - stručně řečeno - konstatovaly, že bez provedení předmětného úkonu by nebylo vůbec možno (aniž by došlo k porušení ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu) trestní stíhání vůči stěžovateli zahájit, kdy je tedy z povahy věci zřejmé, že tento úkon nešlo odložit na dobu po zahájení trestního stíhání. Přitom tvrzení stěžovatele, že policie měla k dispozici operativně pátrací prostředky k tomu, aby mohla označit určitou osobu za podezřelou ze spáchání trestného činu, je pouze spekulativní. Uvedenými okolnostmi se tento případ zásadně liší od nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. III. ÚS 346/01 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 25, č. 30), v němž odborné vyjádření znalce nebylo možno za neodkladný nebo neopakovatelný úkon považovat.
Je však třeba poukázat ještě na další aspekt. Jádro věci netkví ani tak v tom, že policie si opatřila odborné vyjádření, ale zda soud postupoval správně, pokud je jako důkaz připustil. V této souvislosti nutno poukázat na to, že zákonem č. 265/2001 Sb. byl s účinností od 1. 1. 2002 novelizován trestní řád, přičemž daná novela mimo jiné výslovně umožnila opatřování a provádění některých procesně relevantních důkazů již ve fázi před zahájením trestního stíhání, kdy zákonodárce vycházel ze skutečnosti, že některé úkony dokazování jsou takové povahy, že účast obviněného na nich nemá žádný podstatný význam (srov. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F.: Trestní řád, Komentář, I. díl, C. H. BECK, 4. vydání, 2002, str. 564-5, 937, 1030). S přihlédnutím k těmto skutečnostem bylo třeba se zaměřit na otázku, zda v tomto konkrétním případě mohla být nějak zkrácena procesní práva stěžovatele. V posuzovaném případě to sice stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, avšak již nijak nekonkretizuje, v čem fakticky toto zkrácení mělo spočívat; jinak řečeno, z ústavní stížnosti není patrné, a není to zřejmé ani Ústavnímu soudu, jak by se stěžovatelova situace mohla změnit, pokud by daný důkaz musel být po zahájení trestního stíhání opatřen znovu, kterýžto postup stěžovatel ve svém návrhu pokládá za správný. Pokud stěžovatel zpochybňuje jako důkaz odborné vyjádření, jedná se o důkazní prostředek výslovně připuštěný trestním řádem (§105 odst. 1 trestního řádu), dle platné právní úpravy (trestní řád po již zmíněné novelizaci zákonem č. 265/2001 Sb.) jde dokonce - na rozdíl od znaleckého posudku - o prostředek obvyklý; jde-li o hodnocení tohoto důkazu, pak toto je, jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu, věcí soudů obecných, přičemž Ústavní soud do tohoto procesu není oprávněn zpravidla zasahovat, a to ani v případě, že by se s tímto hodnocením neztotožňoval. V rozhodnutí obecných soudů je řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, vyloženo, jak tyto orgány veřejné moci daný důkaz hodnotily, a tak z hlediska ústavnosti jim nelze nic vytknout.
Vzhledem k uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 2. června 2004