ECLI:CZ:US:2004:3.US.507.03
sp. zn. III. ÚS 507/03
Usnesení
III. ÚS 507/03
Ústavní soud rozhodl dne 14. června 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. I. Ž. a 2. L. Ž. obou zastoupených JUDr. J. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. 35 Co 343/2003, a rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 10. března 2003, sp. zn. 11 C 27/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla i jinak podána v intencích zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon), napadli stěžovatelé ve své občanskoprávní věci rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 26. srpna 2003 (35 Co 343/2003-51) a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 10. března 2003 (11 C 27/2003-23) a tvrdili, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva obsažená v čl. 2, čl. 3 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod; podle odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé spatřují porušení svých práv v tom, že bez znalosti věci (jako laici) podepsali nájemní smlouvu na dobu určitou, která jim nezaručovala právo na bytovou náhradu. Po skončení platnosti této smlouvy pak byla podána žaloba na vyklizení jimi užívaného bytu (šlo o byt č. 6 v prvním podlaží o velikosti 1+1 v domě čp. 2216, ulice O., Č. L.). Stěžovatelé zdůrazňují, že pokud by jim byly tyto okolnosti známy, novou nájemní smlouvu by nepodepisovali. Před podpisem této smlouvy měli sjednánu jinou nájemní smlouvu na dobu neurčitou na jiný byt. Stěžovatelé argumentují ust. §3 obč. zák. (dobrými mravy), neboť protistrana zneužila své znalosti v jejich neprospěch. Stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec a Okresního soudu v České Lípě, jak jsou vpředu označena, zrušil.
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 10. března 2003 (11 C 27/2003-23), ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 26. srpna 2003 (35 Co 343/2003-51), bylo vyhověno žalobě Mgr. D. T., správce konkurzní podstaty úpadce Stavebního podniku R., a. s., a stěžovatelům (žalovaným) stanovena povinnost vyklidit byt č. 6 v prvním podlaží o velikosti 1+1 v domě čp. 2216, ulice O., Č. L. a vyklizený byt předat žalobci.
Obecné soudy rozhodovaly na základě následujícího skutkového stavu věci, proti němuž stěžovatelé námitky v ústavní stížnosti nevznesli. Původním pronajímatelem podnikového bytu byl D., státní podnik, přičemž nájemní smlouva byla původně uzavřena na dobu určitou do 31. 6. 1996. Doba nájmu byla pak následně dalšími smlouvami prodlužována. Stavební podnik Ralsko, a. s., získal vlastnictví k domu čp. 2216 kupní smlouvou od Fondu národního majetku. Následně pak uzavřel se stěžovateli nájemní smlouvu na dobu určitou od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2001. Protože do 30 dnů po skončení nájmu nepodal vlastník bytu u soudu žalobu, podle §676 odst. 2 obč. zák. se nájem prodloužil o další rok, tedy do konce roku 2002. Následně pak lhůta k podání žaloby splněna byla, neboť žalobce podal žalobu 29. ledna 2003. Nájem se již proto neprodlužoval. Obecné soudy proto dovodily, že žalobce se důvodně domáhal ochrany vlastnického práva a žalobě na vyklizení předmětného bytu bylo proto podle §126 obč. zák. vyhověno.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Těžištěm ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s právním názorem obecných soudů, který má oporu v příslušných ustanoveních občanského zákoníku. Argumentují tím, že jednání žalobce bylo v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Přehlíží však, že v soukromém právu se uplatňuje zásada "vigilantibus iura scripta sunt" (bdělým náležejí práva) a bylo věcí stěžovatelů, zda se rozhodli uzavřít příslušnou nájemní smlouvu. Uvedené jednání nelze proto bez dalšího pokládat za rozporné s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Na tomto místě je nutno rovněž zdůraznit, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což dle povahy vývodů ústavní stížnosti stěžovatelé usilují. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly ani stěžovateli tvrzeny.
Ostatně s tvrzeními stěžovatelů v ústavní stížnosti, které v podstatě ve shodném rozsahu uplatnili již v řízení před obecnými soudy, se obecné soudy (zejména pak Krajský soud v Ústí nad Labem) v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě vypořádaly (§157
odst. 2 o. s. ř.). Pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jež výlučně zakládá ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, nelze proto Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ani Okresnímu soudu v České Lípě nic vytknout. Právní názor, který obecné soudy zaujaly v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR), má oporu ve zjištěném skutkovém stavu a argumentace stěžovatelů při polemice s jejich právními závěry nepřekročila rámec jednoduchého práva.
Z takto rozvedených důvodů se podává, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů nedošlo, a proto ústavní stížnost, směřující proti rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec a Okresního soudu v České Lípě, jak jsou vpředu označena, byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou stížnostních důvodů, tak ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak z výroku tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 14. června 2004