ECLI:CZ:US:2004:3.US.524.04
sp. zn. III. ÚS 524/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. listopadu 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. A. J. právně zastoupeného Mgr. F. K. advokátem proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 13. 11. 2001, č. j. 5 C 349/2001-57, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 3. 2002, č. j. 22 Co 234/2002-86, a dále proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 2004, č. j. 33 Odo 449/2002-103, za účasti 1) Okresního soudu v Jindřichově Hradci, 2) Krajského soudu v Českých Budějovicích a 3) Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. 8. 2004, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 13. 11. 2001, č. j. 5 C 349/2001-57, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 3. 2002, č. j. 22 Co 234/2002-86, jakož i rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 2004, č. j. 33 Odo 449/2002-103, a to pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 26 odst. 1 a odst. 3, čl. 28 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že podanou žalobou se žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") domáhal vůči 1) České republice - Okresnímu soudu v Táboře a 2) České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 51 355,- Kč odpovídající výši úroků z prodlení za prodlení soudu se zaplacením jeho odměny a náhrady hotových výdajů, které vůči státu uplatnil jako ustanovený obhájce v trestním řízení vedeném před Okresním soudem v Táboře pod sp. zn. 12 T 336/96. O žalobě rozhodl Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 13. 11. 2001, č. j. 5 C 349/2001-57, tak, že ji zamítl. Stěžovatel proti tomuto rozsudku podal odvolání. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 28. 3. 2002, č. j. 22 Co 234/2002-86, rozhodnutí soudu prvního stupně podle ust. §219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), potvrdil. Stěžovatel podal dále proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 2004, č. j. 33 Odo 449/2002-103, podle ust. §243b odst. 2 část věty před středníkem, odst. 6 o. s. ř., zamítnuto.
V odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 13. 11. 2001, č. j. 5 C 349/2001-57, Okresní soud v Jindřichově Hradci konstatoval, že pokud jde o právní posouzení nároku uplatněného proti prvému žalovanému, vychází soud z toho, že vztah obhájce a státu, založený opatřením soudu o ustanovení obhájce v trestním řízení, je vztahem svého druhu, v němž stát nevystupuje v roli klienta. Tento vztah je upraven trestním řádem a nelze na něj aplikovat ustanovení občanského zákoníku, byť nárok obhájce na odměnu a náklady obhajoby je právem majetkovým. V daném případě, uvádí soud, vztah obhájce a soudu v trestním řízení není založen na zásadě rovného postavení účastníků, a stát v tomto řízení není v postavení dlužníka. Z dikce ust. §151 odst. 2 tr. řádu je podle okresního soudu nutno dovodit, že nárok obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů vzniká okamžikem poskytnutí právní pomoci. Podle ust. §151 odst. 3 tr. řádu pak soud rozhoduje o rozsahu poskytnuté právní pomoci, a v závislosti na tom o výši odměny a náhradě hotových výdajů. Jde tedy v daném případě o vztah upravený v právním řádu nikoliv na bázi soukromoprávní, při níž by bylo možno aplikovat ustanovení občanského zákoníku, nýbrž na bázi veřejnoprávní s nutností aplikace ust. §151 tr. řádu, zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů a advokátního tarifu. Okresní soud dále uvedl, že pokud jde o odměnu obhájce, nespočívá tato na smluvním principu, nýbrž na přiznání odměny rozhodnutím soudu podle ustanovení advokátního tarifu o odměně mimosmluvní. S přihlédnutím k tomu, že v ust. §151 tr. řádu není stanovena lhůta, v níž má být o nároku obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů rozhodnuto, stejně tak není stanovena lhůta, v níž musí být přiznaná odměna zaplacena, a dále s přihlédnutím k tomu, že nelze na předmětný vztah aplikovat ustanovení občanského zákoníku o prodlení, musel soud žalobu žalobce proti prvému žalovanému zamítnout. Okresní soud dále poukázal na novelu trestního řádu - zák. č. 265/2001 Sb., účinnou od 1. 1. 2002, která již řeší danou situaci a stanoví lhůty pro přiznání nároků ve vztahu k institutu právního zastoupení "ex offo", ta ovšem na předmětný spor nedopadá. Pokud jde o požadavek žalobce proti druhému žalovanému, okresní soud uvedl, že jej zamítá ve své podstatě ze stejných důvodů, neboť není nesprávného úředního postupu, byť k proplacení došlo s průtahem, tam, kde veřejnoprávní předpis, jímž je v daném případě trestní řád, stran lhůty k úhradě odměny a náhrady hotových výdajů nic nestanoví. Občanskoprávní předpis aplikovat nelze, a proto zde chybí jeden ze základních předpokladů úspěšnosti požadavku na náhradu škody, jímž je porušení právní povinnosti.
Krajský soud v Českých Budějovicích se ve svém rozsudku ze dne 28. 3. 2002, č. j. 22 Co 234/2002-86, s právními závěry soudu prvního stupně zcela ztotožnil, odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně shledal přesvědčivým, a vzhledem k odvolacím námitkám uvedl, že vztah mezi ustanoveným obhájcem na straně jedné a státem na straně druhé je upraven ve veřejnoprávní části našeho právního řádu, nikoli v části soukromoprávní, konkrétně trestním řádem a zákonem č. 85/1996 Sb., o advokacii. Uvedený vztah tudíž nepodléhá příslušným ustanovením občanského zákona o příkazní smlouvě a nelze dovodit, že by měl určité prvky vztahu soukromoprávního. Poskytnutí odměny advokátu v daném případě upravuje ust. §151 odst. 2 tr. řádu a zvláštní předpis, kterým je advokátní tarif. V uvedených právních normách není stanovena lhůta pro přiznání a pro vyplacení odměny advokáta. Tato odměna se přiznává rozhodnutím soudu, případně jiného orgánu, a to podle ustanovení o mimosmluvní odměně, nikoli podle ustanovení o smluvní odměně. Z uvedeného pak rovněž odvolací soud dovodil, že na daný vztah nelze použít ustanovení občanského zákoníku a soud prvního stupně rozhodl správně, když žalobu jako nedůvodnou zamítl s odůvodněním, že nemohlo dojít k prodlení s peněžitým plněním na straně žalovaných, které by mělo za následek sankci v podobě úroků z prodlení.
Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 24. 6. 2004, č. j. 33 Odo 449/2002-103, dovodil, že požaduje-li žalobce úroky z prodlení (sankční úroky) z částky, která mu byla soudem přiznána jako odměna a náhrada hotových výdajů, požaduje úroky z prodlení z nákladů řízení přiznaných mu proti státu podle ust. §151 odst. 2 a 3 tr. řádu. Nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem, který má oporu v ustanoveních práva procesního a nikoli práva hmotného, a vzniká až na základě pravomocného rozhodnutí soudu. Ustanovení §151 odst. 2 a 3 tr. řádu, uvádí dovolací soud, je výlučně procesně právního charakteru a při jeho použití nepřichází v úvahu aplikace ust. §517 odst. 2 obč. zákoníku, které se týká pouze peněžitých závazkových vztahů založených hmotným právem.
V ústavní stížnosti stěžovatel z výše uvedených ústavních předpisů, jejichž porušení v ústavní stížnosti namítá, dovozuje, že i ustanovený obhájce má za svoji činnost (hmotné) právo na spravedlivou odměnu, a není-li toto jeho právo uspokojeno, má právo domáhat se ochrany u soudu. Aby se mohl svého práva v případě, že soud nebude činný, soudně domáhat, musí se jednat o nárok právně vymahatelný, a musí být tedy právním předpisem stanovena, nebo alespoň výkladem dovozena splatnost takového nároku. Jestliže v trestním řádu, v zákoně o advokacii, advokátním tarifu ani jiném právním předpise není splatnost nároku ustanoveného obhájce na odměnu za obhajobu stanovena (do novely trestního řádu účinné od 1. 1. 2002 tato již je zakotvena), nemůže být tato skutečnost vykládána v neprospěch stěžovatele, jak to učinily obecné soudy v napadených rozhodnutích.
Vztah státu a ustanoveného obhájce, uvádí stěžovatel, totiž není čistým vztahem veřejnoprávním, jak uvádějí obecné soudy, ale vztahem svého druhu, který v sobě zahrnuje jak složky veřejnoprávní, tak i soukromoprávní. V části tohoto vztahu týkající se práva ustanoveného obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů, splatnosti takového nároku apod. jde o složku majetkovou, tedy čistě soukromoprávní. V soukromoprávním vztahu potom nemůže být jeden z účastníků takového vztahu nadřazen nad účastníkem jiným, v daném případě stát nad občanem. Aby se ustanovený obhájce mohl domáhat svého nároku u soudu, což je jeho nezadatelné právo, uvádí dále stěžovatel, musí se jednat o nárok splatný, musí tedy být alespoň výkladem odvoditelná splatnost tohoto nároku. Je-li daná složka vztahu mezi ustanoveným obhájcem a státem složkou soukromoprávní, měla by být splatnost nároku obhájce stanovena za analogického použití občanského zákoníku (pokud ne dokonce za přímého použití tohoto zákona ve smyslu ust. §1 odst. 2 občanského zákoníku). Stěžovatel dále dovozuje, že pokud bychom vyšli z koncepce přijaté soudem prvního stupně i soudem odvolacím, znamenalo by to, že obhájce nemá žádnou možnost domáhat se svého nároku vůči státu v případě, že je soud nečinný. Takovýto důsledek, uvádí stěžovatel, však je z hlediska uvedených ústavních pravidel a základních práv stěžovatele nepřijatelný. Stejně tak je podle stěžovatele nepřijatelný důsledek vyplývající z právního názoru soudu odvolacího, podle kterého by stát měl být absencí zvláštního ustanovení o úrocích z prodlení v procesním předpisu zvýhodněn oproti všem ostatním účastníkům právních vztahů tím, že by po něm v případě prodlení s plněním oprávněného nároku obhájce nebylo možno požadovat úroky z prodlení. Výklad předmětné problematiky učiněný odvolacím soudem je podle stěžovatele ryze účelový, neboť nehledě na to, že nárok obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů je upraven procesním předpisem, nárok samotný je svou podstatou nárokem hmotně právním jakožto nárok na odměnu za vykonanou práci.
Vztah mezi ustanoveným obhájcem a státem, týkající se nároku ustanoveného obhájce na odměnu, je podle stěžovatele vztahem mezi věřitelem a dlužníkem svého druhu, a nelze připustit, aby ustanovený obhájce neměl možnost se svého nároku v případě nečinnosti státu zastoupeného soudem domáhat, a aby stát byl oproti jiným dlužníkům zproštěn povinnosti platit majetkovou sankci za prodlení v podobě úroků z prodlení (která je zároveň kompenzací věřitele za újmu vyvolanou prodlením). Obecné soudy, uvádí stěžovatel, zjistily správně skutkový stav věci, po právní stránce však věc vyhodnotily a rozhodly při porušení výše uvedených ústavních práv stěžovatele, když mu ve svém důsledku odepřely právo na soudní ochranu.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Přezkum věcné správnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci se z pravomoci Ústavního soudu vymyká za podmínky, že obecný soud své rozhodnutí náležitým způsobem odůvodní (§157 odst. 2 o. s. ř.). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud v této souvislosti dále připomíná, že postup v soudním řízení, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Vzhledem k tomu, že v posuzované věci šlo o přiznání odměny advokáta, obhájce ustanoveného "ex offo", a stěžovatelem je mimo jiné tvrzeno i porušení práva zaručovaného článkem 28 Listiny, nelze pominout závěry pléna Ústavního soudu přijaté v jeho Stanovisku Pl. ÚS-st. 1/96, v němž se Ústavní soud zabýval mj. i povahou advokátní odměny. Na odůvodnění tohoto stanoviska možno odkázat (přestože bylo přijato ještě za platnosti předchozího předpisu upravujícího odměny advokátů - vyhl. č. 270/1990 Sb., ve znění vyhl. č. 573/1990 Sb.).
Ústavní soud v něm poukázal na to, že článek 28 Listiny upravuje jedno z práv, tvořících obsah pracovněprávních vztahů, a tudíž soukromoprávních smluvních vztahů (a představuje určité omezení smluvní volnosti), zatímco ustanovení §151 odst. 2 až 4 trestního řádu, které upravuje odměnu a náhradu hotových výdajů obhájce v případě nutné obhajoby, určuje jedno z práv, tvořících obsah veřejnoprávního vztahu mezi státem a obhájcem, založeného jednostranným rozhodnutím státního orgánu (opatřením soudu podle §39 odst. 1 tr. řádu). Ve stanovisku Ústavní soud dále uvedl, že stanovení výše náhrad, poskytovaných státem za práce a služby podle čl. 9 odst. 2 Listiny, prováděných na základě zákona a na něj navazujícího jednostranného rozhodnutí orgánu veřejné moci za účelem ochrany ústavou garantovaných hodnot, není věcí omezení smluvní volnosti za účelem ochrany zaměstnanců. Ústavní soud dále dovodil, že v této souvislosti proto nepovažuje za možné aplikovat analogický úsudek z obsahu soukromoprávního na obsah veřejnoprávního vztahu, a tedy z porušení ust. §151 odst. 2 tr. řádu, §23 odst. 2, §15 odst. 1 písm. b) a §16 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 270/1990 Sb., ve znění vyhl. č. 573/1990 Sb., dovodit dotčení základního práva, obsaženého v čl. 28 Listiny (resp. čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech; čl. 26 Mezinárodního paktu o politických a občanských právech zakotvuje princip rovnosti s důrazem na zákaz diskriminace, což není bezprostředním obsahem posuzované materie). Ve stanovisku Ústavní soud také uvedl, že při posuzování rozporu rozhodnutí obecných soudů s ustanoveními tehdy platné vyhl. č. 270/1990 Sb., ve znění vyhl. č. 573/1990 Sb., je z hlediska ústavního rozhodné, zdali tento rozpor se dotýká čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny intenzitou narušující princip proporcionality, tj. způsobem spojujícím nepřiměřenou pracovní zátěž k úrovni přiznané odměny a náhrady hotových výdajů (viz též usnesení Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 300/04).
Ústavní kvalifikace posuzované věci vyplývá, jak uvedl dále Ústavní soud, i z právního názoru Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Mussele v. Belgium (1983). V uvedeném případě si belgický advokát stěžoval, že povinnost zastupovat nemajetné obžalované bez odměny a bez náhrady výloh představuje porušení čl. 4 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V souvislosti s nutnou obhajobou bez nároku na odměnu a náhradu výdajů Soud konstatoval, že "neproplacení platu a výloh je jevem, který je nutno posuzovat z úhlu normálnosti a proporcionality". Tyto pak vymezil tím, že "žalujícímu nebyla vnucena disproporční zátěž", tj. "v daném období představovala sporná situace pro pana Van der Mussela jistě určité nevýhody, vyplývající z neproplacení odměny a výloh, současně však je doprovázely výhody" (mezi které Soud zařadil profesní monopol advokacie na obhajobu, možnost profesního zdokonalování, zabezpečení práva na obhajobu podle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), přičemž "nevýhody nebyly přemrštěné: žalujícímu nebyla vnucena nepřiměřená pracovní zátěž a částka výdajů způsobených těmito záležitostmi se jeví jako relativně nízká".
K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces je třeba si z obecného pohledu uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že orgán veřejné moci rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu. V daném případě obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a advokátního tarifu. Napadená rozhodnutí mají zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), byla vydána příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny), nejsou projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) a rozhodovalo se ve dvoustupňovém řízení. Za takových okolností lze učinit jen závěr, že postup orgánů veřejné moci zajistil spravedlivý výsledek. K porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, tedy rovněž nedošlo.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by postupem ve věci jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, a ústavní stížnost proto posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu