ECLI:CZ:US:2004:3.US.525.04
sp. zn. III. ÚS 525/04
Usnesení
III. ÚS 525/04
Ústavní soud rozhodl dne 22. září 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy, ve věci navrhovatele V. R., zastoupeného JUDr. M. H. advokátem o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2004 sp. zn. 6 Tdo 391/2004, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. srpna 2003 sp. zn. 2 To 103/03 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2003 sp. zn. 2 T 36/2002, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala formální předpoklady stanovené zákonem, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že se jimi cítí být dotčen ve svém ústavně zaručeném základním právu na spravedlivý proces plynoucím z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V trestním řízení proti němu vedeném byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2003 sp. zn. 2 T 36/2002 (spolu s dalším spoluobžalovaným) pro blíže popsaný skutek shledán vinným ze spáchání trestného činu loupeže dle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., za toto jednání odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků se zařazením do věznice s ostrahou a dále mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou, jakož i uložena povinnost nahradit České poště, s. p., přesně vyčíslenou škodu. Její loupežné přepadení, při němž byla postřelena jedna ze zaměstnankyň, stěžovatel popírá, a proto brojil proti rozsudku nalézacího soudu odvoláním, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. srpna 2003 sp. zn. 2 To 103/03 jako nedůvodné zamítl. Dovolání stěžovatele potom Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. dubna 2004 sp. zn. 6 Tdo 391/2004, vycházeje z posuzování podaného mimořádného opravného prostředku z pohledu dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, odmítl.
Stěžovatel svou obsáhlou argumentaci obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti soustředil na předložení svého názoru na hodnocení ve věci provedených důkazů s poukazem na to, že v daném ohledu obecné soudy nedostály jim uložené zákonné povinnosti uvedené v ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu, podle kterého orgány činné v trestním řízení objasňují okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného. Zdůraznil, že přezkum provedený ze strany odvolacího soudu považuje za formální a v relaci k jeho výhradám rovněž za nedostatečný. S odkazem na tato v návrhu blíže rozvedená tvrzení se domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, stěžovatelem předestřená skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů s odkazem na přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, jakož i hodnocení celkové důkazní situace Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, nejedná-li se o extrémní rozpory zakládající vykročení z mezí ústavních kautel, tj. nejsou-li učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 3, č. 34; sp. zn. III. ÚS 166/95, tamtéž, Sv. 4, č. 79; sp. zn. II. ÚS 182/02, tamtéž, Sv. 31, č. 130; sp. zn. I. ÚS 272/01 ze dne 14. července 2004 a další). Vyjádřeno jinými slovy, Ústavní soud je v této souvislosti povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy obecných soudů. Naznačené vybočení z ústavních postulátů v dané věci ovšem zjištěno nebylo.
Krajský soud v Praze v odůvodnění citovaného rozhodnutí přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých důkazů dospěl ke svým skutkovým zjištěním, jakou a v důsledku jakých úvah jim přikládá důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance ve vztahu k ustálení skutkového základu, jakož i proč neuvěřil obhajobě stěžovatele. Tento postup logicky a věcně, v mezích argumentačního prostoru vytčeném provedenými důkazy, přesvědčivým způsobem odůvodnil, včetně vyrovnání se s námitkami, na něž poukázal stěžovatel opětovně i ve svém odvolání a následně v ústavní stížnosti. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací se potom s jeho výhradami ve shodě se zákonem v tomto směru rovněž v nezbytném rozsahu řádně vypořádal. Proto lze v konkrétnostech, aniž by bylo třeba znovu je opakovat, na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, která jsou takto výrazem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy ČR, odkázat.
Pokud se navazujícího usnesení Nejvyššího soudu týče, jím prezentovaný náhled na dosah dovolacího důvodu zakotveného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, jenž byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 282/03, Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 31, č. 23).
Ústavní stížnost stěžovatele tak byla shledána z pohledu ústavních kautel zjevně neopodstatněnou, když tato její zjevná neopodstatněnost se podává jak z vývodů v návrhu obsažených, tak i judikatury shora příkladmo vyjmenované, v důsledku čehož Ústavní soud návrh stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2004