ECLI:CZ:US:2004:3.US.539.04
sp. zn. III. ÚS 539/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. září 2004 ve věci ústavní stížnosti Ing. P. N. zastoupeného JUDr. L. M. advokátem proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. října 2003 sp. zn. 10 To 371/2003 a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 22. srpna 2003 sp. zn. 2 T 81/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy domáhá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 22. srpna 2003 sp. zn. 2 T 81/2003 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §223 tr. zák. a byl mu uložen peněžitý trest ve výši 15.000,- Kč. Odsouzený skutek (zkráceně řečeno) spočívá v tom, že stěžovatel dne 11. 11. 2002 v Mníšku pod Brdy na silnici I/4 jako řidič osobního automobilu nepřizpůsobil rychlost jízdy nepříznivým povětrnostním podmínkám, a proto nezaregistroval přítomnost většího množství vody na vozovce, která vytékala z nevyčištěných výpustních kanálků, dostal smyk a střetnul se s osobním automobilem poškozené H. T., která utrpěla zranění, jež ji omezovala v běžných životních činnostech po dobu 7 - 42 dnů.
Z podnětu stěžovatelova odvolání byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 21. října 2003 sp. zn. 10 To 371/2003 podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen rozsudek nalézacího soudu a věc byla postoupena k vyřízení obci Mníšek pod Brdy. Dle závěru odvolacího soudu odsouzený skutek není trestným činem, nicméně by mohl být posouzen jako přestupek.
Stěžovatelovo dovolání odmítnul Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. května 2004 sp. zn. 8 Tdo 540/2004 podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., ústavní stížností však toto rozhodnutí dovolacího soudu není napadeno.
V podané ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že obecné soudy učinily neúplné a nepodložené skutkové závěry, nesprávně posoudily otázku příčinné souvislosti mezi rychlostí jím řízeného automobilu a vznikem smyku. Hlavní příčinou smyku byla přítomnost velkého množství vody na silnici, kterou nemohl včas zpozorovat, neboť silnice byla po předchozím dešti mokrá a na kterou nebyl žádným opatřením údržby silnic upozorněn. Závěr soudů, že mohl svým jednáním porušit §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, zůstal nepodložený. Ve věci bylo možno učinit pouze ten závěr, že stěžovatel na vzniku nehody nenese žádnou odpovědnost a měl být proto podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zproštěn.
Podle názoru Ústavního soudu není ústavní stížnost přípustná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Ústavní stížnost je současně založena na principu subsidiarity, tj. představuje takový prostředek k ochraně práv, který lze využít až poté, kdy stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje. Nepřípustnost ústavní stížnosti je dána tím, že stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), přičemž z hlediska zákona o Ústavním soudu nutno procesními prostředky k ochraně práva rozumět nejen prostředky opravné, ale také (všechny) ty, které jsou způsobilé ochranu práva v příslušných řízeních přivodit (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 119/2000, sp. zn. III. ÚS 252/01).
Podle §222 odst. 2 tr. ř., soud postoupí věc jinému orgánu, jestliže shledá, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění, o nichž je tento orgán příslušný rozhodovat. Jak již konstatoval ve svém usnesení dovolací soud, zákon nepožaduje, aby soud zjistil, že zažalovaný skutek je přestupkem, postačuje pouze odůvodněný předpoklad, že tento skutek může být oprávněným orgánem takto posouzen. Odvolací soud pouze učinil závěr, že zažalovaný skutek není trestným činem, neboť stěžovatel neporušil důležitou povinnost a trestní řízení vedené proti stěžovateli tedy bylo pravomocně skončeno.
K posouzení, zda se stěžovatel dopustil přestupku či nikoliv, je příslušný obecní úřad, který není názorem soudu žádným způsobem vázán. Z obsahu ústavní stížnosti nevyplývá, zda resp. jakým způsobem bylo v řízení o přestupku rozhodnuto. Uplatněné námitky může stěžovatel vznést právě v tomto řízení, přičemž Ústavní soud nemůže svým rozhodnutím jeho výsledky předjímat. Pokud stěžovatel bude uznán vinným ze spáchání přestupku, může proti tomuto rozhodnutí podat ve smyslu §81 a násl. zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, odvolání. Podání ústavní stížnosti je proto předčasné.
Při shrnutí výše uvedeného soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou, když neshledal důvod k postupu dle ust. §75 odst. 2 cit. zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj