ECLI:CZ:US:2004:3.US.541.03
sp. zn. III. ÚS 541/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. září 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Jiřího Muchy a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti V. V., zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. září 2003 č. j. 25 Cdo 292/2003-139, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. května 2002 č. j. 57 Co 92/2002-114, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. září 2001 sp. zn. 28 C 232/97, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, došlou Ústavnímu soudu dne 9. 12. 2003, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví usnesení označených rozhodnutí obecných soudů a uvádí, že řízením, které předcházelo vydání napadených rozhodnutí byl podle jeho přesvědčení porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), tj. právo stěžovatele na spravedlivé projednání jeho záležitosti, neboť údajně "absolutní zákaz zprostit se odpovědnosti za způsobenou škodu adresovaný zákonodárcem státu je v projednávané věci obcházen za pomoci procesně právního institutu vznesení námitky promlčení".
Stěžovatel především nesouhlasí s výkladem ustanovení §22 odst. 1, odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 58/1969 Sb.") tak, jak byl proveden obecnými soudy a k počátku běhu objektivní desetileté promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu škody zdůrazňuje, že zákonodárcem nebylo pamatováno na případ, kdy by změna politických poměrů (po roce 1989) odůvodňovala počítání této lhůty teprve od odpadnutí takové překážky, neboť je zřejmé, že v předcházejícím nedemokratickém období by napadené rozhodnutí nemohlo být shledáno nezákonným.
Pokud se obecné soudy odmítají touto námitkou zabývat, porušují tím údajně čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který stanoví, že "každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu...". Z výše uvedeného slovního vyjádření stěžovatel dovozuje, že jakýkoli subjekt domáhající se náhrady škody z titulu nezákonného soudního rozhodnutí musí mít, bez ohledu na případné další zákonné podmínky, právo na náhradu škody.
Tuto svoji argumentaci stěžovatel dále rozvíjí poukazem na znění ustanovení §8 zákona č. 58/1969 Sb. z něhož dovozuje, že odpovědnost státu za škodu nelze považovat za odpovědnost objektivní, ale za odpovědnost "jíž se nelze zprostit", tedy takovou, proti které nelze úspěšně vznést námitku promlčení. Podle názoru stěžovatele je proto nutné považovat vznesení námitky promlčení za úkon absolutně neplatný, neboť takovým úkonem se stát zbavuje odpovědnosti.
Stěžovatel nesouhlasí ani s právním názorem obecných soudů uvádějícím, že v ustanovení §23 zákona č. 58/1969 Sb. je upravena promlčecí doba pro uplatnění nároku na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě (§5 zákona č. 58/1969 Sb.), neboť citované ustanovení zákona by se tak vztahovalo i na odpovědnost za škodu podle ustanovení §7, na které však zákaz zproštění se odpovědnosti ve smyslu ustanovení §8 zákona č. 58/1969 Sb. nedopadá.
Stěžovatel závěrem zdůrazňuje, že i kdyby tato výše předestřená argumentace nebyla shledána Ústavním soudem správnou, měl by Ústavní soud posoudit vznesenou námitku promlčení jako úkon, který byl učiněn v rozporu s dobrými mravy, ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku již z toho důvodu, že tento rozpor s dobrými mravy je třeba posuzovat jak ve vztahu k uplatněnému nároku, kdy údajně stát tím, že stanovil v ustanovení §23 zákona č. 58/1969 Sb. pro uplatnění nároku poškozeného "extrémně krátkou lhůtu", porušil rovněž zásadu rovnosti účastníků řízení, tak i proto, že odsuzující rozsudek byl zrušen až po dlouhých průtazích dne 30. 9. 1995, a teprve poté se mohl stěžovatel domáhat nároku na náhradu škody, kdy však již uplynula desetiletá promlčecí doba k náhradě škody, stanovená v §22 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 9. 2001 č. j. 28 C 232/97-90, ve věci žaloby stěžovatele (dříve žalobce) o zaplacení částky 284.000,- Kč, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR (dále jen "žalovaná") rozhodl tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit stěžovateli pod bodem I. výroku rozsudku částku 84.000,- Kč za období vazby od 21. 8. 1971 do 10. 9. 1971, a pod bodem II. výroku částku 200.000,- Kč za ušlý výdělek od 10. 9. 1971 do 30. 11. 1989.
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že stěžovatel se domáhal žalobou podanou dne 17. 7. 1997 nejprve zaplacení částky 200.000,- Kč z titulu odškodnění nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem. Dne 14. 6. 1999 upravil stěžovatel svůj žalobní návrh tak, že tuto částku nyní požaduje zaplatit jako ušlý výdělek za označené období, a dalších 84.000,- Kč požaduje zaplatit jako náhradu za dobu vazby. Soud prvního stupně změnu návrhu usnesením připustil.
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně vzal za prokázané, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 1972 sp. zn. 2 Ta 10/71 uznán vinným trestným činem výtržnictví a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na dva roky. V tomto trestním řízení stěžovatel strávil ve vazbě 20 dnů.
Nejvyšší soud na základě stížnosti pro porušení zákona rozsudkem ze dne 19. 9. 1991 sp. zn. 7 Tz 19/91 zrušil předcházející trestní rozsudek v celém rozsahu a současně zastavil trestní stíhání stěžovatele. Stěžovatel požádal o pokračování v trestním řízení, a rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 1995 sp. zn. 8 T 81/95, který nabyl právní moci dne 30. 9. 1995, byl stěžovatel podle ustanovení §226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby. Poté požádal stěžovatel Ministerstvo spravedlnosti ČR o projednání jeho nároku na náhradu škody ve výši 303.578,- Kč. Stěžovatel byl v tomto řízení částečně úspěšný, neboť na ztrátě na výdělku mu byla přiznána v roce 1996 částka 1.049,- Kč a na nákladech výkonu vazby částka 420,- Kč. Na náklady obhajoby spojené s podáním stížnosti pro porušení zákona byla stěžovateli přiznána částka 1.200,-Kč.
V průběhu řízení žalovaná vedle zamítnutí žaloby vznesla námitku promlčení k oběma požadovaným částkám (200.000,-Kč na náhradu za ušlý výdělek a 84.000,- Kč na náhradu za vykonanou vazbu). Za této situace se soud prvního stupně vznesenou námitkou zabýval a dospěl k závěru, že je důvodná, neboť žaloba v této věci byla podána dne 17. 7. 1997, ale v průběhu řízení došlo ke změně žalobního návrhu. Nárok na náhradu škody za vykonanou vazbu ve výši 84.000,- Kč byl tedy uplatněn stěžovatelem po uplynutí tříleté lhůty (ve smyslu ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 58/1996 Sb.); rovněž částka 200.000,- Kč z titulu náhrady ušlé mzdy byla uplatněna po uplynutí stanové lhůty a došlo proto k promlčení nároku.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 5. 2002 sp. zn. 57 Co 92/2002 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a v odůvodnění nad rámec argumentace soudu prvního stupně uvedl, že soud prvního stupně správně zjištěný skutkový stav posoudil podle příslušných ustanovení zákona č. 58/1969 Sb. s tím, že vzal v úvahu i skutečnost, že právní vztahy v tomto zákoně upravené se řídí občanským zákoníkem jen pokud není stanoveno jinak.
Vzhledem k tomu, že se žalovaná jako dlužník dovolala promlčení, nebylo možné stěžovateli promlčené nároky přiznat.
Ve vztahu k nároku stěžovatele na náhradu škody v souvislosti s výkonem vazby odvolací soud dovodil, že stěžovatel byl pravomocně zproštěn obžaloby dnem 30. 9. 1995. Nárok byl poprvé uplatněn v rámci provedené změny návrhu dne 14. 6. 1999, a již v této době šlo o nárok promlčený, neboť uvedený nárok bylo nezbytné uplatnit ve lhůtě do jednoho roku od právní moci zprošťujícího rozhodnutí (tj. do 30. 9. 1996). I kdyby došlo ke stavení běhu promlčecí lhůty podle §22 odst. 3 zákona č. 58/1969 Sb. na dobu šesti měsíců, dovozuje dále odvolací soud, prodloužila by se promlčecí lhůta nejpozději do 31. 3. 1997. Nárok tak byl promlčen již v době podání žaloby dne 17. 7. 1997, byť tato žaloba v původním znění nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě neobsahovala.
Další nárok stěžovatele na zaplacení částky 200.000,- Kč byl stěžovatelem v žalobě charakterizován jako nárok na odškodnění nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem žalované. Po úpravě žalobního návrhu jej stěžovatel ve skutkovém základu změnil na nárok na náhradu škody spočívající v ušlém výdělku za dobu od 10. 6. 1971 do 30. 11. 1989. Odvolací soud uvedl, že u práva na náhradu škody podle zákona je stanovena dvojí promlčecí doba, a to subjektivní a objektivní, přičemž každá z těchto lhůt běží samostatně. Subjektivní promlčecí doba je upravena v ustanovení §22 odst. 1 věta první zákona č. 58/1969 Sb., a je tříletá. Běží ode dne, kdy se poškozený o škodě dověděl. Objektivní promlčecí doba je upravena v ustanovení §22 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb., je desetiletá, a nelze ji překročit. Tato doba běží ode dne, kdy bylo poškozenému oznámeno (doručeno) nezákonné rozhodnutí, kterým mu byla způsobena škoda. V dané věci objektivní desetiletá promlčecí doba začala běžet ode dne doručení odsuzujícího rozsudku, takže v době podání žaloby byl stěžovatelův nárok na náhradu škody ve výši 200.000,- Kč již promlčen.
Podle názoru odvolacího soudu byla vznesená námitka promlčení správně shledána důvodnou, a z tohoto důvodu se již tento soud nemohl zabývat důvodností uplatněných nároků.
Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 9. 2003 č. j. 25 Cdo 292/2003-139, se zjišťuje, že dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2002 č. j. 57 Co 92/2002-114, bylo odmítnuto, neboť směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné.
Dovolací soud konstatoval, že stěžovatel podal dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), a jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu považuje správné posouzení §8 a §23 zákona č. 58/1969 Sb. ve vztahu k uplatněným nárokům.
Dovolací soud připomněl, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodovací činnosti dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je obecnými soudy řešena rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Ve vztahu k výše vymezenému právnímu posouzení dovolací soud uvádí, že jak ustanovení §8, tak ustanovení §23 zákona č. 58/1969 Sb., se vztahují k §5 zákona č. 58/1969 Sb., podle něhož stěžovatel uplatňoval nárok na náhradu škody za dobu výkonu vazby. Dovolací soud nesouhlasí s argumentací stěžovatele, že ustanovení §8 je lex specialis k ustanovení §23 citovaného zákona, neboť nelze směšovat dva rozdílné právní instituty - objektivní odpovědnost a promlčení.
Podle názoru dovolacího soudu "ustanovení §8 zákona č. 58/1969 Sb. určuje charakter odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě nebo trestu jako odpovědnost objektivní, a to bez možnosti liberace, přičemž ustanovení §23 téhož zákona upravuje délku promlčecí doby, ve které lze nárok na náhradu škody uplatnit, aniž by se právo na náhradu škody stalo pro vznesenou námitku promlčení soudně nevymahatelným". Ustanovení §22 zákona č. 58/1969 Sb. naproti tomu dopadá na promlčení všech práv podle tohoto zákona, mimo práva na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě nebo o trestu.
V napadeném rozhodnutí se dovolací soud dále podrobně zabývá charakterem obou těchto lhůt a ze slovních formulací běhu těchto lhůt dovozuje, že jednoznačně odkazují na obecnou úpravu promlčení uvedenou v ustanovení §101 až §110 občanského zákoníku.
V odůvodnění svého usnesení se dovolací soud zabývá rovněž námitkou stěžovatele ohledně údajného rozporu s dobrými mravy při uplatnění námitky promlčení, a v této souvislosti připomíná, že sice ustanovení §20 zákona č. 58/1969 Sb. výslovně odkazuje na užití občanského zákoníku na vztahy tímto zákonem neupravené, avšak aplikovat ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku lze jen v případech, kdy je zřejmý úmysl znevýhodnit či poškodit jiného na jeho právech, a bylo by možné jen v těch výjimečných situacích, kdy účastník marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, takže vznesení takové námitky by bylo možné posoudit jako jsoucí v rozporu s dobrými mravy s tím, že zánik nároku by byl za takové situace nepřiměřeně tvrdým postihem.
Dovolací soud dále zdůraznil, že v rozporu s dobrými mravy může být výkon práv a povinností, nikoli samotné ustanovení zákona, jak se domnívá stěžovatel, a pokud stěžovatel ani sám neuvádí žádné závažné důvody, pro které nemohl ve stanovené době své nároky u soudu uplatnit, a ani z obsahu spisu nevyplývají, nelze uplatnění námitky promlčení považovat za zneužití práva státu na úkor stěžovatele.
K dalším námitkám stěžovatele dovolací soud konstatoval, že případné průtahy v řízení nemají na běh promlčecí doby vliv, neboť z hlediska promlčení nároku je vždy rozhodující, kdy bylo právo na plnění uplatněno u soudu.
Ze všech výše uvedených skutečnosti proto dospěl dovolací soud k závěru, že právní názor odvolacího soudu v otázce promlčení uplatněných nároků stěžovatele je v souladu s hmotným právem, a rovněž otázky předložené k posouzení dovolacímu soudu nenaplňují podmínky uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Ustanovení 22 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb. je podle přesvědčení dovolacího soudu v souladu s ústavním pořádkem České republiky, proto jak označený soud, stejně jako soud odvolací, neshledal důvod pro přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu.
Po zvážení námitek stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Po shrnutí obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů v kontextu s předmětnou ústavní stížností je zřejmé, že tyto soudy se velmi důsledně zabývaly a vypořádaly s veškerými námitkami stěžovatele, které jsou nyní znovu předestřeny Ústavnímu soudu k posouzení.
V obecné rovině je důvodem ústavní stížnosti rozdílný názor stěžovatele na interpretaci "jednoduchého" práva zaujatý obecnými soudy v předmětných rozhodnutích. Jak v této souvislosti konstatoval Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 5. 5. 2004 sp. zn. II. ÚS 596/02, tato okolnost "sama o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť k porušení tohoto práva může dojít zejména v případě, že by se právní závěry obecného soudu ocitly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, případně že by tyto závěry byly svévolné nebo vybočující z ustálené judikatury obecných soudů zásadním, pro stěžovatele zcela nepředvídatelným způsobem", a dále, kdyby interpretace jednotlivých ustanovení zákona č. 58/1969 Sb. byla prováděna v rozporu s články Listiny jen proto, že Listina základních práv a svobod byla do právního řádu tehdejší ČSFR začleněna ústavním zákonem č. 23/1991 Sb., který nabyl účinnosti "až" dne 8. 2. 1991.
Podle již výše zmiňovaného čl. 36 odst. 3 Listiny odpovídá stát za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím soudu nebo nesprávným úředním postupem, přičemž toto ustanovení je ustanovením obecným. Podmínky a podrobnosti, za nichž se může poškozený domoci realizace svého práva, stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Pokud tedy takové podmínky stanoví zákon (v daném případě zákon č. 58/1969 Sb.), nelze je, bez dalšího, považovat za neústavní, neboť jak již konstatoval dovolací soud v předmětném usnesení, je věcí zákonodárce, za jakých podmínek, a tedy i v jakých lhůtách umožní poškozenému domoci se vůči státu jeho nároku na odškodnění ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb. (nyní zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem).
Právo na odškodnění totiž nelze chápat tak, že poškozený má časově neomezený prostor k tomu, aby toto své právo realizoval. Délku promlčecí doby stanovenou zákonem č. 58/1969 Sb. (ať již subjektivní nebo objektivní), a s ní spojenou možnost vznést námitku promlčení nelze zaměňovat s objektivní odpovědností, neboť jak správně konstatoval dovolací soud, jedná se o dva rozdílné právní instituty. Jinak řečeno, zákon č. 58/1969 Sb. stanoví podmínky odpovědnosti státu za škodu, které však nelze zaměňovat s podmínkami uplatnění nároku poškozeného. Objektivní odpovědnost státu (ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb.) představuje odpovědnost za výsledek, tzn. bez ohledu na možné zavinění, přičemž se stát této objektivní odpovědnosti nemůže zprostit poukazem na okolnost, že škodu nezavinil, tedy nemůže použít librační důvod.
Institut promlčení (§100 občanského zákoníku) na jedné straně "donucuje" poškozeného (věřitele) k uplatnění práva v zákonem stanovené lhůtě pod sankcí promlčení, tj. nemožnosti se domoci soudní cestou již promlčeného práva, a na straně druhé "chrání" dlužníka před časově neohraničenou dobou možného soudního postihu.
Ze všech výše uvedených skutečností je možné dovodit správnost právních závěrů obecných soudů ohledně výkladu ustanovení §22 a §23 zákona č. 58/1969 Sb. a důvodnosti vznesené námitky promlčení ve vztahu k nárokům stěžovatele, aniž by dospěl Ústavní soud ke zjištění o porušení základních práv a svobod stěžovatele.
Při posouzení námitky stěžovatele, že uplatnění jeho nároků bránila "příliš krátká lhůta", nelze především ponechat stranou skutečnost, že stěžovatel jak v ústavní stížnosti, tak ani v pravomocně skončeném řízení neuvádí žádné právně relevantní důvody či překážky, které mu bránily ve včasném (tj. ve lhůtách stanovených v zákoně č. 58/1969 Sb.) uplatnění jeho nároků, a jež by případně mohly být předmětem posuzování ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku. Proto by jakékoli další úvahy v tomto směru byly spíše hypotetické.
Ústavní soud však souhlasí se stěžovatelem v tom, že náhrada za ztrátu na výdělku, která mu byla již vyplacena příslušným ministerstvem, byť stanovená podle tehdy platných předpisů, byla nízká, avšak vzhledem k tomu, že důvodnost výše nároků na náhradu škody specifikovaných v předmětném pravomocně skončeném řízení nebyla po vznesení námitky promlčení již předmětem posuzování obecných soudů, nemůže se Ústavní soud důvodností těchto nároků stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti zabývat. Ústavní soud s porozuměním a s lítostí nad nespravedlivým odsouzením sdílí stěžovatelův názor, že spíše jen symbolická náhrada škody za nezákonnou vazbu samozřejmě nemůže napravit bezpráví, způsobené mu minulým režimem. Rehabilitační zákonodárství po roce 1989 mohlo odčinit pouze malou část minulých křivd, protože muselo přihlédnout k omezeným ekonomickým možnostem České republiky.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu