ECLI:CZ:US:2004:3.US.546.03
sp. zn. III. ÚS 546/03
Usnesení
III. ÚS 546/03
Ústavní soud rozhodl dne 21. dubna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Ř., zastoupeného Mgr. E. F., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 1 To 921/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon") a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona], brojil stěžovatel proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 1 To 921/2003, jímž byla podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2003, sp. zn. 0 Nt 3468/2003, kterým byl stěžovatel podle §68 odst. 1 trestního řádu z důvodu uvedeného v §67 písm. b) trestního řádu vzat do vazby. Dle názoru stěžovatele napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na osobní svobodu zakotvené v čl. 8 odst. 1, 2 al. 1 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak Ústavní soud z příslušného spisu Okresního soudu v Ostravě zjistil, uvedený soud vyhověl návrhu Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Ostrava, ze dne 25. 9. 2003, na vzetí stěžovatele - jakožto obviněného z trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §148 odst. 1, 4 trestního zákona, kterého se měl dopustit, stručně řečeno, nákupem, skladováním, vyskladňováním a prodejem motorové nafty nezjištěného původu - do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. b) trestního řádu, když dospěl k závěru, že jednak všechny dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že daný skutek spáchal stěžovatel, a jednak je zde obava, že stěžovatel bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, což je dle soudu způsobeno tím, že trestní řízení je v počáteční fázi, kdy je třeba vyslechnout řadu svědků, mimo jiné i zaměstnanců obchodní společnosti O. I. G., spol. s r. o., a dále osoby, které byly s uvedenou společností, resp. obviněným v obchodním styku, přičemž má být nepochybné, že se jedná o osoby stěžovateli známé, což odůvodňuje obavu, že by na ně mohl působit; kromě toho v dosavadním řízení byly zjištěny fiktivní doklady, což odůvodňuje možnost opatřování dalších fiktivních listin stěžovatelem.
Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou však Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným usnesením zamítl. Přitom dospěl ke shodným závěrům, jako soud okresní, a to - mimo jiné - i v tom ohledu, že za účelem zjištění skutkového stavu věci bude nutno kromě opatřování listinných důkazů vyslechnout podle plánu vyšetřování celou řadu svědků - zástupců deklarovaných dodavatelů P., a. s., obchodní firmy H. T. a společnosti T., s. r. o., dopravce, kteří měli provádět přepravu motorové nafty, dodavatele motorové nafty pro společnosti O. I. G., s. r. o., zaměstnance posledně uvedené společnosti, pracovníky skladových nádrží v Dětřichově nad Bečvou a v Mostkovicích, kdy jde o osoby, se kterými měl být obviněný v blízkém obchodním styku a které zná, a tak obava, že při propuštění stěžovatele na svobodu by na tyto mohl působit, je důvodná. Dle stížnostního soudu, vzhledem k povaze a závažnosti předmětného trestného činu, nelze účelu vazby dosáhnout jiným opatřením.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že zákonné podmínky dovolující omezení osobní svobody musejí být vždy vykládány restriktivně tak, aby účelu trestního řízení bylo dosaženo při minimálních zásazích do ústavou chráněných práv, jak má vyplývat např. z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ciulka z r. 1989; stěžovatel upozorňuje i na judikaturu Ústavního soudu, dle které obsahem právního institutu vazby je vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Dle stěžovatele je přitom zřejmé, že rozhodnutí o vzetí do vazby představuje velmi citelný zásah do práva na osobní svobodu. Následně stěžovatel cituje nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 7, č. 24) a poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 11. 8. 1998, sp. zn. III. ÚS 264/98 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 11, č. 85), dle kterého obecné soudy rozhodující o koluzní vazbě musejí přezkoumatelným způsobem odůvodnit, z jakých důvodů převyšuje zájem na objasňování trestného činu zájem na svobodě jednotlivce. V návaznosti na to stěžovatel uvádí, že Ústavní soud opakovaně judikuje, že obava, že obviněný bude působit na svědky, spoluobviněné nebo mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, musí být zjištěna na základě konkrétních skutečností. Nepostačuje tedy pouhá okolnost, že ve věci, v níž obviněný popírá vinu, mají být vyslechnuti jako svědci spolupracovníci obviněného. Dle názoru stěžovatele povšechný odkaz na nutnost výslechu svědků jako osob stěžovateli známých nebo na obavu jeho působení na ně či na obavu z opatřování dalších fiktivních listin jeho osobou není v souladu se zásadami spravedlivého procesu. Odůvodnění napadeného usnesení je pro svou povšechnost a z ní plynoucí procesní i věcnou vágnost nepřezkoumatelné, a tak zákonem přípustná výjimka z ústavní ochrany osobní svobody není pro nedostatek ji určujících konkrétních skutečností dána. Vzhledem k tomu stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení k ústavní stížnosti. Krajský soud v Ostravě odkázal stran existence důvodů vazby dle §67 písm. b) trestního řádu na odůvodnění svého rozhodnutí a připojil, že usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Ostravě, ze dne 21. 11. 2003, sp. zn. 4 VZv 5/2003, byl stěžovatel podle §73b odst. 3 věty první a §72 odst. 2 písm. c) trestního řádu propuštěn z vazby na svobodu, když dle uvedeného orgánu pominul předmětný důvod vazby, protože byly realizovány výslechy svědků a bylo pro účely trestního řízení zajištěno účetnictví společnosti O. I. G., s. r. o. Závěrem zmíněný účastník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. Vrchní státní zastupitelství dle svého sdělení nevyužilo svého oprávnění se k ústavní stížnosti vyjádřit, požádalo pouze o doručení rozhodnutí Ústavního soudu v dané věci.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou opodstatněnosti ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona. Za opodstatněnou se zpravidla v řízení před Ústavním soudem považuje ústavní stížnost směřující proti takovému rozhodnutí orgánu veřejné moci, jež je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele, jichž se tento dovolává. Po přezkoumání věci však Ústavní soud nedospěl k závěru, že by napadeným rozhodnutím mohla být porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva a svobody.
Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 15. 9. 1994, sp. zn. II. ÚS 138/93 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 2, č. 44), uvedl, že ustanovení §67 písm. b) trestního řádu předpokládá pro vzetí do vazby existenci konkrétních skutečností, odůvodňujících obavu, že obviněný bude působit na svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností, závažných pro trestní stíhání. O takovou konkrétní skutečnost půjde vždy, jestliže obviněný sám svým jednáním zavdá příčinu k obavě, že bude koluzně jednat. Na druhé straně však může stačit v závislosti na konkrétním případu i určitá "objektivní konstelace", která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně stádia vyšetřování.
I když jde o názor ve vztahu k trestnímu řádu ve znění zákona č. 178/1990 Sb., lze jej pro svou obecnost aplikovat i na daný případ. Dále je třeba uvést, že za "konkrétní skutečnosti" ve smyslu §67 trestního řádu se dle judikatury Ústavního soudu považují ty, jež jsou dostatečným a rozumným podkladem pro opodstatnění příslušné obavy, přičemž není možné je interpretovat v tom smyslu, že nebude-li obviněný vzat do vazby, skutečnosti předpokládané v ustanovení §67 trestního řádu nastanou; při rozhodování o vazbě není reálné se domnívat, že může být naplněn požadavek jistoty "konkrétních skutečností", které opodstatňují vazební důvody, protože nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je již jisté, že se obviněný takového jednání dopustí (viz nález ze dne 12. 9. 1996, sp. zn. I. ÚS 62/96; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, č. 74).
Pokud jde o posouzení důvodů koluzní vazby v tomto konkrétním případě, je třeba poukázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, dle které výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci musí svědomitě posoudit (v kterémkoli stádiu řízení), zda další trvání vyšetřovací vazby, případně zda vazba vůbec, je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak; pro výklad toho znaku, resp. pro aplikaci již citovaného zákonného ustanovení, proto nejsou (a ani nemohou být) dána objektivní a neměnná kritéria, která je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci, včetně osoby obviněného, jeho osobních poměrů, rozsahu potřebného dokazování apod.; do těchto úvah (a rozhodnutí jimi podložených), plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě, se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 al. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku republiky (viz nález ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 18/96; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, č. 88).
Z rozhodnutí obecných soudů je patrné, že tyto v prvé řadě vzaly v úvahu povahu trestné činnosti, pro kterou je nyní stěžovatel stíhán, kdy stěžovatel měl obchodovat naftou nezjištěného původu, přičemž měl vystavovat falešné účetní doklady, čímž údajně způsobil státu škodu ve výši 151.119.165,- Kč. V návaznosti na to zohlednily, že pokud by byl stěžovatel vyšetřován na svobodě, mohl by v této fázi mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání ovlivňováním svědků (či potenciálních spoluobviněných), a to z početné řady svých (ať již skutečných nebo fiktivních) obchodních partnerů nebo jejich pracovníků (příp. se spolu s nimi pokusit dodatečně zastřít svou případnou činnost vydáváním fiktivních účetních dokladů), a dále že by stěžovatel mohl ze své pozice zaměstnavatele ovlivňovat pracovníky firmy, prostřednictvím které měl trestnou činnost páchat. Z uvedených důvodů nelze závěrům obecných soudů nic vytknout, kdy i podle názoru Ústavního soudu, vzhledem k povaze trestné činnosti, souvisejícím okolnostem a stádiu trestního stíhání stěžovatele bez dočasného (jak tomu bylo i tomto případě, když stěžovatel již byl dle sdělení Krajského soudu v Ostravě propuštěn na svobodu) vytržení stěžovatele ze zmíněných, z povahy věci vzájemně propletených, a tedy komplikovaných vztahů a vazeb by mohlo být vyšetřování minimálně podstatně ztíženo. Tyto obavy lze tak považovat za určitou "objektivní konstelaci", jak byla zmíněna výše, takže není naplněn zmíněný extrémní nesoulad s ústavněprávními kautelami, zakládající nepřípustný zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatele na osobní svobodu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, jako návrh zjevně neopodstatněný, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 21. dubna 2004