ECLI:CZ:US:2004:3.US.550.03
sp. zn. III. ÚS 550/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. března 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci stěžovatele T. L.,právně zastoupeného JUDr. M. M., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 25. března 2003 sp. zn. 3 T185/2002, a dále proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. června 2003 sp. zn. 11 To 211/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rovněž navrhuje, aby Ústavní soud odložil výkon rozsudku soudu prvního stupně, zejména ve výroku o náhradě škody.
Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil:
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 25. března 2003 sp. zn. 3 T 185/2002 odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Rovněž mu byla uložena povinnost nahradit firmě V.,s. r. o., škodu ve výši 537.012,80 Kč. Odsouzený skutek spočívá (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel v noci z 28. na 29. srpna 2002 po rozbití skleněné výplně okna vnikl do skladu firmy V., s. r. o., kde ze skříňky odcizil kufřík s finanční hotovostí 537.012,80 Kč, ke škodě uvedené firmy a jejího majitele Z. M.
Odvolání stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku zamítl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 9. června 2003 sp. zn. 11 To 211/2003, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné. Stěžovatel proti výše uvedeným rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně podal ústavní stížnost, o níž již Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 26. září 2003 sp. zn. II. ÚS 415/03 tak, že ji odmítl pro její nepřípustnost, neboť stěžovatel podal současně s ústavní stížností i dovolání, o kterém nebylo v době rozhodování o ústavní stížnosti dosud rozhodnuto. Stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 8. října 2003 sp. zn. 3 Tdo 1062/2003, podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. ř.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil. Uvádí, že nebyl předložen objektivní důkaz o výši škody, která měla být trestným činem způsobena, soudy při jejím zjištění vycházely z úředně neověřené fotokopie listiny - zápisu v pokladní knize, přičemž u takto neověřené fotokopie lze snadno pořídit fotomontáž, a proto nesplňuje ani náležitosti řádného účetního dokladu, nejde tedy o řádný listinný důkaz v trestním řízení, ale o důkaz nezpůsobilý a nepoužitelný. Soudy navíc nezjišťovaly, kdo a jakým způsobem částku na fotokopii listiny uvedenou do pokladní knihy zapsal, když z výpovědí Z. M. ml. a jeho otce Z. M. st. vyplývá, že částku, která se měla v odcizeném kufříku nacházet, nikdo nepřepočítával. V této souvislosti připomíná, že vyčíslení škody je v tomto případě zvláště důležité, neboť se jedná o částku jen mírně převyšující 500.000,- Kč, tedy ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. značnou škodu, která je kvalifikačním předpokladem pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Podle názoru stěžovatele soudy nesprávně posoudily skutečnost, že se v okolí skříňky, ve které se měl odcizený kufřík nacházet, nevyskytovaly žádné trasologické stopy (otisky obuvi), když v protokolu o ohledání místa činu je uvedeno, že nábytek i celá místnost je silně znečištěna prachem. Pachatel přitom musel ke skříňce učinit několik kroků a Z. M. ml. uvedl, že po zjištění rozbitého okna šel od vchodových dveří ke skříňce zjistit, zda byl kufřík odcizen, v protokolu o ohledání místa činu ani ve fotodokumentaci však není poznámka o otisku jakékoliv obuvi v okolí skříňky. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že se nikdy nepřiznal ke krádeži částky 537.012,80 Kč, pod pohrůžkou uvalení vazby se přiznal, že kufřík odcizil, popřel ovšem, že by v něm byla výše uvedená částka. Své výpovědi několikrát měnil, říkal v podstatě vždy to, co chtěla policie slyšet. Tyto výpovědi byly prověřovány a byla zjištěna jejich nepravdivost. Odvolací soud nevyhodnotil, proč uvěřil části výpovědi stěžovatele, ve které uvedl, že kufřík odcizil, ale neuvěřil druhé části této výpovědi, a sice že v něm byla částka kolem 180.000,- Kč a neuvěřil ani další stěžovatelově výpovědi, že kufřík vůbec neodcizil a s těmito vzájemně rozpornými důkazy se nevypořádal.
Stěžovatel dovozuje porušení práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny z tvrzeného několikanásobného porušení trestního řádu, konkrétně pak ustanovení §2 odst. 5 věta první a druhá, §55 odst. 3 věta třetí (u těchto ustanovení nebylo konkrétní pochybení vytknuto), §104e odst. 2, §104c odst. 3, neboť k prověrce na místě, která byla prováděna v přípravném řízení, nebyla přibrána alespoň jedna nezúčastněná osoba a §112 odst. 2 tr. ř., neboť fotokopie listiny, o jejíž důvěryhodnosti jsou pochybnosti, není listinným důkazem. Na tyto nedostatky stěžovatel podle svého tvrzení osobně poukazoval již v odvolacím řízení, ovšem příslušná protokolace není doslovná. Rovněž uvádí, že ustanovení §89 odst. 2 tr. ř. podle něhož za důkaz může sloužit vše co může přispět k objasnění věci, neznamená podle judikatury Ústavního soudu možnost volného výběru důkazů, ty je naopak nutno posuzovat a vyhodnocovat ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. Stěžovatel namítá, že neúplný, jen na základě některých důkazů zjištěný skutkový stav, o kterém jsou důvodné pochybnosti, za současného porušení procesních předpisů, vedl k nesprávným skutkovým závěrům. Zároveň tak prý byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a §89 odst. 2 věta druhá tr. ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nebrojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a nedomáhá se zrušení uvedeného rozhodnutí dovolacího soudu.
Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřily Okresní soud v Náchodě a Krajský soud v Hradci Králové. Oba tito účastníci ve svých vyjádřeních odkazují na argumentaci obsaženou v jejich rozhodnutích. Ústavní soud se také seznámil s obsahem trestního spisu Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 3 T 185/2002, a s průběhem dokazování v trestním řízení.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle čl. 37 odst. 3 Listiny všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu obecných soudů žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.
Ústavní soud se především zabýval hlavní námitkou stěžovatele, a sice že jeho vina nebyla prokázána, neboť ve věci byla učiněna nesprávná skutková zjištění. Podle názoru Ústavního soudu obecné soudy opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). V této souvislosti lze připomenout, že soud prvního stupně založil výrok o vině zejména na doznání obviněného, které učinil při výslechu dne 3. 9. 2002 za přítomnosti svého obhájce (č. l. 30). Obviněný při něm podrobně popsal způsob spáchaní trestného činu a téhož dne se účastnil prověrky na místě, kde mj. identifikoval skříňku, ze které měl kufřík odcizit. Policisté, kteří se této prověrky účastnili, přitom uvedli, že se neúčastnili ohledání místa činu, a proto nevěděli, odkud přesně měl být kufřík odcizen. Podle závěru obecných soudů, jsou pozdější změny ve výpovědi stěžovatele nevěrohodné, stejně jako jeho tvrzení, že byl k doznání policisty pod hrozbou uvalení vazby donucen, když ze spisových materiálů žádné takové podezření nevyplývá, jeho doznání naopak soudy hodnotily jako přesvědčivé. Tyto své závěry obecné soudy dostatečným způsobem odůvodnily. Zjištění výše škody pak soud prvního stupně založil na výpovědi svědků Z. M. ml. a Z. M. st., kteří své výpovědi doložili kopií zápisu z pokladní knihy. Pokud stěžovatel použitelnost takového listinného důkazu zpochybňuje, je nutno uvést, že trestní právo procesní nevyžaduje k použitelnosti fotokopie jako listinného důkazu její úřední ověření, listinou ve smyslu §112 odst. 2 tr. ř. může být jakýkoliv předmět, na kterém je písemný projev zachycen, posouzení pravosti a neporušenosti listiny je úkolem orgánů činných v trestním řízení.
K námitce stěžovatele ohledně absence trasologických stop v okolí skříňky, kde byl uložen kufřík s penězi, uvádí Ústavní soud následující: V protokolu o ohledání místa činu (č. l. 48) je konstatováno, že podlaha místnosti, kde se inkriminovaná skříňka nacházela, je znečištěna prachem, v protokolu však není uvedeno, že by v okolí skříňky byly zjištěny trasologické stopy. Tato tvrzení se sice mohou jevit jako stojící v jistém rozporu, který ovšem může být pouze zdánlivý, neboť z protokolu nevyplývá, zda znečištění podlahy prachem, a to zejména v bezprostředním okolí skříňky, bylo takové míry, že absence trasologických stop vzbuzuje pochybnost o tom, zda se v její blízkosti vůbec někdo mohl nacházet. V této souvislosti je třeba připomenout, že svědek Č., který byl jako technik přítomen ohledání místa činu, uvedl, že bylo patrné, že skříňku někdo otvíral (č. l. 92). Dalšímu objasnění těchto skutečností ovšem nevěnovaly orgány činné v trestním řízení pozornost. Tato námitka, jejíž bližší prověření není s ohledem na nepochybný zánik konstatovaných stop proveditelné, však podle názoru Ústavního soudu nezpochybňuje, že trestný čin byl spáchán stěžovatelem, protože tuto skutečnost prokazují jiné důkazy provedené v řízení, zejména doznání stěžovatele a výpovědi svědků Z. M. ml. a Z. M. st.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž namítá porušení zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, tuto námitku ovšem nijak neodůvodňuje a není zřejmé, v jakých konkrétních okolnostech spatřuje porušení této zásady. Rovněž namítané porušení shora citovaných ustanovení trestního řádu není z větší části vůbec odůvodněno, dílem jsou tyto námitky zjevně neopodstatněné (tvrzené porušení ustanovení §112 odst. 2 tr. ř. o listinných důkazech). Je však nutno přisvědčit stěžovatelově námitce ve věci porušení ustanovení o prověrce na místě, neboť k ní nebyla přibrána na věci nezúčastněná osoba. Z protokolu o prověrce výpovědi na místě (č. l. 35 - 36) vyplývá, že se jí vedle stěžovatele účastnili pouze tři příslušníci Police ČR, ovšem nebyla k ní přibrána nezúčastněná osoba, což je v rozporu s ustavením §104e odst. 2 tr. ř. ve spojení s ustanovením §104c odst. 3 věta první tr. ř. Toto pochybení orgánů činných v přípravném řízení nedosahuje ale takové míry závažnosti, aby způsobilo porušení ústavních práv stěžovatele. V této souvislosti je rovněž vhodné uvést, že stěžovatel tuto námitku v řízení před obecnými soudy nevznesl.
Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by soudními rozhodnutími napadenými ústavní stížností došlo k takovému porušení trestních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout. Z tohoto důvodu nerozhodoval o odložení vykonatelnosti rozsudku soudu prvního stupně, jak navrhoval stěžovatel.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu