ECLI:CZ:US:2004:3.US.60.04
sp. zn. III. ÚS 60/04
Usnesení
III. ÚS 60/04
Ústavní soud rozhodl dne 1. dubna 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatelky S. K., zastoupené JUDr. M. W., advokátem o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2003 sp. zn. 5 Tdo 1066/2003 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. května 2003 sp. zn. 11 To 319/2002, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož v konečném důsledku i k porušení práva uvedeného v čl. 10 téhož ústavního předpisu.
Svou rozsáhlou polemiku se závěry obecných soudů založila na přesvědčení, že v její trestní věci újma poškozeného nedosáhla intenzity naplňující obsah pojmu ublížení na zdraví, umožňující podřazení stíhaného (odsouzeného) jednání pod skutkovou podstatu trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky ve smyslu §201 písm. d) tr. zák. Domáhala se tak přezkoumání skutkové, resp. právní stránky posuzované věci, přičemž v petitu svého návrhu požadovala kasaci shora uvedených rozhodnutí. Tvrdila, že v nich učiněné právní závěry nejsou v souladu s konstantní judikaturou obecných soudů.
Ústavní soud se z pohledu výtek stěžovatelky seznámil s předmětnou věcí, v níž bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. května 2003 sp. zn. 11 To 319/2002 zamítnuto její odvolání směřující do rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 19. června 2002 sp. zn. 1 T 89/2001, kterým byla jmenovaná shledána vinnou ze spáchání shora již označeného trestného činu, pročež byla odsouzena k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na pět let a byl jí uložen peněžitý trest ve výši 50.000,- Kč s tím, že bude zaplacen v pravidelných měsíčních splátkách po 5.000,- Kč nepřetržitě, počínaje měsícem, kdy rozhodnutí nabude právní moci, až do zaplacení. Pro případ, že by nebyl tento peněžitý trest vykonán, byl jí citovaným rozsudkem stanoven trest odnětí svobody na dva měsíce.
Pro úsudek o důvodnosti posuzovaného návrhu, z pohledu ústavního vymezení postavení Ústavního soudu, není rovněž bez významu, že citované usnesení odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, o němž rozhodl Nejvyšší soud v záhlaví označeným ústavní stížností taktéž napadeným usnesením, když se meritorně zabýval jejími výhradami opírajícími se v podstatném rozsahu o shodná tvrzení, jak jsou uplatněna i v ústavní stížnosti. Tyto námitky shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými, a proto podaný mimořádný prostředek odmítl. Své úvahy, na nichž založil výrok rozhodnutí, opřel zejména o poukaz na v odvolacím řízení vypracovaný znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie, a na něj navazující vyvozené právní závěry se současným zdůrazněním toho, že stěžovatelka svým jednáním v silně podnapilém stavu způsobila poškozenému dle jeho názoru ublížení na zdraví, když řídila motorové vozidlo.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a není součástí soustavy obecných soudů, a tudíž další odvolací instancí. Není zpravidla oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83 Ústavy ČR).
Z dnes již ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že v intencích námitek stěžovatelky lze za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu považovat toliko situaci, kdy se jedná o svévolnou aplikaci práva, přičemž z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (k tomuto srov. obdobně např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 3, č. 34; nález ve věci sp. zn. III. ÚS 74/02, uveřejněný tamtéž, sv. 28, č. 126 a další). V daném případě Ústavní soud naznačený extrémní nesoulad neshledal, když v dalším sluší se ohledně právního posouzení věci současně poukázat na to, že právě Nejvyšší soud je orgánem, kterému ex lege přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů, pokud se týče výkladu jednoduchého práva (§14 a násl. zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Krajský soud v Hradci Králové i Nejvyšší soud se s výhradami stěžovatelky adekvátním způsobem vypořádaly, svá rozhodnutí řádně v nezbytném rozsahu odůvodnily a jejich vývody lze považovat za ústavně komformní, jež jsou ve své konkrétnosti výrazem nezávislého soudního rozhodování vyjádřeného v čl. 82 Ústavy ČR. Na obsah odůvodnění jejich rozhodnutí proto postačí pro stručnost odkázat.
Pro uvedené byla ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2004